Neomylnost neexistuje

To se tak pročítám textem, sem tam narazím na chybku (byly tuším v součtu tři) – a píšu komentář. Mám dobrou náladu, tak pouze poznamenám, že nad chybkami mhouřím oči, protože text byl jinak velmi dobrý.

Co mi odpoví autor? Že mhouřit oči netřeba, protože on s pravopisem problémy nemá, a pokud mu někdy něco ulítne, tenhle případ to rozhodně není.

Mno, jak to říct… V textu se vyskytlo sousloví děti snosili.

A je to!

Poslední týdny je tady ticho a pusto-prázdno, ale mělo to svůj důvod. Vlastně víc důvodů, ale hlavním psacím důvodem byl jeden velmi specifický text. Nesnáším korektury, nicméně díky Cirrat se tentokrát z korektur stalo mazlení a pohrávání si s písmenky, šťourání do téměř dokonalého textu (takže ne, není dokonalý, ale je tím nejlepším, co jsem zatím letos stvořila či dotvořila) a radost z tvoření v praxi. Teď už nezbývá než doufat, že text dostane i pěkný obal a vůbec.
Což znamená, že je čas vrátit se k obvyklé práci a publikování.

Čas mi očividně vyhlásil válku

Čas mi očividně vyhlásil válku. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Nejen, že se žene kolem a ani nepočká. Teď selhalo i načasování publikace, takže jsem poslední dva texty musela protlačit ven až teď, místo aby se objevily samy už včera večer, zatímco jsem se bavila v kině. No co, poučení pro příště je jasné. Nekřečkovat!