Listování diářem: únor 14

Máme březen a opět s mírným zpožděním zasedám ke klávesnici, abych shrnula minulý měsíc. A ano, ještě stále jsem nepřišla na to, kdo mi neustále užírá můj osobní čas – přestože spousta lidí naopak žasne, jak se mi daří nacpat všechny aktivity do téhož denního rámce, který mají k dispozici oni (a prý v porovnání se mnou nic nedělají, ha-ha). Pokračování textu Listování diářem: únor 14

Interpunkční guláš

S interpunkcí je to jako s kořením. Máte ingredience, které nesmíte opomenout v té správné dávce – čárky a tečky na místech, kam patří. Občas se může přihodit pár vykřičníků a trojteček pro ozvláštnění chuti. Jenže pokud vám ujede ruka, s textem to dopadne stejně jako s přesolenou polévkou: čtenáři se ve tváři objeví úšklebek a nabízený pokrm odmítne. Pokračování textu Interpunkční guláš

Krátká zpráva o stavu světa

Zázraky se skutečně ještě dějí. Nejen, že jsem vytáhla paty ze svého poustevnického hnízda a vyrazila na výlet za zbytkem Triumvirátu. Díky kamarádovi (velice, ale opravdu velice trpělivému kamarádovi, nutno podotknout) tuhle sobotu také vznikl základ budoucího obrazového portfolia kompletního Triumvirátu. A máte to, plantážníci, už si nikdo nebude bručet pod vousy, že si mne Sikar a Cirrat vymysleli! Pokračování textu Krátká zpráva o stavu světa

Listování diářem: září 13

Začátek nového měsíce je tím nejlepším dnem pro revizi předchozího dění. V mém případě je to také poslední dobou také jediný den, kdy vznikne článek – vím, hrubě zanedbávám své čtenáře na všech frontách, ale mám k tomu dobré důvody.

Těmi jsou v prvé řadě povídky. Dvě jsou hotové a momentálně procházejí autorskými korekturami, než je – náležitě přepracované – opět rozešlu svým věrným trhačům, na další se opět začíná pracovat. Na nějaký čas jsem ji totiž musela odložit kvůli spoustě detailů, z nichž tím nejvážnějším byla otázka, kam vlastně daný příběh směřuje.

Občas se mi to stane. Začnu se sama sebe ptát, o čem vlastně povídka je, co je jejím základem – a zda je to dostatečný základ (nebo zda třeba není až příliš vrstevnatý). Když už se tak detailně věnuji určitému problému nebo mechanismu, má vůbec pro daný příběh až tak vysokou důležitost, nebo si zkrátka jen pohrávám s písmenky a pro stromy nevidím prales?

V rámci možností se mi tuto otázku podařilo specifikovat blíž – a mohu tedy vesele pokračovat v pohrávání si. Co naplat, místo povídky napíšu novelu (konec konců je určena až pro příští ročník CKČ, takže jsem skutečně prozatím v klidu). Nebo román, pokud se tato otázka bude zodpovídat ještě několikrát, případně pokud mi trhači doporučí přidat omáčku místo masa a kostí.

Nejen psaním jsou však ekyelky živy. Září se letos ukázalo nadmíru chladné – zvlášť oproti pouštním srpnovým dnům – a tedy se vedle nejrozmanitějších muffinů opět pekl i dýňový koláč. Pro mne osobně je to definitivní potvrzení nástupu podzimu, protože v jiné měsíce a roční období nemám na takto zpracovanou dýni pražádnou chuť. Minulý týden však vypadl jeden z trouby a momentálně se mi v kuchyni rozmrazuje další porce dýně pro novou várku. A ano, brusinky mám v rumu namočené už od neděle.

V šití jsem zdánlivě ustrnula na místě. Avizovaný Řasnatec sice získal druhou část svého těla a vypadá epesně jako na začátku svého zrodu, ovšem stále ještě není dokončený. Ustoupily i naplánované sutaškové projekty, neboť jsem dostala zajímavou zakázku na arabský ozdobný postroj na koně. Vše se stihlo v limitu, jen výsledná fotka na hrdém valáškovi zatím chybí, neb – jaksi není čas. Ovšem po krátké pauze na zotavení (když šijete v ruce něco tak dlouhého, chvíli pak nechcete vidět ani ten nejmenší rokajl) se opět vracím k rozdělaným projektům a pár nových jich je na obzoru. Už proto, že sutašky se skvěle hodí i jako ozdoba zamýšleného zimního kostýmu. Jen mít víc času na rozkreslení plánů; prozatím totiž existuje jen hrubý rozkres střihu kabátce. Kde je ten zbytek… Však víte.

Coby knihomol shánčlivý jsem včas zvedla tlapku, když se Michael Bronec ptal na zájemce své nejnovější bichle. Hle, od posledního zářijového týdne jsem tedy hrdou majitelkou Prokletých knihoven: 960 stran textu v pevné vazbě a v zeleném přebalu! Pokud máte všímavého Ježíška, napište mu – tenhle dárek má skutečně luxusní váhu kila a čtvrt a na jeho vzniku se podílela vskutku vybraná společnost.

A jelikož je prvního října, už se těším na nové číslo XB-1. Povídky, recenze, články, jak jsem byla vždy zvyklá z Ikarie, to všechno teď pravidelně nacházím ve schránce. Předplatné je fajn.

U fantastiky ještě zůstaneme: nejspíš si jen někteří z vás dovedou představit mou radost, když jsem díky Sikarovi zjistila, že Velká literární soutěž New Weird je od letošního roku zahrnuta v PAFu. Pro ty, co netuší, která bije: soutěž už druhým rokem vyhlásila Sussanah na svém blogu, hlavním partnerem je Sarden a slovenským partnerem scifi.sk, mezi porotci zasedají Sikar i Cirrat a ano, loňský ročník jsem vyhrála já. Už mám vaši pozornost? Pak vězte, že PAF je – jak ostatně můžete zjistit sami z poskytnutého odkazu – žebříček úspěšnosti soutěžících autorů plus přehled zahrnutých literárních soutěží. Autoři fantastiky ho ne všichni znají (stejně jako mne dodnes udivuje, že ne všichni čtenáři mají ponětí o Legii), pro mne je to však příjemně přehledný sumář, jak si vedou mí přátelé soupeři. Tedy ti odvážní, co se účastní literárních soutěží a umisťují se v nich, pochopitelně.

Toliko radosti v měsíci září? Přičtěte k tomu fakt, že v práci jsem vyfasovala na zaučení dvě nové kolegyně, které od listopadu přecházejí na vlastní filiálku na druhém konci města, že jsem po roce viděla některé Taverníky a mohla je aspoň obejmout (ono o moc víc času málem ani nebylo) a že mám na jehlicích novou zelenou přízi na jarní kabátek. Vcelku zajímavý měsíc, to září, což?

Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle

Během dosavadní čtvrtiny svého života jsem zažila jen pár srovnatelně epických víkendů (a těžko nějaký epičtější). Ano, už je to tak: Triumvirát se sešel naživo a v plném počtu. Konec světa nenastal jen díky tomu, že se ono setkání konalo přímo na konci světa. Tedy v Sikarově. Ehm, v Klacíkově. (Ne, to místo na běžně dostupných mapách nenajdete.) Pokračování textu Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle

Listování diářem: květen 13

Opět jsem si s sebou musela vzít na pomoc pracovní diář a zápisník, protože můj mozek očividně funguje na principu časové nespojitosti (pamatuje si blbosti, které se staly roky nazpět, ale neudrží chronologický zápis jednoho měsíce). Než mi začnete nabízet různé memorické techniky, zastavím vás: znám chrám paměti, ano, četla jsem různé publikace, ale mnohem více mé grafomanické nátuře vyhovuje právě diář a zápisník.

Nuže, květen pravidelně startuje Svátkem práce – u mne už roky ryze pracovním Svátkem práce. Nestěžuji si, konec konců co bych dělala doma, když v práci mohu potkávat zajímavé figurky, studovat lidskou psychiku dohnanou nudou a mediální masáží k zoufalému stresu a politováníhodným reakcím a zkrátka se dívat, čeho všeho jsou lidé schopni, když si myslí, že je nikdo nevidí. Ano, některé své kolegy jsem už vtiskla do charakterů svých povídek, teď dokonce postupně dochází i na některé stálé zákazníky (a některé zjevy, co se zase až tak často nevidí, ale zase se svým chováním, ječivým hlasem nebo neskutečným nedostatkem soudnosti zapíšou do paměti natolik tučně, že by byl hřích je nevyužít). Více později, až dopíšu dané povídky.

K prvnímu květnu mám ještě jeden postřeh: všimli jste si, jak se televize předhánějí v tenhle den svými reportážemi o zamilovaných? Jako by šlo o něco významného – ale okolní svět se přeci točí dál. Přes rok jsem bez televize (nějak mi na ni nezbývá čas a v pracovně ani místo) a denní porci zpráv projíždím ze zpravodajských serverů, takže když jsem jednou za čas náhodou přítomna vysílání některé české televize, říkám si: a to je všechno? Vždyť se toho stalo mnohem víc – a zajímavějších i děsivějších událostí, než které předkládají v malé české kotlině!

A pak si pokaždé uvědomím dvě věci: omezený vysílací prostor a omezený pohled na svět. Zpravodajci jsou nuceni volit mezi tím, co je důležité a zajímavé, co je srozumitelné běžnému divákovi a ještě vysílatelné v době, kdy se před obrazovkou mohou pohybovat malé děti (byť mají být v danou dobu podle mého názoru už dávno v kožešinách nebo na cestě do nich). Tohle si pokaždé uvědomím a je mi z toho trochu smutno, protože v práci mám ve svých spolupracovnících krásný vzorek českého člověka – a devět desetin z nich jsou lidé, kterým stačí zprávy z TV a denního tisku (který nádherně kopíruje sám sebe, stačí si ráno rozhodit jednotlivá periodika vedle sebe na podlahu, když zakládáme noviny. Titulky z hlavní stránky bývají téměř totožné.).

Neříkám na to nic, jen ten pocit smutku zůstává. Každý jsme nějací a ne každý má zájem, čas, schopnosti nebo zkušenosti pátrat po všeobecném dění. Někomu stačí vědět, co se děje v jeho městě, mít všeobecný přehled o politickém dění v Praze a víc ke štěstí nepotřebuje. Když ale takových lidí potkáváte denně opravdu hodně, začnou vás napadat různé myšlenky – zvlášť když jste spisovatel. Pak nemá docházet k totálnímu vyhlazení lidstva a k pátrání po otázkách lidství a práva na seberealizaci tváří v tvář silnějším bytostem (ano, toto jsou náčrty dvou z mých zpracovávaných textů, můžete se těšit).

Květen ale není jen smutný. Počasí si s námi hraje na schovávanou a přepadávanou – ráno o půl páté volám po létě a odpoledne cestou z práce bych nejradši zapadla do obchodu s francouzskou metráží a nechala tam celou výplatu za nové letní látky. Vyloženě nádherné dny střídají ty chladivější a mrazivější, devět dní z deseti nosím deštník zbytečně (a desátý den zmoknu). Dokonce jsem se při práci na zahradě stačila už lehce osmahnout do červena, nicméně tmavnu docela rychle, takže jsem se opálením aspoň částečně přiblížila k mým přátelům, kteří po návratu z Devonu, Anglie, vrátili nádherně opálení. (Cítíte ten materiál na novou zápletku?)

Letem světem další události: Iron-man 3 nezklamal, první promítání v kině bylo o to příjemnější, že na titulkované verze chodí ti, co si skutečně chtějí vychutnat film. Takže žádný popkorn za krkem a hlučná banda mláďat o řadu výš. Díky Cirrat byl dohotoven další text, o jeho dalším osudu někdy napíšu veselou historku pro pobavení. Prozatím mohu jen prozradit, že dokonce i necvičený plch je spolehlivější než Česká pošta.

Samotné psaní momentálně obnáší primárně zaznamenávání stále nových nápadů a poznámek do deníku. Občas to vede k roztomilým úvahám nad mým zacyklením (nejspíš tomu budu věnovat i celý článek, protože to jistě není jen můj problém), ať už se týká opakování jistých charakterových rysů a vad, nebo celých příběhových konstruktů. O to zajímavější je pak samotná tvorba, protože se během korektur neřeší jen text a jeho pozadí, ale také otázka, zda neopakuji sama sebe.

Konec měsíce se nezadržitelně blíží, ale vzhledem k naplánovaným (a přepisovaným) směnám v práci pochybuji, že bude čas na cokoliv dalšího. Aspoň je ten život zajímavější, aniž by byl zase příliš zajímavý.

Listování diářem: duben 13

Nejspíš si říkáte, že Ekyelka umřela a ani se neuráčila o tom informovat svět. Případně se odstěhovala tam, kam nevedou kabely, dráty ani tažné cesty divokých holubů, zkrátka že to tady docela zabalila a ponechává své hájemství zdivočet (tedy víc, než obvykle).
Mno, skoro tomu tak bylo.

Tedy ne, že bych se mínila v nejbližší době opět stěhovat (i když… nikdy neříkám nikdy, z té dětinskosti jsem už vyrostla). Také s přístupem do virtuality nemám nejmenší problém, vlastně jsem díky miminu online doslova 24/7, jen zkrátka musíte vědět, kde a jak mne hledat. Takže otázka by neměla znít „co se stalo s Ekyelkou“, ale spíš „kdo už zase ukradl Ekyelce všechen její čas a ponechal jí jen směšných 24 hodin na den?“

Přiznávám, že čím jsem na tomhle světě déle, tím větší mám problém vnímat ubíhání času. Můj běžný den je podobný tomu předchozímu i tomu následujícímu, navíc skrz svou pracovní dobu už ani nerozlišuji pátky a svátky, o víkendech nemluvě. Když mám náladu, píšu o nezměrnosti písečné pouště nebo o magii mořských hlubin, jindy vtrhnu v čele své armády do lidského světa a rozsévám zkázu a smrt (nebo aspoň drobečky sušenek po koberci, když se nechám během psaní unést). Jindy o texty nezavadím ani myšlenkou a odpočívám u dobré knihy, ještě lepšího šití nebo během hovorů s přáteli. A dny mezitím nenápadně odtrhávají listy v kalendáři, aniž by vyslaly směrem Hvozd aspoň nějaké varování.

Vzpomínáte si na předchozí listování? Ohlášená nemoc, hromádka knih, práce na čemsi novém, lehce ujetém? Z nemoci je dávno minulost, připomínající se občas škrábáním v krku a čímsi ošklivým, co mi zaskřípe v hlase. Z hromádky knih zůstaly nepřečtené jen tři svazky – Hamilton, Rothfuss a Salvatore, kterého postupně dorážím – a minihat mi už dávno trůní na polici nad klávesnicí, ve své jedinečnosti nádherně ujetý a perfektní.

Musela jsem si vzít na pomoc diář, abych se v dubnových událostech trochu zorientovala. To máme prvních sedm dní ještě stále s nálepkou „marod“, což se plynule překlopilo do „dovolená“. Žádná sláva, pokračovalo se v rekonvalescenci, tělo si žádalo řádný odpočinek a žádné zběsilosti. První týden v práci? Vylezla jsem si na strom a čekala jsem, kdy z něj zase spadnu – a svým způsobem na něm částečně zůstávám dřepět dodnes jako vykulená sova, protože to, co nešlo předchozích pět let, najednou začíná fungovat. Sice pomalu a v bolestech, ale jedna špatná revizní zpráva rozhýbala docela slušný cirkus.

Vzhledem k návratu do pracovního procesu moje vlastní práce na textech zcela ustala. Přemýšlení o nich – ani náhodou. Změny, které se mi v těch týdnech vylíhly v mozku, by se možná mohly někomu zdát radikální, ovšem já si spokojeně mnu tlapky, protože jsem si vyřešila pár nepříjemných míst, ještě nepříjemnějších zakončení a hlavně si velkým škrtáním ušetřím hromadu znaků. A možná se stane zázrak a stihnu obeslat i letošní Žoldnéře fantazie (tedy stihnu je, ale prozatím mám nachystaný jen záložní text). Pokud ne, CKČ to jistí.

Vím, jsem nepoučitelná, ale občas to nese své výsledky. Na jednu stranu bych se o tom nejspíš ani nedozvěděla, protože nemám ve zvyku příliš sledovat jednotlivé soutěže, ale autoři a psavci v mém okolí jsou dostatečně zvědaví, aby se výsledky Dračího řádu dostaly i ke mně. A to jsem ten ročník obesílala taky! Konečné 6.-7. místo docela potěšilo, na pár hodin. Vzápětí se totiž dostavilo mé klasické hm, a co dál? a už jsem nad celou věcí mávla rukou. Jsou přeci další příběhy, které je třeba odvyprávět, další soutěže, kam se může poslat obálka (a poté úspěšně zapomenout, že jsem to udělala). Setrvávat u jednoho výsledku, byť se může zdát sebeúspěšnější, je jen cesta ke stagnaci a zakrnění.

Listování diářem: březen 13

Stává se pomalu tradicí, že si jednou v měsíci najdu čas a pokouším se shrnout, co všechno se stalo-nestalo v mém koutě vesmíru. Ne, že bych byla až tak vytížený tvor (opravdu ne?), ale přiznávám, většinou si na zdejší prales a Hvozd vzpomenu právě s přibližně měsíčním časovým odstupem, tedy co se přehledu dění týče.

Nuže: zcela ve jménu stařičké pranostiky se mi v půlce měsíce nechtěně podařilo zalézt do kožešin a setrvávám v nich do dneška. Nechci, ale musím, protože tělo máme všichni jen jedno a to moje vyhlásilo stav ohrožení. Medík, šalvěj, bezový sirup, posléze paralen a průdušková směs řezaná kapkami proti kašli nepomohly, takže nakonec jsem i já byla nucena vyhledat svou lékařku. Vzato kol a kolem, dospala jsem se, přečetla jsem pěknou řádku knih, na které jsem do té chvíle jaksi neměla čas ani náladu, a jak jsem se zbavila antibiotik, mohla jsem se vrátit i k šití. Všechno zlé je přeci jen na něco dobré.

A propós, šití. V rámci pravidelného interního soutěžení Fler Beadweaving Teamu, kam patří i Dračí sedma, jsem si řekla, že když už, tak už. Výsledek se objeví do konce března náležitě zdokumentovaný haldou fotek (nebo také jen jednou, to záleží na počasí a světelných podmínkách), prozatím vám bude muset stačit jedno veselé HOTOVO! Uff. Práce posledních čtrnácti dnů vypadá všelijak, ale s dopomocí sponek bude ve vlasech držet. Asi – pořádně to budu zkoušet až během víkendu, dneska se mi už nechtělo páchat další nepřístojnosti s hřebenem, natáčkami a tužidlem.

Knihy ke čtení

Od silonů a rokajlu je to jen pár kroků na druhý konec pracovny, ke knihám. Dneska se mi podařilo cvaknout jeden z „rejpacích“ snímků, vlastně z téhle kategorie můj první, který jsem sama vytvořila. Jinak je to přesně to, co mne ještě čeká a nemine. Není sice kam pospíchat, ale to jsem si říkala i před čtrnácti dny, kdy jsem lehla, a dostala jsem se až na čtecí rychlost kniha a půl za den. Takže vysoké komínky u postele mají v jistých případech své opodstatnění.

Naneštěstí musím zároveň přiznat, že co se mi podařilo dohnat ve čtení, to ztrácím na opačném konci drátu, tedy v samotné tvorbě. Ne, že by nebylo o čem psát – naopak, občas netuším, co si kam dřív poznamenat, protože se mi nápady sypou z hlavy jako z hodně přeplněného kyblíku – ale ta chuť a elán jaksi chybí. Včera se mi aspoň podařilo načrtnout jednu rychlovku (krátký literární útvar, tvořený na zadané téma, během 24 hodin a často omezený na 777 slov), ale jinak je to bída. Sem tam vznikne pár vět, tu se text lehce proškrtá, jinde se vymažou celé odstavce v zájmu zeštíhlení a zrychlení příběhu, ale nic publikovatelného. Docela nepříjemná situace, když přihlédneme k rychle se blížícím uzávěrkám jednotlivých soutěží.

Napadá mne už jen lakonické „a tak tu žijem“. Výjimečně se těším, až popadnu do tlapek foťák a pokusím se výsledek čtrnácti dnů pilného ohánění jehlou zdokumentovat – obvykle dvakrát nejásám, když přijde na věc a je třeba hotové šperky vyfotit. Tentokrát je to jiné, protože i objekt je trochu jiný, než obvykle. A víc už neřeknu. Nechejte se překvapit.