Pohledy

Asi součást listování. Aneb jak žijeme, když nejhorší horko pominulo, ale uzávěrky a všechny ty ošklivoušké věci se začínají ozývat.

Čas od času pošlu někomu jen tak pohled. Ať už se to týká nebohých duší přátel, kteří mi svěřili svou adresu navzdory hypotetické hrozbě, že je mohu kdykoliv bez varování přepadnout doma (protože občas se zázraky skutečně dějí a já vypadnu z práce na déle než pár hodin), nebo náhodně vybraných adres z postcrossingového klobouku, věnuji se téhle téměř zapomenuté kratochvíli.

I dnes večer jsem párkrát cvakla na tlačítko „Send a postcard“. Většinou šlo o evropské adresy, ale pár asijských se našlo taky (proč sakra jen tyhle dva kontinenty? Kde je moje vysněná čumkarta do Afriky? Mám připravený nádherný zasněžený opavský chrám P. Marie!). Při pročítání a přepisování všech těch podivných skupin hlásek na pohlednice mne však v jednu chvíli napadlo, jak zvláštní příběhy se mohou za adresami ukrývat.

Co třeba adresa, která místo ulice s číslem popisným začíná slovy „Room 402, Building 111“? Okamžitě mi naskočily orwelovsky organizované lidské úly a podobné záležitosti, kterých se samozřejmě dá velmi dobře využít nejen v SF povídkách se sociálním a politickým zaměřením. Nebo „Left Bank, Riverside Garden“. Jak poetický název! Spolu s čínským PSČ to přímo vybízí k vytvoření příběhu o křehkých lidských květinách, podlých Orientálcích (v nejlepším duchu šestákových detektivek z počátku 20. století) a tajemných vousatých dracích, zahalených v kouři z opiové dýmky.

Pár nových pohledů jsem naopak získala – především díky faktu, že jako třetina Triumvirátu jsem se letos přehoupla přes bojovou linii a tedy jsem porotcem Dračího řádu. Ano, z autora je kritik, ovšem není to najednou. Už loni se objevily náznaky, zda bych nechtěla změnit strany – no a letos po zpopelnění jsme měly vymalováno. Místo šupin a perutí a spřádání šílených příběhů (a ještě šílenějším škrtání, které provázelo vznik a dokončování předchozích dračákovských textů) jsem si jen nachystala drápy, červenou propisku a tablet. Ten proto, že v posteli mezi polštáři se mi lépe čte.

A ty nové pohledy a rozšířené obzory? Třeba ten, že se mi poštěstilo si dnes přečíst velmi dobrou povídku, která zpracovávala realitu postav z pro mne neobvyklého, ale ne až tak neznámého úhlu (už jsem letos cosi podobného a podobně zajímavého potkala v CKČ). V té samé várce čtiva se však objevilo i pár textů, které spíš než novátorské byly silně nováčkovské. A naivní. A pořádně nedomyšlené.

V souvislosti s tím mne napadlo – a není to zdaleka poprvé – jak jsou autoři často zaslepení. Nejen v časově budoucí rovině, kdy kolikrát nedomýšlejí důsledky činů svých postav, ale především v historických reáliích daného světa. Nejspíš z toho bude nový článek pro Triumvirát, ovšem až poté, co si ověřím, že něco podobného jsme už nezpracovávali. Ono se za téměř třicet měsíců naší oficiální existence nasbíralo tolik článků, až to pěkné není. A přestože opakování matkou moudrosti platí pro autory snad víc než pro obyčejné lidi, nic se zase nemá přehánět.

Mno a pak jsem při procházce záložkami narazila ve svém oblíbeném pohlednicovém obchodě na nově přidané pohledy. Objednávce jsem sice ještě odolala, protože z předchozího balíku mi ještě dvě třetiny zbývají, ale safra, těžká práce to byla! Tohle syslení, byť za účelem další distribuce roztomilých káčat, zasněných pohledů do nitra naší vlasti a dalších luxusních obrázků, opatřených bonusem v podobě myšlenky na daného člověka, je totiž prudce návykové. Zvlášť když přibývají nové a nejen rozkošné kousky.

Zkrátka a dobře nemusíte vždycky viset hlavou dolů z dětské prolézačky, aby se vám změnil pohled.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *