Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle

Během dosavadní čtvrtiny svého života jsem zažila jen pár srovnatelně epických víkendů (a těžko nějaký epičtější). Ano, už je to tak: Triumvirát se sešel naživo a v plném počtu. Konec světa nenastal jen díky tomu, že se ono setkání konalo přímo na konci světa. Tedy v Sikarově. Ehm, v Klacíkově. (Ne, to místo na běžně dostupných mapách nenajdete.) Pokračování textu Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle

Listování diářem: červenec 13

S malým zpožděním, zato báječně odpočatá mohu shrnout červenec slovy a bude hůř. Ne, není to pesimistická předpověď politicko-sociálního vývoje našeho státu, ani neustále vzrůstajícího rtuťového sloupce (tedy pokud dáváte přednost digitálním teploměrům, tohle ignorujte). Jen – bude hůř

Za prvé za to může můj realistický hlásek umírněného pesimisty. Daří se mi poslední měsíce až nad očekávání dobře, takže pominu-li nedávný bleskový atak nepříjemné virózy, která mne obrala o dobrých pět kilo váhy během týdne a kousek, jsem zdravá a tělesně stále funkční bytost. Už to je samo o sobě velmi dobrou zprávou – vzpomínáte na měsíc a něco trvající marodku letos na jaře? Právě proto tvrdím: může být hůř. A taky bude. Jednou. Až si zase jednou moje tělo uvědomí, že jet na tisíc procent 365 dní v roce asi není to pravé ořechové.

Nejspíš jste si už zvykli, že se tady objevuje článek měsíčně, občas dva, když najdu dost odvahy poskládat dohromady své znalosti, zkušenosti a encyklopedie a sestavit text o tom kterém gramatickém, stylistickém nebo čistě autorském jevu (čti: častém problému). I tady by mohlo být mnohem hůř – vlastně málem bylo. Až teď během víkendu do mne sestřenka nevědomky šťouchla, že aspoň ten článek měsíčně pro udržení kontinuity by to chtělo. Díky ní tedy nebylo opomenuto listování.

Onen právě uplynulý víkend byl vůbec epický v mnoha směrech. Připomněl mi, proč vlastně tyhle stránky a proč Triumvirát. Že i moje nudné odstavce o psaní, gramatice nebo stylech občas někomu pomohou dostat se zase o chlup dál. A ano, že i samotné psaní má svůj důvod – právě dnes jsem čirou náhodou zjistila, že Dračí řád: V příštím programu je dočasně vyprodaný přímo u svého nakladatelství. To velmi potěší, zvlášť pokud je vaše povídka označena jako „bonusová“.

Co se ještě podařilo v červenci: přišel balíček od Eleweth. Mám konečně svůj vlastní chiméří kafáček! (A ano, datum na fotce je datum vytvoření, já ho dostala až-až.)

Zjistila jsem, že v zimě stržený most přes Plšťský potok, který protíná mou cestu k mamce, je zase postavený. A že je dřevěný. Nevím, jak u vás, ale mne těší každý podobný kousek dobře odvedené práce. Pokud si vzpomenu a budu mít čas, udělám lepší fotku – tahle snad bude prozatím stačit:

Most přes Pilšťský potok, Opava-Kateřinky

Vzpomínáte si ještě na první pokusy se sutaškami? Náhrdelník si vesele hoví na stole mezi hromadou dalších rozpracovaných projektů, zatímco nové náušnice už tahám po světě.

Doslova – stačily se mnou projet i kus Slovenska, když jsem vyrazila na víkend za bráškou a jeho nádhernou ženou. Na Slovensku jsem také mimochodem poprvé v životě sbírala houby ve vysoké trávě (tedy ne v lese, ale na louce), o jednu jsem dokonce zakopla a nosem jsem málem ryla do dalších. Kuřátka z Po’lany jsou takové dobře živené slepice – téměř třicet centimetrů na výšku a ta praženice, když ji mamina udělala! Už se těším na zavařená kuřátka.
Jo a ještě jsem si naškubala mateřídoušku. Hromadu mateřídoušky, protože ta si tam taky roste vesele, kamkoliv šlápnete.

Co se týče psaní, to… jak to říct kulantně? Je v přípravě. Něco málo už dokonce i vzniklo, nicméně červenec, to je část kolegů na dovolené (včetně mé nejbližší kolegyně, se kterou si předávám směny během týdne), vedení si vymýšlí různé zlepšováky a přestavby a vůbec většinu času jsem trávila v práci. Když ne v jedné, tak v druhé – zakázky na náramky i náušnice se tentokrát pěkně sešly, takže se objednával materiál tu ze Spirály, tam z Fleru nebo od Korálků. A šilo se. Bez focení (sic!), které se v horku nedá v hnízdě vůbec provozovat, neb jsem totálně unavená a zabavená těmi nádherně se lesknoucími ploškami a světýlky. (Tuším se, že mým totemovým zvířetem je v lepším případě straka.)

Toť asi tak vše. Tedy bylo toho mnohem víc, určitě, ale můj deník funguje už roky čistě jen na zaznamenávání nápadů a kousků příběhů, na nichž pracuji, nebo se chystám pracovat. A pokud jsem si to nezapamatovala pro tohle listování, není to pro svět dostatečně důležité, n’est-ce pas?

Listování diářem: červen 13

Tenhle měsíc by mohl hrdě nosit přídomek proměnlivý. Nejen kvůli zběsilostem počasí, které z chladných mokrých počátků vyústily v záplavy a posléze v horka, až se málem roztápěla i moje trpělivost. Zvratů, proměn a nových variací na staré téma jsem si užila dost a dost jako autor či třetina Triumvirátu.

Když to vezmu od začátku měsíce: počáteční radost z faktu, že mi Cirrat během trhání soutěžní povídky neutrhla i hlavu, přerostla v euforii, která se mne držela neobvykle dlouho. Vlastně mě ještě nepustila, takže ve finále počítám s dosti tvrdým přistáním na čenichu. Nicméně každá dokončená povídka je vítězstvím sama o sobě, takže ještě teď na konci měsíci mívám ve tváří zvláštní spokojený úšklebek, kdykoliv si na dotyčný text vzpomenu. Že tím občas děsím své okolí, je příjemný bonus navíc.

Kde že je ten zvrat? Inu, nic nepokazí radost rychleji, než krátká zpráva, že „stále nic nedorazilo“. Cítíte tu vzrůstající paniku? Ten plíživý pocit naprostého děsu, že se Mocnostem konečně podařilo dohnat i vaši maličkost a teď se chystají udeřit plnou silou v odvetě za všechny vaše drobné žertíky, nelichotivé zmínky a ironické úšklebky, vyslané jejich směrem? A co znepříjemní spisovateli jeho život více, než ztracený text?

Přiznávám, celkem rychle jsem se smířila s faktem, že to holt nevyšlo. Že povídka bude rok čekat v šupleti, než dostane novou šanci. Sice to zamrzelo, ale… Asi dospívám a beru dokonce i tyhle drobné velké tragédie s přehledem, který občas udivuje i mne samotnou. Každopádně to rozhodně nebyla reakce, kterou Mocnosti nejspíš očekávaly, protože se text opět našel. A bylo po ftákách, jak se říká tady u nás.

Že je změna život, prokázala i moje maličkost a hezky naživo. Nejen, že můj šéf málem naboural elektriku, když mu konečně došlo, že nemám sukni až ke kotníkům jako obvykle, ale poskakuji mezi paletami se zeleninou v tříčtvrtečních kalhotách. Marně uvažuji, co by dělal, kdyby mě viděl třeba takhle:

Slunečno, klid, vlahý větřík a vychlazený koktejl Korál hned u ruky. Práce kritika je těžká a namáhavá.

 

Ano, i to jsem já. Bez dlouhých sukní, nezelená, s viditelnými nejen kotníky, ale i koleny. Co jsem tak přemítala nad diářem, tohle byla největší proměna ne měsíce, ale rovnou celého čtvrtletí.

Nemusíte se bát, další šoky si schovávám na jiné měsíce. Třeba na říjen, listopad a prosinec – to jsou měsíce zcela vhodné k obdarovávání, sdílení radosti a obecně ke sdělování zajímavých drobností ze života Sedmera. A hlavně to jsou termíny uzávěrek těch soutěží, o které se mi pravidelně jedná nejvíc (takže nejspíš uslyšíte i nejhlasitější nářky na příliš rychle ubíhající čas a podobně).

Když už jsem zmínila Sedmero (tedy celou tlupu svých charakterových rysů, žijících téměř vlastními životy): jako by mi bylo málo, že Triumvirát dostává od zvědavých autorů stále nové texty ke zhodnocení a komentování, a že v Dračí sedmě přibývají stále nové šperky, tenhle měsíc jsem se odvážila konečně objednat i sutašky a naučit se novou techniku. V zkratce jde o vytváření šitých šperků pomocí placatých šňůrek (prýmků, sutašek) a rokajlu. Jednou z nejlepších šperkařek v ČR je Terezka Drábková (odkaz na její stránky je zde) a na její práci nejlépe uvidíte, oč jde. Já z pochopitelného důvodu zdaleka nedosahuji Terezčiných kvalit a preciznosti, ale aspoň víte, proč mi v poslední době tak dlouho trvá všechno dopsat. Mám totiž o novou zábavu postaráno.

Dokonce ani já nezvládám úplně všechno hned v nejlepší kvalitě. Ale to se poddá.
Dokonce ani já nezvládám úplně všechno hned v nejlepší kvalitě. Ale to se poddá.

Aneb jak to vypadá, když se Ekyelka něco učí? S přimhouření všech čtyř očí to není až tak špatný pokus, ovšem prozatím je to stále jen cvičné pole. Uvidíme, co přinese červenec – včera jsem v práci zjistila, že se mi u jedné náušnice rozlomil přívěšek (kočka přišla o tělo a zůstala jí jen hlavička, jak morbidní – dokonce i na mne), takže je nasnadě, čemu se budeme věnovat v následujícímu týdnu. Někdo se učí na jednodušších věcech a poté přechází ke složitějším a větším, já – aspoň co se týče šperků – mívám opačné tendence. Nejprve šít náhrdelníky a hrát si s velkými plochami, pak se teprve věnovat detailům a titěrnostem v podobě náušnic. A prozatím mne to ještě nikdy nezklamalo.

A jinak… žijeme, tvoříme, píšeme a komentujeme. Občas si dopřejeme volný den (a pak to stejně dopadá jako na fotce nahoře, tedy že stejně vytáhnu některý ze zaslaných textů a dělám si poznámky), jindy pilně pracujeme. A ano, na červenec mám pro vás přichystané malé překvapení – aneb buďte rádi, že to nebude rána z čistého nebe, jak se stalo mně.

Jméno: důležitý detail

Dnes bych se chtěla věnovat napohled samozřejmému aspektu tvorby: jménům a názvům. Pokud však předem jásáte, že vám poradím, jak svým postavám vtisknout jména, která si budou vaši čtenáři pamatovat do konce svého života, zklamu vás. Samozřejmě se někdy dotknu i této stránky věci, ale dnes se chci věnovat jinému aspektu tématu: názvům (tedy jménům textů) a jménům autorů. Pokračování textu Jméno: důležitý detail

Listování diářem: květen 13

Opět jsem si s sebou musela vzít na pomoc pracovní diář a zápisník, protože můj mozek očividně funguje na principu časové nespojitosti (pamatuje si blbosti, které se staly roky nazpět, ale neudrží chronologický zápis jednoho měsíce). Než mi začnete nabízet různé memorické techniky, zastavím vás: znám chrám paměti, ano, četla jsem různé publikace, ale mnohem více mé grafomanické nátuře vyhovuje právě diář a zápisník.

Nuže, květen pravidelně startuje Svátkem práce – u mne už roky ryze pracovním Svátkem práce. Nestěžuji si, konec konců co bych dělala doma, když v práci mohu potkávat zajímavé figurky, studovat lidskou psychiku dohnanou nudou a mediální masáží k zoufalému stresu a politováníhodným reakcím a zkrátka se dívat, čeho všeho jsou lidé schopni, když si myslí, že je nikdo nevidí. Ano, některé své kolegy jsem už vtiskla do charakterů svých povídek, teď dokonce postupně dochází i na některé stálé zákazníky (a některé zjevy, co se zase až tak často nevidí, ale zase se svým chováním, ječivým hlasem nebo neskutečným nedostatkem soudnosti zapíšou do paměti natolik tučně, že by byl hřích je nevyužít). Více později, až dopíšu dané povídky.

K prvnímu květnu mám ještě jeden postřeh: všimli jste si, jak se televize předhánějí v tenhle den svými reportážemi o zamilovaných? Jako by šlo o něco významného – ale okolní svět se přeci točí dál. Přes rok jsem bez televize (nějak mi na ni nezbývá čas a v pracovně ani místo) a denní porci zpráv projíždím ze zpravodajských serverů, takže když jsem jednou za čas náhodou přítomna vysílání některé české televize, říkám si: a to je všechno? Vždyť se toho stalo mnohem víc – a zajímavějších i děsivějších událostí, než které předkládají v malé české kotlině!

A pak si pokaždé uvědomím dvě věci: omezený vysílací prostor a omezený pohled na svět. Zpravodajci jsou nuceni volit mezi tím, co je důležité a zajímavé, co je srozumitelné běžnému divákovi a ještě vysílatelné v době, kdy se před obrazovkou mohou pohybovat malé děti (byť mají být v danou dobu podle mého názoru už dávno v kožešinách nebo na cestě do nich). Tohle si pokaždé uvědomím a je mi z toho trochu smutno, protože v práci mám ve svých spolupracovnících krásný vzorek českého člověka – a devět desetin z nich jsou lidé, kterým stačí zprávy z TV a denního tisku (který nádherně kopíruje sám sebe, stačí si ráno rozhodit jednotlivá periodika vedle sebe na podlahu, když zakládáme noviny. Titulky z hlavní stránky bývají téměř totožné.).

Neříkám na to nic, jen ten pocit smutku zůstává. Každý jsme nějací a ne každý má zájem, čas, schopnosti nebo zkušenosti pátrat po všeobecném dění. Někomu stačí vědět, co se děje v jeho městě, mít všeobecný přehled o politickém dění v Praze a víc ke štěstí nepotřebuje. Když ale takových lidí potkáváte denně opravdu hodně, začnou vás napadat různé myšlenky – zvlášť když jste spisovatel. Pak nemá docházet k totálnímu vyhlazení lidstva a k pátrání po otázkách lidství a práva na seberealizaci tváří v tvář silnějším bytostem (ano, toto jsou náčrty dvou z mých zpracovávaných textů, můžete se těšit).

Květen ale není jen smutný. Počasí si s námi hraje na schovávanou a přepadávanou – ráno o půl páté volám po létě a odpoledne cestou z práce bych nejradši zapadla do obchodu s francouzskou metráží a nechala tam celou výplatu za nové letní látky. Vyloženě nádherné dny střídají ty chladivější a mrazivější, devět dní z deseti nosím deštník zbytečně (a desátý den zmoknu). Dokonce jsem se při práci na zahradě stačila už lehce osmahnout do červena, nicméně tmavnu docela rychle, takže jsem se opálením aspoň částečně přiblížila k mým přátelům, kteří po návratu z Devonu, Anglie, vrátili nádherně opálení. (Cítíte ten materiál na novou zápletku?)

Letem světem další události: Iron-man 3 nezklamal, první promítání v kině bylo o to příjemnější, že na titulkované verze chodí ti, co si skutečně chtějí vychutnat film. Takže žádný popkorn za krkem a hlučná banda mláďat o řadu výš. Díky Cirrat byl dohotoven další text, o jeho dalším osudu někdy napíšu veselou historku pro pobavení. Prozatím mohu jen prozradit, že dokonce i necvičený plch je spolehlivější než Česká pošta.

Samotné psaní momentálně obnáší primárně zaznamenávání stále nových nápadů a poznámek do deníku. Občas to vede k roztomilým úvahám nad mým zacyklením (nejspíš tomu budu věnovat i celý článek, protože to jistě není jen můj problém), ať už se týká opakování jistých charakterových rysů a vad, nebo celých příběhových konstruktů. O to zajímavější je pak samotná tvorba, protože se během korektur neřeší jen text a jeho pozadí, ale také otázka, zda neopakuji sama sebe.

Konec měsíce se nezadržitelně blíží, ale vzhledem k naplánovaným (a přepisovaným) směnám v práci pochybuji, že bude čas na cokoliv dalšího. Aspoň je ten život zajímavější, aniž by byl zase příliš zajímavý.

A je to!

Poslední týdny je tady ticho a pusto-prázdno, ale mělo to svůj důvod. Vlastně víc důvodů, ale hlavním psacím důvodem byl jeden velmi specifický text. Nesnáším korektury, nicméně díky Cirrat se tentokrát z korektur stalo mazlení a pohrávání si s písmenky, šťourání do téměř dokonalého textu (takže ne, není dokonalý, ale je tím nejlepším, co jsem zatím letos stvořila či dotvořila) a radost z tvoření v praxi. Teď už nezbývá než doufat, že text dostane i pěkný obal a vůbec.
Což znamená, že je čas vrátit se k obvyklé práci a publikování.

Čas mi očividně vyhlásil válku

Čas mi očividně vyhlásil válku. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Nejen, že se žene kolem a ani nepočká. Teď selhalo i načasování publikace, takže jsem poslední dva texty musela protlačit ven až teď, místo aby se objevily samy už včera večer, zatímco jsem se bavila v kině. No co, poučení pro příště je jasné. Nekřečkovat!