O extrémním psaní

Lidé jsou různí a vášně bývají velkolepé, silné a všepohlcující. A přestože většinou považuji extrémismus za tu horší z možných zlých věcí, občas se vyplatí hodit za hlavu a jít prostě tvrdě za svým.

Přestože zní nadpis divoce a jistě vzbudil dostatečnou pozornost (aneb jakou moc také mohou mít slova), je třeba vše uvést na pravou míru. Dnes se rozhodně nechci věnovat zatvrzelým spisovatelům „za každou cenu“, přestože i ti si nejspíš časem zaslouží svůj článek. Naopak mám pár otázek a poznámek k tomu, co občas potká každého autora: psaní vyhnané vnějšími okolnostmi do extrému.

Kolikrát se vám už stalo, že jste pozapomněli na termín odevzdání seminární práce do školy, případně sepsání protokolů a zpráv do práce? Nepřistál vám už náhodou na stole tlustý fascikl s množstvím dat, která bylo třeba urychleně a v nejvyšší kvalitě zpracovat, jinak hrozily nejrůznější sankce*? A jak se vám v takové atmosféře pracovalo?

Než začnete mrmlat, jak to souvisí s psaním beletrie, proč takové věci vytahuji a že si nestíhači za to stejně mohou sami, protože si neumí ohlídat termíny a rozplánovat práci, uberte plyn. Život je mnohotvárný a náhoda pěkná potvora, tyhle nenadálé situace spadají do kategorie „jednou dojde na každého“. Co se týče psaní, existuje pár základních pravidel, na něž by se ani ve spěchu nemělo zapomínat.

Představme si situaci, kdy nás osloví dobrý kamarád, respektovaný editor nebo dokonce nakladatel s nabídkou publikování naší povídky. Má to však háček: povídka musí vyhovovat určitému tématu, má být v určitém rozsahu a samozřejmě ano, termín dodání pokud možno co nejdřív. Prvotní nadšení, které je zcela pochopitelné (já vyjdu tiskem!) velmi rychle zchladí/zmrazí vyhlídka na hromadu práce, kterou je třeba udělat v extrémně krátkém časovém úseku.

Pokud jste syslové a máte hromadu hotových povídek nejrůznějšího zaměření a rozsahu v šuplíku, máte napůl vyhráno. Vytáhnete možného adepta či adepty, naposledy si je pročtete (pro kontrolu) a odešlete k posouzení. Práce maximálně na jedno dvě odpoledne, první kolo je za vámi. Pokud jste na tom však stejně jako já a váš disk je plný rozpracovaných textů, ocitnete se před zásadní otázkou: mám na to kývnout?

Popravdě mne až roky zběsilého života na hraně naučily rozpoznat vlastní hranice. Dnes už jsem schopna odhadnout, zda jsou rozpracované texty ve stádiu, kdy je skutečně stačí „jen“ dotáhnout (tedy dopsat), provést korektury a poslat k posouzení, nebo zda se s nimi budu patlat pár dalších měsíců. Několikrát se mi stalo, že jsem neuváženě kývla na nabídku a poté horko těžko dopisovala povídky na poslední chvíli a ve zběsilém, vpravdě frenetickém tempu. Nemusím zde dále rozvádět, že už po několika týdnech jsem se bila do hlavy, jak jsem mohla sepsat takový paskvil.

Jak se vlastně taková věc odhaduje? Kdy vím, že je text krátce před dokončením? Bývá to různé u snovačů i chaotiků, hodně záleží na způsobu vaší práce. Pokud máte předem stanovenou osnovu, držíte se jí a předem víte, jak celý příběh skončí, s trochou praxe jste schopni odhadnout i finální čas a rozsah. Něco jiného je, pokud píšete spíš pro své potěšení a necháváte se unášet fantazií, osnovu máte jen velmi volnou, případně žádnou a vlastně ani sami pořádně netušíte, kam vás děj dovede. Zatímco v prvním případě je to samo jasné, texty z druhé kategorie rozhodně nedoporučuji zpracovávat v časovém presu. Nejsou vhodné pro tento typ extrémního psaní už kvůli své neukotvenosti a mnohoznačnosti.

Navíc podobné nabídky jsou ďábelským darem. Lákavé a vpravdě opojně znějící, ale ukrývající hromadu problémů. Je třeba po prvním náporu radosti vystřízlivět a velmi kriticky se podívat sám na sebe, svůj styl práce, porovnat pracovní a osobní diář, zkrátka udělat si pořádek a zodpovědět první otázku: mám na psaní dost času? Tím myslím nejen čas potřebný pro samotné psaní, ale i všechny prostoje, případné záseky a dohledávání informací, prokrastinační dvacetiminutovky u kočičích videí atd. Nemám náhodou ve stejném termínu odevzdávat seminárku, hodnocení soutěže, deset článků o tisíci slovech nebo něco podobného?

Neméně důležitá druhá otázka zní: jsem schopen takhle plánovaně psát? Ne každý je zvyklý denně sednout k práci a plánovaně se věnovat jednomu textu. Najednou si to okolnosti vynucují a vyvstává tedy otázka: zvládnete to? Nebo znáte jen dva stavy, tedy „píšu pořád“ nebo „nepíšu vůbec“? Máte dostatečně pevnou vůli a sebekázeň, abyste se nenechali rozptylovat? I tady je třeba si pořádně sáhnout do svědomí a smířit se s tím, co tam najdete.

Zejména mladí autoři mne teď asi zahryznou, ale je třeba se zeptat i na tohle: chci vůbec takhle psát? Bez ohledu na nečekanou a skvělou možnost publikace stojí totiž za zvážení i možnost slušně nabídku s poděkováním odmítnout. Jistě, takové nabídky se přeci nedostávají každý den a já jsem malý autor a dostal/a jsem velkou šanci, tak to nechci předem vzdát, jenže co je v daném případě horší? Bezhlavě se pustit do psaní, zjistit, že jsem přecenila své síly a možnosti a doslova se staženým ocasem se schovat pod nejbližší kámen, případně odevzdat nehotový, nekvalitní text, nebo posoudit své možnosti a podle nich se rozhodnout?

Pokud vám někdo nedrží nůž na hrdle, nemusíte nikam pospíchat. Že odmítnutím riskujete ztrátu budoucích nabídek? Opravdu si tak málo věříte stran svého psaní a umu? Pak tím spíš si dejte dobrou kávu a v klidu se věnujte psaní vlastním tempem. Extrémní psaní ještě chvíli nebude nic pro vás.

Ovšem může se stát, že zkrátka ten nůž na krku máte, byť jen pomyslný. Neuvážené sliby občas skládáme všichni, takže co teď s tím? Od klasických rad typu „vypnout internet“ a „kyblík popela připravit, kdyby náhodou“ se tedy dostáváme až k jednotlivým detailům. Opět je to o zvážení sil, možností a schopností každého autora – extrémní psaní má tu výhodu, že vám o vás samých řekne mnohem víc než týdny meditací a sebeanalýzy.

Co v daných momentech pomáhá mně? Především jasně stanovený cíl a vytyčená cesta, tedy rozplánování jednotlivých kroků práce, pevně daná osnova (s pouze malou šancí na větší změny, pokud se vyskytne během práce nový nápad) a dostatečná časová rezerva na cobykdyby. Několikrát se mi stalo, že během dopisování mne napadly mnohem zajímavější a zábavnější, epičtější i barvitější konce – které by však obnášely příliš mnoho změn v celém textu a přepisování, tedy práci navíc. Sice nerada, ale přesto jsem je většinou odsunula stranou do poznámek na pozdější zpracování (tedy jako modelové situace pro jiné texty), protože mne zkrátka tlačil čas, příběh spěl ke svému konci a jeho přepisování by pozměnilo celý text.

Důležité je mít i časovou rezervu: na korektury, na aspoň jedno kolečko po betačtenářích (pozor si dávejte především u dlouhých textů, na něj potřebují i bety víc času), pro případ, kdy se zaseknete a nedokážete dál psát. Stres může být skvělým hnacím motorem, ale působí často i jako písek v motoru. Rezerva je právě pro uklidnění podobné situace. Mantra „mám ještě něco času navíc“ nezabere sice vždy, ale je lepší, když si ji můžete opakovat.

Nu a pak je dobré mít kolem sebe pár přátel, co vás dokopou k práci. Psychická podpora v momentech nejhlubšího zoufalství, byť je zprostředkovaná třeba přes sociální síť, telefon nebo mail – to je velká pomoc. Proto si držte své dopisovací a psací kamarády hezky u těla (ovšem ne zase tak blízko, abyste jim kývli na každou nabídku!).

A ať už se rozhodnete jakkoliv, jedno si pamatujte: je to jen psaní. Jakmile ucítíte, že vám to přerůstá přes hlavu, dlouze se nadechněte a vydechněte. Zvažte své možnosti – a nestyďte se přiznat, pokud nebudete schopni danou věc dokončit včas. Jinak se taky může stát, že si psaní po drobných krůčcích zprotivíte. A to by byla škoda, ne?

 


* Sankcemi se myslí všechno od špatného vnitřního pocitu za nezvládnutou či odbytou práci, přes (tiché) výčitky spolupracovníků, nespokojenost klienta až po vážné pohovory v šéfově nebo učitelově kanceláři. Nejspíš nemusím zabíhat do detailů.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *