O vypravěči

Přemýšleli jste někdy během psaní či dokonce ještě před samotným začátkem, v jaké formě svůj příběh odvyprávíte? Zda je ich nebo er forma lepší? Nebo vždy jen sednete ke klávesnici/papíru a necháte to všechno v rukou Osudu a Múz?

Schválně, máte v hlavě utříděné základní pojmy? Co je ich-forma a er-forma, že samotný pojem „styl“ se dá chápat z mnoha různých hledisek? Ne, nemusíte se bát, nechci zabřednout do suchopárných definic, které si ostatně s trochou šikovnosti můžete nalistovat sami v chytrých knihách, či si je najít na internetu. Ptám se, protože kolikrát už samotná otázka bývá součásti odpovědi.

Ať už dávno nejste školou povinní, případně si nic moc teoretického z hodin českého jazyka nepamatujete, jednu věc byste jako autoři čas od času udělat mohli. Vlastně je to něco na způsob hry, která se hodí třeba i pro doutnající Fénixe, váhající střelce a přešlapující stydlíny. Kterým stylem obvykle své příběhy vypravujete? Dáváte přednost jedné formě před druhou? A není na čase to občas prostřídat?

Tohle kladení napohled zbytečných otázek totiž vede k přemýšlení nad vlastním textem. Jak vlastně příběh působí na čtenáře, pokud je vyprávěn v určité podobě? Pro mnohé z vás to je jasná věc a nemusíte dále ani pokračovat ve čtení, ale jelikož naše články čte spousta lidí a autorů v různém rozpoložení a s různými zkušenostmi, pojďme se trochu podívat na možnosti, klady a zápory různých typů vypravěče.

V prvé řadě se nám nabízí porovnat obě vypravěčské formy, tedy er a ich. Pokud jste jako já a občas se musíte zamyslet, která je vlastně která (ano, i já mívám unavený mozek), není na tom nic špatného. Zkrátka jsme občas zaseklí. Co je ale naopak velmi neomluvitelné, je samovolné a autorem nijak neplánované (dokonce autorem nepostřehnuté) přecházení z jedné formy do druhé. Tuhle chybu hodně často dělají začátečníci, kteří v překotné honbě za písmenky a příběhem nehledí na formu. Chvíli píší v ich-formě, pak skočí do er-formy, protože „vyklouznou“ z kůže své postavy, a aniž by si to uvědomili, místo popisování děje skrz její vnímání se postaví do role všeznajícího vypravěče.

Ano, tahle chyba je pochopitelná. Ve chvíli, kdy si ji však uvědomíte (nebo jste na ni upozorněni vlídným čtenářem), měli byste udělat vše pro to, aby se to už neopakovalo. Nejen v rámci jednoho textu, ale – pro váš vlastní klid a ušetřený čas – i do budoucna. Neznám nic otravnějšího, než procházet vlastní text a hledat tenhle typ kiksů. Přemýšlet občas nad každou větou, zda je psaná z pozice vypravěče nebo vyprávějící postavy? Bleh. Proto je vhodné si předem promyslet, jakou formou budete příběh vyprávět – a této formy se striktně držet (aspoň dokud nebudete mít dostatek zkušeností).

Dobře, Ekyelka radí zvolit pouze jednu formu a té se držet. Jenže kterou? Oba typy mají své nesporné klady a skryté zápory, takže co teď s tím?

Ich- forma se prý snáze píše. Autor se může plně vcítit do postavy, skrze vnitřní promluvy i přímo jejími ústy může dokonce sdělovat světu své názory. Pokud autor nosí v hlavě celý příběh a má tendenci ho doslova prožívat, skrze zvolenou postavu se mu to velmi často i daří. Ich-forma zkrátka dává příběhu tu správnou šťávu a náboj, díky němuž se do děje snáze vcítí i čtenář, vnímající vyprávění téměř jako by ho zažíval sám.

Zní to logicky? Téměř krásně, jako recept na zaručený úspěch? A co když vám řeknu, že je to zároveň téměř zaručený recept na pořádný průšvih? Ich-forma totiž občas postaví autora před zapeklitý problém (který třeba u er-formy ani nenastává, z logických důvodů). Kupříkladu jak čtenáři prozradit věci, které by se měl dovědět, ale vyprávějící postava o nic naopak logicky nemůže tušit? Velmi často se stává, že zjevení se takových informací pak působí buď násilně (jedním ze způsobů, jak zajistit informovanost čtenáře, je potřebné detaily vložit během dialogu do úst některé z postav, což však občas vede k mentorování), nebo na jejich včasné uvedení do děje autor přímo zapomene. Pointa pak působí jako skutečné deus ex machina, někdy i hůř.

Dalším úskalím pak mohou být i chutě čtenářstva. Najděte si kupříkladu Dračí řád: V příštím programu – a nalistujte si mou povídku Legenda o rudém draku. Píšu přímo o svém textu hned ze dvou důvodů: nemusím se obávat žádné negativní reakce ze strany autora a zároveň aspoň vidíte, že každý dělá chyby (i když to třeba okolí za chybu nepovažuje).

Co je špatného přímo na téhle povídce? Příběh, tedy spíš jeho obsah a jádro, které by vydalo na „plnohodnotnou“ povídku v pravdě epické šíři, je převyprávěn v ich-formě jedním starým vojákem. V dané době a situaci se mi to jevilo jako příjemná změna oproti mým obvyklým textům – ano, právě té epické šíři jsem se snažila vyhnout cestou téměř civilního vyprávění. Jak jsem ale od té doby (tedy od roku 2013) stačila porůznu zaznamenat, ne každému čtenáři právě tahle redukce byla po chuti. Nejčastější výtkou k textu bylo právě ono zredukování na vyprávění ústy jednoho z aktérů a převedení do ich-formy jako prosté vzpomínky a komentář k celé situaci.

Tohle je tedy jedno z možných úskalí ich-formy: že přepálíte obsah a to, co snáze snese široký záběr er-formy (a vševědoucího vypravěče, který na rozdíl od vyprávějící postavy může cestovat po celém časoprostoru děje), nacpete mermomocí do ich-formy. Důvody pro samotný postup mohou být různé – od autorovy touhy po něčem novém, přes neodhadnutí dopadu textu až po nešťastnou souhru náhod. Pokud se však dostanete do bodu, kdy máte text hotový a publikovaný a (stejně jako já) začnete schytávat i ty negativní reakce, nesmutněte. Zkrátka se to minulo účinkem a příště se povede lépe.

Po předchozích řádcích možná někdo nabyl dojmu, že 1) nemám ich-formu ráda a 2) er-forma je lepší a snáze zpracovatelná. A víte co? Ne a ne. Obě formy mám stejně ráda, a to, že protěžuji druhou na úkor první má na svědomí spíš můj zažitý styl vyprávění, než cokoliv jiného. Navíc er-forma se sice zpracovává jiným způsobem, čtenáři i autorovi chvíli trvá, než se do děje vžije (a stejně je schopen si většinou udržet jistý odstup*), ale má stejnou volnost jako v případě ich-formy, co se týče sdělování svého světonázoru. Jen si prostě vybere z vícera postav, případně může jejich charaktery okořenit něčím, co je mu blízké.

Er-forma zkrátka jen vyžaduje vaši plnou pozornost. Potřeba ohlídat všechny postavy, jejich promluvy a myšlenky, celkový děj a vnitřní logiku může někoho odrazovat, jenže zároveň z autora činí vševědoucího hlavního hybatele děje. Dlouho dopředu víte, co se odehraje, jaké motivy a důvody nutí postavy fungovat právě tímhle způsobem, kam směřuje veškeré dění. Je to, jako byste měli před sebou šachovnici a předem znali každý jediný možný tah svůj i soupeřův – a zkrátka vyprávíte. Dokonce se tím bavíte, protože co v půli textu vypadá jako náhoda nebo zásah shůry, to se ve výsledku může ukázat jako předem naplánovaná akce vašeho geniálního stratéga.

Zkrátka a dobře nebojte se forem. Každá z nich je něčím geniální, výjimečná a jedinečná. Každá má své drobné mouchy a pastičky, v nichž se dá pořádně klopýtnout. Chce to jen trochu přemýšlet, občas zvednout hlavu od samotného příběhu a podívat se na celý ten blázinec „z vnějšku“, tedy s nadhledem. Trochu zapřemýšlet, co by se dalo ještě provést, jak by se v rámci formy (nebo i mimo ni, pokud máte dost zkušeností a odvahy) mohlo s příběhem dále manipulovat. Že to zní jako zábava, jako hra?

A není to právě tím skutečným účelem, proč se psaní všichni věnujeme? Pro tu zábavu? Tak psaní zdar!


 

* Netýká se to samozřejmě mistrovských kousků, které vás zkrátka pohltí, přežvýkají a na konci knihy vyplivnou totálně změněné a napůl osiřelé. Jenže tak už to u knih bývá – a pokud jste to nikdy nezažili, alou do knihovny a číst!

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *