Nové závislosti

Představte si statek v malé vesnici, utopené kdesi mezi poli a lesy. Zabydlete okolní pozemky hromadou drůbeže, koz, ovcí, třemi koňmi a báječnou rodinou. Součástí té rodiny mějte svou stejně akční kamarádku Ginny. A buďte tak dobrými kamarádkami, abyste u ní trávily každý rok svůj narozeninový týden.
Ano, přesně takhle začínají nové posedlosti. Pokračování textu Nové závislosti

Snídaně v Hnízdě

Nejspíš si to tak občas představuje každý aspoň miniaturní romantik. Volný den, slunečno a vhodná teplota vzduchu, dostatek pečiva, ovoce a dalších nezbytností přímo doma (takže odpadá nutnost se nejprve vyhrabat do obchodu a fuj – potkat lidi!), zkrátka vše potřebné pro poklidnou snídani je na svém místě, takže se plni elánu usadíte ke stolu či stolku (jste-li dokonce na balkoně) a vychutnáte si první jídlo dne. Pokračování textu Snídaně v Hnízdě

Krátká zpráva o stavu světa

Zázraky se skutečně ještě dějí. Nejen, že jsem vytáhla paty ze svého poustevnického hnízda a vyrazila na výlet za zbytkem Triumvirátu. Díky kamarádovi (velice, ale opravdu velice trpělivému kamarádovi, nutno podotknout) tuhle sobotu také vznikl základ budoucího obrazového portfolia kompletního Triumvirátu. A máte to, plantážníci, už si nikdo nebude bručet pod vousy, že si mne Sikar a Cirrat vymysleli! Pokračování textu Krátká zpráva o stavu světa

Listování diářem: srpen 13

Moje věčné půtky s časem mají vtipná, podivná i vyloženě mrzutá vyústění. Mimo mnoho jiného jsem si až dnes uvědomila, že v plánu je průběžně psát Listování i příští rok a samozřejmě i ty další, pokud se nepřihodí nějaká nepředpokládaná situace (ne, konec světa do téhle kategorie nespadá, ten je očekávaný mezi hromadou dalších eventualit). Proto ta podivná třináctka v nadpise – zpětně dolaďuji také předešlá Listování, abych nebyla příští rok takříkajíc namydlená.

Nuže, copak se odehrálo v červenci, tedy kromě epického klacíkovského víkendu a následné dovolené? Vlastně nic moc dalšího, když nepočítám víkend, kdy byla naše rodina téměř celá zase pohromadě. Chyběla jen švagrová a neteř, které měly vlastní program doma, my ostatní trochu odpočívali, hodně pracovali a nechali se krmit maminkou Libičovou (až umřu, chci se narodit jako kočka v Dúbravici!). Nic nespojí rodinu tolik, jako práce na domě – a co na tom, že se odkopávaly základy, tedy práce veskrze náročná, namáhavá a také špinavá, pokud tedy nejste Ekyelka a nedovezete si kanady, do nichž se nedostane ani nejmenší kamínek. Dokonce ani synovcovo věčné „teto, koukej! – cvak!“ nevadilo tak moc jako obvykle.

Mrzutost ve mne nevyvolalo ani dobírání si staršího bráchy, když občas utrousil poznámku o hlavě z okna. Přiznávám, opět se mi přihlásila stará známá kinetóza, když jsme jeli přes Štůrec. Trocha čerstvého vzduchu to spravila a ani jsme nemuseli zastavovat, jenže ještě na dálnici jsme míjeli auto, kde na sedadle spolujezdce seděl pes a tlemil se z otevřeného okýnka. Analogie se sama nabízela, takže „vystrč hlavu z okna“ se občas zmínilo v průběhu celého víkendu. No nejsou ti bráškové k pomilování?

Následující týden v práci byl značně zajímavý. Nejen, že jsem se postupně vzpamatovávala z šoku, že mi kompletně přestavěli filiálku. Jelikož šlo o poslední týden v měsíci, nějak mi nevycházely hodiny. Bylo příjemně pro změnu končit ve dvanáct nebo o půl jedné a mít víc času pro sebe. Hlavně pro šití – ještě sice není hotový, ale už teď se nový náhrdelník jeví jako jeden z těch zajímavějších. Původní idea sice byla trochu monstróznější, ale i tato podoba, která krystalizuje poslední dva dny, se mi velice zamlouvá. Pokud máte rádi mořské ďasy a podobnou hlubokomořskou zvířenu, nejspíš se bude zamlouvat i vám.

Co ještě… Psaní! Ještě před odjezdem na Slovensko jsem dokončila novou povídku. Nic velkého ani epického, šlo o povídku na přání, nicméně Maglaiz a Jodid jako první vlna trhačů posloužili zároveň jako kontrolní vzorek pro možné další zpracování. Vypadá to, že letos možná budu mít pro CKČ víc textů, nejen klasickou povídku. Prozatím nechávám hotový text stranou, abych si od něj trochu odpočinula, a zpracovávám jiné nápady.

Mimo jiné i ten, který se zdá být dostatečně životaschopným pro Dračí řád. Což je primárně v mém případě docela problém – kolikrát se mi už stalo, že jsem svůj nejnovější nápad konzultovala se Sikarem? Rozepsanou povídku pak stačilo zmuchlat a hodit do koše, protože se rozhodně nemohla poslat do Řádu. Takže momentálně držím jazyk za zuby, zapisuji nápady jak zběsilá a třídím, přebírám a kombinuji, co by se nejlépe dalo spojit ve funkční text. Tři měsíce jsou pro napsání, korektury a odležení dostatečně dlouhou dobou, ovšem jen pokud mi vydrží srpnový zápal. Necelá tisícovka slov denně, to znělo jako rajská hudba. Nebo jako posedlá klávesnice, jestli věříte na takové věci.

Vzpomínáte si ještě na sutaškový náhrdelník, co jsem se na něm učila zpracovávat novou techniku? Tak ten už téměř není. Odvrácená strana perfekcionismu: nestačí být jen dobrý. Materiál se mi přestěhoval zpět do misky a čeká na svou novou chvíli nadšení – nejspíš jen co dokončím Řasnatce, přijde na řadu zase zelená a zlatá. Sice mne trochu překvapilo, kolik lidí vidí v tom skleněném kabošonu dračí oko, ale možná je to tím zeleným irisem v okolí. Neznám lepší odstín pro imitaci šupin.

A ještě jedna drobnost: Veritas zatím odpočívá pod stolem, ale nejspíš už brzy dostane slovo. Plány ohledně nového kostýmu začínají dostávat pevnější obrysy, a přestože nejsem příliš zdatná v kreslení, první návrhy se už částečně rýsují. Nečekaný příliv inspirace a nejrůznějších motivů si totiž vynucuje vznik aspoň základních náčrtů – minimálně proto, abych si trochu rozvrhla časový plán. Jedna věc je vyhledat vhodného umělce a zadat mu třeba výrobu toulce, něco jiného je nosit v hlavě komplexní představu a bojovat s časem, aby se jí realita aspoň vzdáleně přiblížila.

A Triumvirát? Momentálně máme vyhlášený stop stav na příjem nových povídek. Práce je tolik, že bychom nestíhali – Sikar a Cirrat porotcují New Weird, já už dostala Povídky pro kočku, takže dojíždíme zbytek povídek, přijatých před vyhlášením stopky a věnujeme se právě soutěžím. Samozřejmě také chystáme panely, píšeme články a dokonce je v přípravě i jedna recenze. Jakmile se současný napjatý stav trochu uvolní, nejspíš stopku zrušíme. Ono je občas fajn, vyčistit si hlavu od vlastního psaní čtením a komentováním cizích textů – pozornost se soustředí na zcela jiné problémy a pak vlastní trable nevypadají tak neřešitelně.

Toť asi vše. Tedy kromě faktu, že poprvé zažívám mírně povznášející pocit: sborník, kde je mimo jiné i moje práce, je „dočasně vyprodaný“. Může to sice znamenat, že nízký náklad se rozhodil mezi předplatitele z řad autorů a jejich známých a dále se už o dotisku neuvažuje, ale… Budu pro jednou naivně optimistická, že zkrátka jen byla vyšší poptávka než očekávání. A neberte mi tu radost, prosím.

Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle

Během dosavadní čtvrtiny svého života jsem zažila jen pár srovnatelně epických víkendů (a těžko nějaký epičtější). Ano, už je to tak: Triumvirát se sešel naživo a v plném počtu. Konec světa nenastal jen díky tomu, že se ono setkání konalo přímo na konci světa. Tedy v Sikarově. Ehm, v Klacíkově. (Ne, to místo na běžně dostupných mapách nenajdete.) Pokračování textu Třetí plchůbraní aneb jak jsme kuli pikle