Zavalená nápady aneb tři měsíce v luftě

Nejspíš si říkáte, co tak důležitého dokázalo odrovnat Ekyelku, že ani měsíční report nedodá a nedodá. Od října ani čárka, jen samé články pro Triumvirát. Žádný povzdech nad lidskou cháskou, žádné jásání kvůli novým povídkám, zkrátka nic. Nada. Rien.

No, ono to mělo své důvody – lepší i horší.

Třeba fakt, že se mi narodila další neteř. To dovede odvést pozornost spolehlivěji než atomový hřib na obzoru, věřte mi. Místo řešení složitých politicko-ekonomických situací na papíře máte plnou hlavu chrastítek, dupaček, plyšáků a řešíte spíš věci jako kdy dostanu volno v práci, abych mohla jet za rodinou? Je to víc než příjemná změna, ať si netrpěliví čtenáři (všichni tři) mrmlají, co chtějí.

S tím – a také s faktem, že byly Vánoce, je zima a nějaký ten mrazík – jsem místo tužek popadla do pacek jehlice. Ano, ovčí babička hadra, protože kde ona plete na dvou, tam já zvládám čtyři jehlice. Pokud chcete Ekyelčiny ponožky, postavte se do fronty (a vyjde na vás řada někdy v létě). Je to skvělá zábava, ještě skvělejší relax a docela dobře se u toho přemítá nad texty. Jak fungují, co v příběhu koliduje s čím a jak by se také dalo pokračovat. Zkuste to – možná se odseknete, každopádně vyprodukujete když ne text, tak aspoň ponožku. Nebo šálu.

Ne, že bych během těch tří měsíců nepsala. Něco jsem dopsala, něco jsem dokonce začala přepisovat, protože jsem konečně překročila svůj vlastní stín a přestala se bát tak moc svého osobního bubáka (a ani to moc nebolelo). Jenže někdy v průběhu měsíců mi na stole přistála povídka na téma, kterou bylo třeba odevzdat – a já se soustředila na psaní právě a jen téhle jediné věci. Jsem zvyklá odvádět jen pokud možno nejlepší práci, takže si dovedete představit, kolik nervů s tím je. Ano, stále ještě – když se zaseknu, je to na víc než jen pár dní (které se dají zpracovat skrz detaily, ale tohle je kus Čínské zdi, festovní a neprorazitelný). Takže zhruba od půlky listopadu se hnípu v jediném textu a vše ostatní stojí.

Ne, že by nebyly nápady. Naopak, jak už to bývá – když se tomu nemohu právě věnovat, tím spíš se mi v hlavě hromadí epické závěry, katastrofické scénáře a na polštář mi pomstychtiví andělé každou noc sypou písmenka k jinému příběhu. Jenže dokud nebude povídka na přání hotová, mám smůlu. Ostatní náměty se prostě musejí spokojit s rozsáhlým poznámkovým aparátem a svými složkami, odkud je možná posléze vytáhnu. Jen co zabiju jednoho boha. (Každým dnem se na to těším stále víc a víc.)

Co se ještě stalo od října do prosince 2013:
– shodila jsem přes polovinu délky svých vlasů. O deset let a pět kilo lehčí, přestože se opět ozývaly i hlasy, jak jsem to mohla udělat (výraz „barbarka“ pro jistotu nezazněl, protože komplimenty si očividně dotyční schovávají na jiné příležitosti).
– nová postel má za následek lepší spánek a divočejší sny, z toho pramení mimo jiné i více nápadů. Teď ještě mít čas všechno zpracovat do publikovatelné podoby.
– Dračí řád letos bez mé účasti. Nestihla jsem dotáhnout věc, která by se líbila (primárně která by se líbila mně), takže proč si kazit radost z psaní nervičkami. Co nešlo do Dračího řádu, to tam půjde příště, případně do jiné obdobné soutěže.
– Nových šperků přibylo jen pomálu a ještě ke všemu prozatím stále nejsou vyfocené. Dračí sedma spíš pár věciček poslala do světa, k novým majitelkám. Doufám v lepší světelné podmínky, jakmile dokončím já i má společnice právě rozpracované projekty. Není jich moc, nejsou tak dechberoucí jako Malá mořská, ale jsou zajímavé.

A vůbec, hnízdo pořád stojí, takže: jedeme dál.

Existují jemnější nástroje než sekyra

Pokud dnes očekáváte oduševnělý článek, nabitý moudry, zklamu vás. Neuspokojím ani ty čtenáře, co se těšili na přehlídku bojových zbraní, mojí kabelky (což se někdy nevylučuje) nebo snad výběr toho nejlepšího z tesařského náčiní. Ani o gramlatice dnes nebude řeč, aspoň to tedy nechystám.
Dneska budu jen trochu přemýšlet. A ani ne moc nahlas. Pokračování textu Existují jemnější nástroje než sekyra

První ne/úspěch a co dál?

Máme prosinec. Rok je téměř u konce, což znamená, že všechny větší i menší literární soutěže už letos vydaly svá tajemství, prvenství a ceny. Jistě, ještě stále se s napětím čeká, kdo polapí Mloka, ale většinou si už autoři odbyli svůj díl nadšení i zklamání. Takže: co dál? Pokračování textu První ne/úspěch a co dál?

Snovači a chaotici

Ve výsledku to vyjde nastejno: na konci je hotový text. Jak se k němu ale dohrabat, jak se vyhnout všem nástrahám, chybám a slepým uličkám, v nichž skončil nejeden autor? I na tohle se mne občas lidé ptají – jak vlastně začít? Místo obvyklé a nepříliš uspokojující rady „Sedni a piš“ tu pro jednou mám trochu jinou odpověď: a jaký jsi člověk? Pokračování textu Snovači a chaotici

Linkou nebo napřeskáčku

Lidé jsou různí a mají různé chutě. Také jejich příběhy bývají rozličné (a občas až mnoholičné) a dají se vyprávět odlišnými způsoby. Stejně jako se autor chová přímo božsky ke svým postavám a světu, občas propadne iluzi, že si stejně může pohrávat i s dějovou linkou. Tam zakroutit, tady utáhnout na uzel, tady pro jistotu schovat pod stůl… No, ne vždycky to takhle funguje. Pokračování textu Linkou nebo napřeskáčku

Krátká zpráva o stavu světa

Zázraky se skutečně ještě dějí. Nejen, že jsem vytáhla paty ze svého poustevnického hnízda a vyrazila na výlet za zbytkem Triumvirátu. Díky kamarádovi (velice, ale opravdu velice trpělivému kamarádovi, nutno podotknout) tuhle sobotu také vznikl základ budoucího obrazového portfolia kompletního Triumvirátu. A máte to, plantážníci, už si nikdo nebude bručet pod vousy, že si mne Sikar a Cirrat vymysleli! Pokračování textu Krátká zpráva o stavu světa

Listování diářem: září 13

Začátek nového měsíce je tím nejlepším dnem pro revizi předchozího dění. V mém případě je to také poslední dobou také jediný den, kdy vznikne článek – vím, hrubě zanedbávám své čtenáře na všech frontách, ale mám k tomu dobré důvody.

Těmi jsou v prvé řadě povídky. Dvě jsou hotové a momentálně procházejí autorskými korekturami, než je – náležitě přepracované – opět rozešlu svým věrným trhačům, na další se opět začíná pracovat. Na nějaký čas jsem ji totiž musela odložit kvůli spoustě detailů, z nichž tím nejvážnějším byla otázka, kam vlastně daný příběh směřuje.

Občas se mi to stane. Začnu se sama sebe ptát, o čem vlastně povídka je, co je jejím základem – a zda je to dostatečný základ (nebo zda třeba není až příliš vrstevnatý). Když už se tak detailně věnuji určitému problému nebo mechanismu, má vůbec pro daný příběh až tak vysokou důležitost, nebo si zkrátka jen pohrávám s písmenky a pro stromy nevidím prales?

V rámci možností se mi tuto otázku podařilo specifikovat blíž – a mohu tedy vesele pokračovat v pohrávání si. Co naplat, místo povídky napíšu novelu (konec konců je určena až pro příští ročník CKČ, takže jsem skutečně prozatím v klidu). Nebo román, pokud se tato otázka bude zodpovídat ještě několikrát, případně pokud mi trhači doporučí přidat omáčku místo masa a kostí.

Nejen psaním jsou však ekyelky živy. Září se letos ukázalo nadmíru chladné – zvlášť oproti pouštním srpnovým dnům – a tedy se vedle nejrozmanitějších muffinů opět pekl i dýňový koláč. Pro mne osobně je to definitivní potvrzení nástupu podzimu, protože v jiné měsíce a roční období nemám na takto zpracovanou dýni pražádnou chuť. Minulý týden však vypadl jeden z trouby a momentálně se mi v kuchyni rozmrazuje další porce dýně pro novou várku. A ano, brusinky mám v rumu namočené už od neděle.

V šití jsem zdánlivě ustrnula na místě. Avizovaný Řasnatec sice získal druhou část svého těla a vypadá epesně jako na začátku svého zrodu, ovšem stále ještě není dokončený. Ustoupily i naplánované sutaškové projekty, neboť jsem dostala zajímavou zakázku na arabský ozdobný postroj na koně. Vše se stihlo v limitu, jen výsledná fotka na hrdém valáškovi zatím chybí, neb – jaksi není čas. Ovšem po krátké pauze na zotavení (když šijete v ruce něco tak dlouhého, chvíli pak nechcete vidět ani ten nejmenší rokajl) se opět vracím k rozdělaným projektům a pár nových jich je na obzoru. Už proto, že sutašky se skvěle hodí i jako ozdoba zamýšleného zimního kostýmu. Jen mít víc času na rozkreslení plánů; prozatím totiž existuje jen hrubý rozkres střihu kabátce. Kde je ten zbytek… Však víte.

Coby knihomol shánčlivý jsem včas zvedla tlapku, když se Michael Bronec ptal na zájemce své nejnovější bichle. Hle, od posledního zářijového týdne jsem tedy hrdou majitelkou Prokletých knihoven: 960 stran textu v pevné vazbě a v zeleném přebalu! Pokud máte všímavého Ježíška, napište mu – tenhle dárek má skutečně luxusní váhu kila a čtvrt a na jeho vzniku se podílela vskutku vybraná společnost.

A jelikož je prvního října, už se těším na nové číslo XB-1. Povídky, recenze, články, jak jsem byla vždy zvyklá z Ikarie, to všechno teď pravidelně nacházím ve schránce. Předplatné je fajn.

U fantastiky ještě zůstaneme: nejspíš si jen někteří z vás dovedou představit mou radost, když jsem díky Sikarovi zjistila, že Velká literární soutěž New Weird je od letošního roku zahrnuta v PAFu. Pro ty, co netuší, která bije: soutěž už druhým rokem vyhlásila Sussanah na svém blogu, hlavním partnerem je Sarden a slovenským partnerem scifi.sk, mezi porotci zasedají Sikar i Cirrat a ano, loňský ročník jsem vyhrála já. Už mám vaši pozornost? Pak vězte, že PAF je – jak ostatně můžete zjistit sami z poskytnutého odkazu – žebříček úspěšnosti soutěžících autorů plus přehled zahrnutých literárních soutěží. Autoři fantastiky ho ne všichni znají (stejně jako mne dodnes udivuje, že ne všichni čtenáři mají ponětí o Legii), pro mne je to však příjemně přehledný sumář, jak si vedou mí přátelé soupeři. Tedy ti odvážní, co se účastní literárních soutěží a umisťují se v nich, pochopitelně.

Toliko radosti v měsíci září? Přičtěte k tomu fakt, že v práci jsem vyfasovala na zaučení dvě nové kolegyně, které od listopadu přecházejí na vlastní filiálku na druhém konci města, že jsem po roce viděla některé Taverníky a mohla je aspoň obejmout (ono o moc víc času málem ani nebylo) a že mám na jehlicích novou zelenou přízi na jarní kabátek. Vcelku zajímavý měsíc, to září, což?

Listování diářem: srpen 13

Moje věčné půtky s časem mají vtipná, podivná i vyloženě mrzutá vyústění. Mimo mnoho jiného jsem si až dnes uvědomila, že v plánu je průběžně psát Listování i příští rok a samozřejmě i ty další, pokud se nepřihodí nějaká nepředpokládaná situace (ne, konec světa do téhle kategorie nespadá, ten je očekávaný mezi hromadou dalších eventualit). Proto ta podivná třináctka v nadpise – zpětně dolaďuji také předešlá Listování, abych nebyla příští rok takříkajíc namydlená.

Nuže, copak se odehrálo v červenci, tedy kromě epického klacíkovského víkendu a následné dovolené? Vlastně nic moc dalšího, když nepočítám víkend, kdy byla naše rodina téměř celá zase pohromadě. Chyběla jen švagrová a neteř, které měly vlastní program doma, my ostatní trochu odpočívali, hodně pracovali a nechali se krmit maminkou Libičovou (až umřu, chci se narodit jako kočka v Dúbravici!). Nic nespojí rodinu tolik, jako práce na domě – a co na tom, že se odkopávaly základy, tedy práce veskrze náročná, namáhavá a také špinavá, pokud tedy nejste Ekyelka a nedovezete si kanady, do nichž se nedostane ani nejmenší kamínek. Dokonce ani synovcovo věčné „teto, koukej! – cvak!“ nevadilo tak moc jako obvykle.

Mrzutost ve mne nevyvolalo ani dobírání si staršího bráchy, když občas utrousil poznámku o hlavě z okna. Přiznávám, opět se mi přihlásila stará známá kinetóza, když jsme jeli přes Štůrec. Trocha čerstvého vzduchu to spravila a ani jsme nemuseli zastavovat, jenže ještě na dálnici jsme míjeli auto, kde na sedadle spolujezdce seděl pes a tlemil se z otevřeného okýnka. Analogie se sama nabízela, takže „vystrč hlavu z okna“ se občas zmínilo v průběhu celého víkendu. No nejsou ti bráškové k pomilování?

Následující týden v práci byl značně zajímavý. Nejen, že jsem se postupně vzpamatovávala z šoku, že mi kompletně přestavěli filiálku. Jelikož šlo o poslední týden v měsíci, nějak mi nevycházely hodiny. Bylo příjemně pro změnu končit ve dvanáct nebo o půl jedné a mít víc času pro sebe. Hlavně pro šití – ještě sice není hotový, ale už teď se nový náhrdelník jeví jako jeden z těch zajímavějších. Původní idea sice byla trochu monstróznější, ale i tato podoba, která krystalizuje poslední dva dny, se mi velice zamlouvá. Pokud máte rádi mořské ďasy a podobnou hlubokomořskou zvířenu, nejspíš se bude zamlouvat i vám.

Co ještě… Psaní! Ještě před odjezdem na Slovensko jsem dokončila novou povídku. Nic velkého ani epického, šlo o povídku na přání, nicméně Maglaiz a Jodid jako první vlna trhačů posloužili zároveň jako kontrolní vzorek pro možné další zpracování. Vypadá to, že letos možná budu mít pro CKČ víc textů, nejen klasickou povídku. Prozatím nechávám hotový text stranou, abych si od něj trochu odpočinula, a zpracovávám jiné nápady.

Mimo jiné i ten, který se zdá být dostatečně životaschopným pro Dračí řád. Což je primárně v mém případě docela problém – kolikrát se mi už stalo, že jsem svůj nejnovější nápad konzultovala se Sikarem? Rozepsanou povídku pak stačilo zmuchlat a hodit do koše, protože se rozhodně nemohla poslat do Řádu. Takže momentálně držím jazyk za zuby, zapisuji nápady jak zběsilá a třídím, přebírám a kombinuji, co by se nejlépe dalo spojit ve funkční text. Tři měsíce jsou pro napsání, korektury a odležení dostatečně dlouhou dobou, ovšem jen pokud mi vydrží srpnový zápal. Necelá tisícovka slov denně, to znělo jako rajská hudba. Nebo jako posedlá klávesnice, jestli věříte na takové věci.

Vzpomínáte si ještě na sutaškový náhrdelník, co jsem se na něm učila zpracovávat novou techniku? Tak ten už téměř není. Odvrácená strana perfekcionismu: nestačí být jen dobrý. Materiál se mi přestěhoval zpět do misky a čeká na svou novou chvíli nadšení – nejspíš jen co dokončím Řasnatce, přijde na řadu zase zelená a zlatá. Sice mne trochu překvapilo, kolik lidí vidí v tom skleněném kabošonu dračí oko, ale možná je to tím zeleným irisem v okolí. Neznám lepší odstín pro imitaci šupin.

A ještě jedna drobnost: Veritas zatím odpočívá pod stolem, ale nejspíš už brzy dostane slovo. Plány ohledně nového kostýmu začínají dostávat pevnější obrysy, a přestože nejsem příliš zdatná v kreslení, první návrhy se už částečně rýsují. Nečekaný příliv inspirace a nejrůznějších motivů si totiž vynucuje vznik aspoň základních náčrtů – minimálně proto, abych si trochu rozvrhla časový plán. Jedna věc je vyhledat vhodného umělce a zadat mu třeba výrobu toulce, něco jiného je nosit v hlavě komplexní představu a bojovat s časem, aby se jí realita aspoň vzdáleně přiblížila.

A Triumvirát? Momentálně máme vyhlášený stop stav na příjem nových povídek. Práce je tolik, že bychom nestíhali – Sikar a Cirrat porotcují New Weird, já už dostala Povídky pro kočku, takže dojíždíme zbytek povídek, přijatých před vyhlášením stopky a věnujeme se právě soutěžím. Samozřejmě také chystáme panely, píšeme články a dokonce je v přípravě i jedna recenze. Jakmile se současný napjatý stav trochu uvolní, nejspíš stopku zrušíme. Ono je občas fajn, vyčistit si hlavu od vlastního psaní čtením a komentováním cizích textů – pozornost se soustředí na zcela jiné problémy a pak vlastní trable nevypadají tak neřešitelně.

Toť asi vše. Tedy kromě faktu, že poprvé zažívám mírně povznášející pocit: sborník, kde je mimo jiné i moje práce, je „dočasně vyprodaný“. Může to sice znamenat, že nízký náklad se rozhodil mezi předplatitele z řad autorů a jejich známých a dále se už o dotisku neuvažuje, ale… Budu pro jednou naivně optimistická, že zkrátka jen byla vyšší poptávka než očekávání. A neberte mi tu radost, prosím.