Snídaně v Hnízdě

Nejspíš si to tak občas představuje každý aspoň miniaturní romantik. Volný den, slunečno a vhodná teplota vzduchu, dostatek pečiva, ovoce a dalších nezbytností přímo doma (takže odpadá nutnost se nejprve vyhrabat do obchodu a fuj – potkat lidi!), zkrátka vše potřebné pro poklidnou snídani je na svém místě, takže se plni elánu usadíte ke stolu či stolku (jste-li dokonce na balkoně) a vychutnáte si první jídlo dne.

Přesně takhle se to v Hnízdě rozhodně neodehrává. Což o to, třeba právě dnes byly ty podmínky téměř ideální – jedinou nevýhodou je silný vítr, který v poryvech odnáší vše neukotvené a příliš lehoučké – jenže moje „volné“ ráno začalo v posteli s knihou. Ano, hádáte správně. Zatímco se dopoledne překulilo do téměř poledne, já živila pouze mozek. Teprve razantní připomenutí přítomnosti dalších částí těla (trnoucí šíje, mravenčení v ruce, o kterou jsem se opírala, lakonické pokníkávání prázdného žaludku) mne vyhnalo na lov.

A základem každého dobrého lovu je káva, případně černý čaj se svými specifiky. Můžete mne zahrnout nadýchaným pečivem, čerstvým ovocem, právě upečenými bagelami i celým podnosem madlenek, ale jak k tomu nepřidáte šálek kávy, případně kvalitní Earl Grey na mléce, jste ztraceni. Ne, že bych trhala hlavy hned takhle po ránu. Jen to zkrátka nebude úplně ono.

Když si tedy chystám snídani sama, přichází ke slovu mlýnek a zrnka. V závislosti na momentálních chutích, stavu zásob a rozmanitosti nabídky v mých oblíbených prodejnách/pražírnách to bývají vesměs malá silná peklíčka. Ano, mohla bych použít frenchpress, džezvu nebo si kávu aspoň překapat přes papírový filtr, ale proč bych to dělala? Mám zkrátka turka ráda pro jeho postupné uvolňování a doplňování základní chuti – a také je to pojistka, abych nelemtala ranní kávu úplně studenou. Chcete si ji zkrátka vychutnat ještě horkou, ne vylouhovanou a ledovou.

Pokud očekáváte, že vzhledem k možnosti mít během necelé hodinky upečené exkluzivní muffiny něco takového páchám, když mám volno, jste na omylu. Ráno – zvlášť to volné – má být pomalé a lenivé. Kochací, když sedím v křesle, nohy opřené o postel, a zírám ven z balkonových dveří. Pokud není co zakousnout, tak není – i když většinou se najde aspoň pár domácích sušenek, obložený chleba nebo miska s müsli či kaší (protože Mixit, tak je to). Důležité je ta káva a klid.

Samozřejmě bývají rána, která volná rozhodně nejsou. Ať už kvůli odchodům do práce nebo z jiných důvodů. Žádné kochání, občas žádné kafe – zkuste si ve čtyři ráno do žaludku dostat v podstatě cokoliv, když tělo ještě spí a mozek vpravdě jede na autopilota (zatímco my ještě přežvýkáváme zbytky snů nebo příběhů). O zběsilých průletech spící realitou ale jindy.

Když jsem se pár let zpátky ocitla na vynucené zdravotní dovolené a doktorka mne ve snaze dát zase do kupy honila po všech možných specialistech, u jednoho padla i obvyklá otázka: snídáte ráno? Jistě, „občas“ nebyla ta správná odpověď, ovšem jaké zděšení se objevilo ve tváři doktora i sestřičky, když ze mne vypadlo vysvětlení, že ve čtyři ráno se fakt dost těžko dostane do žaludku něco většího než malá sklenička vody!

A proč proboha vstáváte tak brzy? doprovodil pohled, vyjadřující pochybnosti o mém zdravém rozumu.

Asi nemusím vysvětlovat, jak složité procesy mi proběhly mozkovnou, než našly nejméně urážlivou odpověď na tuhle otázku. Naštěstí jsem tehdy nevypustila i doplňující informaci, že většinou první jídlo, které do sebe dostanu, je po dvouhodinové zběsilé honičce v práci a má podobu šunkového chlebíčku. Daného doktora by asi trefil šlak.

Víte, co je na tom všem nejzajímavější? To trochu složité a klikaté hledání cesty, jak se popasovat s vlastním tělem i za daných podmínek. Je to sice mírný extrém, ale zvykli jsme si na sebe; chlebíčky za téměř stoprocentní zdraví a každodenní tryskový pohyb po ploše, to je dobrý čenž, ne? I když to znamená pamatovat na některé drobnosti v předstihu, protože třeba během služby na Štědrý den rozhodně chlebíček k snídani neseženu, protože prej půst. Pche!

A tak se snídaně v Hnízdě odvíjejí různě. Od nechutně ranního, či vlastně ještě hluboce nočního „není, bude v práci“, přes „hm, něco malého ke kávě“ až po „čtu, čtu, čtu a on je oběd!“. Samozřejmě i zde občas dojde k zázraku, že se vykulím z postele bez čenichu zabořeného v knize, uchystám si „normální“ snídani a věnuji jí tolik potřebnou hodinku svého času, aniž by šlo o přívažek k mojí neřesti. Jenže řekněte sami: očekávali byste zrovna ode mne normální chování a zvyky?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *