O povídkových seriálech

Stvoříte báječnou postavu, které se podaří přežít do konce povídky (nebo taky ne*). Zamilujete si ji, čtenáři si ji oblíbí – a vás napadne, že toho by se dalo využít! Jenže co funguje jednou, to si jindy nemusí ani škrtnout.

Směr, jímž se v podobných případech autoři vydávají, je pochopitelný a logický. Charakter postavy se ukázal být stabilní, sám hrdina životaschopný, takže proč ho zahazovat s poslední tečkou? Konec konců jsme vás sami nejednou nabádali, abyste tvořili uvěřitelné světy (a tvory), tudíž by bylo vyloženým plýtváním takového panáčka nevyužít víckrát. Třeba v pokračování!

Přiznávám, touhle cestou jsem se také prošla. První víceméně náhodou napsaná povídka totiž měla dostatečný potenciál pro další rozpracování, až jsem si řekla – proč ne? Pikantní na celé věci bylo, že jsem ji tehdy nepovažovala za dostatečně kvalitní pro jinou než internetovou publikaci, a vyvěsila jsem si ji pěkně na literárním serveru. Když mne pak kdosi upozornil na menší literární soutěž, bylo pozdě cokoliv stahovat, takže jsem napsala o těch samých hlavních postavách. Ovšem ne pokračování, ale naopak příběh, na nějž se v první povídce odkazuje. Existuje pro to krásné anglické slovíčko prequel, ale ani to není to úplně přesné. Prostě příběh ze společné historie daných postav.

Po jistém „úspěchu“ (no dobře, vyšlo to tiskem, protože vítězství, tak to asi úspěch byl) s druhou napsanou povídkou mi to celé hlodalo v lebezni. Natolik až jsem sebrala veškerou mláděcí drzost a odvahu a poslala do redakce časopisu další mail. Ve výsledku – aniž by mi z Altaru dali vědět, pokud se tedy mail někam nezatoulal – vyšla i ona původně první napsaná povídka. Co je (prý) pro mne jako autora mnohem lepší, dodnes si někteří čtenáři nostalgicky vzpomenou na prostořekou Anfiru a poptávají se po dalších příbězích.

Co se celou tou anabází snažím naznačit? Chvíli si počkejte a sledujte.

Díky Sikarově aktivitám (ten tvor je zkrátka k pomilování, když zrovna nemáte chuť ho zabít za jeho workholismus) vím, že do jednoho z ročníků Fantastické povídky přišel jeden text. Rickův příběh, první až třetí část – rozdělené na jednotlivé kusy. Přesně, jak čtete. Autor či autorka vzal povídku o třech částech, rozdělil ji do samostatných souborů, aby se vešel do znakového limitu, a tyto tři soubory poslal jako jednotlivé texty. A hledejte si, páni porotci…

Jaký je mezi těmito dvěma přístupy rozdíl? Zatímco první je vlastně sérií povídek s ústředními postavami (nebo postavou), druhý přístup k publikaci je příběhovým seriálem. Je nasnadě, jak se dají oba přístupy využít – a zatraceně pokazit.

Série povídek (stejné postavy, případně příběhy různých postav, ale z jednoho světa atd.) většinou obsahuje samostatné ucelené malé příběhy, které jsou v širším smyslu propojené, ovšem každý z nich funguje i samostatně. Vytáhnete si třeba text z prostředka časové osy celé série – a aniž byste museli znát cokoliv jiného, povídku si užijete jako samostatný příběh. Má začátek, prostředek a konec, seznámíte se s postavami a zkrátka máte před sebou povídku se vším všudy. Když později narazíte na jiný text z této série, třeba vám to doplní některé detaily z předchozího textu, nebo vyvolá milou vzpomínku na některou postavu (případně vysvětlí drobné odbočky, narážky a tehdejší poznámky), ale opět nový text funguje samostatně.

Tyto série se dokonce dají publikovat uceleně! To si tak jednou za rok, dva napíšete povídku a dáte si pauzu. Pak vás někdo zatahá za šos, že by rád pokračování, a tak přidáte nový příběh. Po pár letech další. Než se nadějete, máte odvyprávěný příběh života vašich miláčků napříč časovou osou (ne nutně pouze jednou, však jsme scifisti) – a pokud jste skutečně dobří, případně nezůstanete jen na prvním schodě, ale začnete nad celou sérií více přemýšlet, kromě jednotlivých drobných příběhů se vám podaří vytvořit i mnohem širší rámec. Spousta seriálů tak konec konců funguje (vedle epizodních problémů se čas od času řeší i stěžejní velký problém) – stačí se skutečně jen trochu víc zamyslet. A nemusí jít jen o záchranu světa; kupříkladu se za scelující linku dá považovat i vývoj jedné postavy od nezávislého samotáře po zkušeného otce dvou dětí.

Co však na to příběhový seriál? Nejblíž k němu mají příběhy na pokračování, dříve vycházející v denním tisku – já svého času oblibovala některé dlouhé povídky a novely, vycházející ve VTM – případně dnes mezi mladými autory tolik oblíbené „povídky na pokračování“ alias „kapitolovky“, publikované vesměs na blogu či autorském webu. Uvozovky jsou zcela na místě, protože nejde o povídky jako takové, spíš o díly (kapitoly) mnohem většího celku (novely, románu). Tyhle texty poznáte snadno, protože bez znalosti předchozích dílů – ať už je nazvou jejich autoři jakkoliv – netušíte, která bije. Jako byste otevřeli knihu někde uprostřed (případně ani ne samotnou knihu s příběhem, ale některý z pomocných sešitů) a snažili se z daných stránek uhodnout, co se stalo předtím.

Přesto se dá i příběhový seriál dobře využít – jen je třeba vědět jak. Chcete-li si udržet čtenáře na svých stránkách, publikace příběhu na pokračování má jisté kouzlo chtěných návratů. Zkušenosti dlouholetého redaktora však praví: předem si připravte a dobře rozmyslete rozvrh publikace. Vychrlit během měsíce třicet dílů a pak se na dva roky odmlčet, to není zrovna vhodný přístup. Stejně tak pokud teprve se psaním příběhu začínáte, obrňte se trpělivostí a „nahrabte“ si do zásoby aspoň pět dílů. Kdykoliv se může stát, že se zaseknete a nedokončíte další díl včas – a opět hrozí, že ztratíte čtenáře.

Příběhový seriál je však zcela nevhodný pro literární soutěže! Drazí autoři, nespoléhejte se, že v různých porotách zasedají stále ti samí lidé, jen proto, že jednoho či dva podobné exoty znáte! Seriál patří vašim čtenářům, na web či literární server, kde má své pravidelné čtenáře. Ne do soutěže, či – co je ještě horší – do různých soutěží! Žádný porotce nebude kraulovat napříč rokem a stovkami textů, jen aby si přečetl další střípek vašeho skvělého a nedokončeného díla! Spíš si pomyslí něco velmi ošklivého o autorovi a text odloží stranou s nálepkou „toto není povídka – nesplněné zadání“.

A teto Ekyelko, mohu poslat do soutěže povídku ze série?

Ano i ne.

Osobně volím zcela jednoduchý přístup: když už se chci účastnit literární soutěže, napíšu samostatný příběh. Nemám ho po ruce, ale pracuji už roky na téhle sérii? Dobře – takže prvním logickým krokem bude najít člověka, který nemá se sérií nic společného a ještě ji nečetl. Tomu podstrčím vybranou povídku a čekám, co mi na ni řekne. Má doplňující otázky, respektive dožaduje se vysvětlení pozadí příběhu a podobně? Pak mám smůlu a povídka nefunguje sama o sobě a musí se přepsat. Rozumíme si?

Dalo by se říci, že povídkové série mají dva typy textů. Samostatné příběhy – které se mohou vyvěsit třeba na oběšencův strom (možná je znáte: jediný strom široko daleko na pláni, viditelný z dálky, takže přirozený poutač) – a spojovací, tzv. výplňové texty. Ty mají problém fungovat samostatně, protože třeba přímo navazují na situaci v předešlém příběhu, vysvětlují dění v jiném textu atd. Výplňové texty jsou občas potřeba, pokud jste jako autoři už došli tak daleko, že svou sérii chystáte publikovat v uceleném svazku – o jejich vzniku se však rozhoduje až v rámci právě onoho chystání. Tuším, že tímto způsobem vyšly v uceleném svazku povídky o předchůdcích Conana, Bran Mak Morn a Král Kull.

Z toho plyne: samostatné příběhy ano, výplňové texty určitě ne. Jenže! To bych nebyla já, abych vám to ještě nezkomplikovala.

Ono to je totiž trochu složitější i s těmi samostatnými texty. Ve chvíli, kdy se nějaký ten pátek hrabete v dané sérii, snadno zapomenete, že každá nová povídka musí nutně představit vaše hrdiny čtenáři, který o nich nikdy předtím neslyšel. Jako byste psali první příběh. Jen si vzpomeňte na Conana – přestože vyšly celé cykly jeho příběhů, každá povídka ho vždy popsala a přestavila. Stejně tak třeba série knih o Jestřábovi a Rybářce – i ty fungují nezávisle jedna na druhé; v každém svazku je tato hlavní dvojice opět představena, proto se jednotlivé knihy mohou číst bez návaznosti (na rozdíl od mnoha knižních sérií, kde na sebe svazky přímo navazují – Železní elfi apod.).

Proto je vhodné mít vždy v záloze onoho „nedotčeného“ – človíčka, který nemá předsudky, netuší, co má od textu očekávat, a hlavně vám skutečně nevidí do hlavy ani pod prsty. Jen takový čtenář vám řekne, jestli povídka skutečně funguje jako povídka (a nepočítají se poznámky „ještě bych si něco o Anfiře přečetl, líbila se mi“ – to jsou až sympatie pramenící ze seznámení s textem, postavou nebo světem).

Primárně však – ať už se rozhodnete psát příběh na pokračování nebo povídkovou sérii – si vždy dobře rozvažte, v jaké formě budete celek i jednotlivé části publikovat. Přeci jen to není jeden text, ale běh na delší trať – tak ať vám nedojde dech nebo čtenáři.


* Fantastika má tu skvělou vlastnost, že autora nemusí zastavit ani smrt hlavní postavy. Pokračovat se přeci dá i na druhé straně… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *