Nepravděpodobný hrdina

Pokud dnes očekáváte další z přehlídky obvyklých tvorů a potvorů z kolonky Ach postavo, musím vás zklamat. Nepravděpodobný hrdina není ani tak diagnóza nebo určitý typ charakteru, jako spíš způsob, jak se dá skrz postavu nazírat na celý příběh.

Jistě se vám vybaví aspoň jeden či dva novinové články o neuvěřitelných skutcích naprosto obyčejných lidí. Malý kluk, co zachrání ještě menší dítě před utonutím. Žena, která aby zachránila své dítě, zastaví pouze svou fyzickou sílou rozjíždějící se (odbržděné) auto. Necvičený pacifista, jehož zásah zastaví teroristu nebo lupiče. Všichni víme, že jakkoliv to zní nepravděpodobně, občas se podobné věci prostě dějí.

Ovšem otázka zní: jak využít takovou postavu nebo situaci v příběhu, aby ji zároveň čtenáři neodsoudili jako „zcela nepravděpodobnou“ nebo „vyloženě smyšlenou“ v tom negativním slova smyslu? Vždyť kolikrát nad novinami přemýšlíme, jestli to náhodou není kachna, výplod žurnalistova nudícího se mozku nebo produkt ztráty v překladu! A to jsou prosím situace zdokumentované a zaznamenané (poslední roky i na filmový pás či datové médium), potvrzené očitými svědky, zkrátka reálné příběhy a okamžiky, jaké může stvořit jen běh života. Tak jak sakra zařídit, aby čtenář nezačal v daném místě okamžitě vykřikovat, čím že ho to krmíme za nesmysly?

V prvé řadě je třeba si pořádně rozmyslet, jestli vůbec nepravděpodobného hrdinu v příběhu potřebujeme. Tahle postava je tak složitá a náročná na zpracování, že mnohem jednodušší je do děje dosadit kohokoliv jiného – vysloužilého vojáka nebo studenta bojových umění, co zasáhne ve vypjaté situaci, všeho schopného a šikovného skauta, praktickou ženu, která se nespoléhá na muže a v kabelce nosí spolu s pudřenkou i švýcarský nůž s hromadou šikovných čepelek. Svým způsobem se totiž i z těchto lidí stanou nepravděpodobní hrdinové: zachrání situaci, usměrní děj a přitom nijak nevyčnívají. Jejich zázraky a hrdinské skutky jsou drobného, téměř každodenního charakteru, takže ani čtenáři nepřijde dvakrát divné, co že se to na place děje. (A ano, přátelé, já jsem z těch žen, co nosívají v kabelce pudřenku, pilník, nůžky a občas i kámen nebo cihlu – tu knižní. Nejsme nijak neobvyklý živočišný druh.)

Jaký je tedy rozdíl mezi těmito lidmi a nepravděpodobným hrdinou? Dobře, pokus o definici. Nepravděpodobný hrdina je naprosto obyčejný člověk, nijak nevyčnívající, neposkytující ani nejmenší vodítko ke svým skrytým schopnostem, dokud nastalá situace nežádá okamžitý zásah. Skoro by se dalo říci, že jde o člověka se superschopnostmi, ať už mentálními (student medicíny okamžitě rozpozná z povšechných příznaků, že byl někdo otráven velmi vzácným jedem) nebo fyzickými (rvačka s několika protivníky naráz, kdy je váš hrdina téměř kostlivé podoby a bez předchozích let tvrdého tréninku). Na rozdíl od komiksových superhrdinů však tento člověk (a autor jeho ústy) neustále prohlašuje, že je úplně obyčejný a normální.

To je první moment, kdy je třeba se zastavit a vrátit po vlastních stopách. Tohle vám totiž sežerou maximálně tak děti v pohádkách – a ještě jenom ty menší. Když se nevycvičený a necvičený člověk pustí s někým do rvačky, s největší pravděpodobností si velice rychle bude počítat zuby v dlani, páčit zlomenou nosní přepážku z lebky nebo zašívat tržné a sečné rány (ano, to jsou ty horší případy, ale řekněme, že nad modřinami se dá mávnout rukou, máte-li dost kvalitního mejkapu). Vždy je tedy třeba podobné výstupy podpořit logickým a reálným pozadím, aneb pořádně si tou levou nohou dupněte do podlahy, až pocítíte realitu, přátelé. Jen díky tomu vám čtenáři uvěří i všemožné psí kusy, do nichž se podobný týpek na vašem písečku pustí. Student medicíny může být zapáleným amatérským badatelem na poli exotických jedů. Kolemjdoucí muž, který se zaplete do rvačky, mohl projít vojenským nebo policejním výcvikem. Konec konců i ženy se v dnešní době věnují bojovým sportům – moje bývalá spolužačka třeba vyučuje judo a stěží byste to při její výšce řekli.

Dobře, řeknete si. Míním použít naprosto obyčejného člověka, který se zaplete do situace tak nešťastně, že mu nezbývá, než se proměnit v nefalšovaného hrdinu. Pro všechny jeho extra výhody (oproti ostatním postavám v dané situaci) mám nějaké vysvětlení, dané jeho výchovou, zájmy a vzděláním. Nestává se však tímhle postupem z nepravděpodobného hrdiny prototyp normálního hrdiny?

On totiž nepravděpodobný hrdina má v sobě navíc ještě i moment překvapení. Autoři velmi často používají třeba dítě – chytrého hocha, svéhlavou dívku, těch možností a kombinací je vícero. Dospělí mívají sklon mladé podceňovat a právě to je hlavním zdrojem nepravděpodobných dětských hrdinů. Pozor, nemám na mysli literaturu pro mládež, tam jsou děti naopak zcela nejpravděpodobnější hlavní či ústřední postavy! Pohybujme se spíš v klasických „dospěláckých“ odnožích žánru, kde čas od času autor využije právě dítěte (chytrého, specificky vychovávaného atd.) jako nositele podstatných, ba klíčových informací, pokud skrze dítě rovnou nezachrání situaci.

A jak to je s dospělými nepravděpodobnými hrdiny? Vzpomínám si na film Hrdina proti své vůli, v němž Dustin Hoffman v roli drobného zlodějíčka Bernieho LaPlante z donucení zachrání cestující z havarovaného letadla. Človíček tak malý, bezvýznamný a občas dokonce silně nesympatický že by se několikrát vrátil do hořícího letadla? Nesobecky pomáhal a pak se prostě vytratil, aniž by počkal na poděkování? No dobře, tu kabelku si vzal jaksi omylem, ale snad víte, co se tím snažím naznačit. Zcela nepravděpodobný hrdina. Neměl nejmenší důvod to udělat, nikdo netušil, že je poblíž havárie – stačilo se otočit a prostě odejít. Přesto se Bernie neotočil, byť měl během zachraňování docela dost „cuků“ to dodatečně udělat (doporučuji film prohlédnout, je tam toho mnohem víc k přemýšlení).

A to je asi hlavní rys nepravděpodobného hrdiny. Ta vybraná možnost neodejít. Nesklonit hlavu, nezavřít oči. Samo o sobě je už tohle vnitřní rozhodnutí velmi silným hybatelem dalšího děje – vytváří vám nepravděpodobného hrdinu. Zasazeno do širšího děje pak může i z běžné šarvátky vytvořit něco zcela jiného.

Představte si, že jste zcela obyčejný muž či žena. Máte práci, rodinu, přátele. Jeden z davu. A pak se stane něco, s čím zkrátka nemůžete souhlasit – ovšem místo obvyklého sklopení hlavy zůstanete stát.

Náměstí Tchien-an-men, Peking, 4.června 2009 Foto: Reuters

Širší souvislost? Tento snímek obletěl svět, další události a následky už jsou věcí historie. Ten člověk nebyl žádný superhrdina, neměl nadpřirozené schopnosti. Nesl nákup cestou domů z práce. Přesto udělal něco, co by drtivá většina rozumně uvažujících a střízlivých lidí nikdy neudělala: postavil se do cesty tanku.

Cítíte sílu všech emocí i možností, které z toho plynou? Jde o jediný moment. O jednoho člověka, který udělal v danou chvíli něco tak šíleného a nepravděpodobného, že to vyloženě zaseklo pořádnou skobu do reality. Právě podobných skob a cepínů lze využít i při vedení děje: napjatá situace tímto eskaluje a rozběhne se vpřed. Kam, to záleží zase a jen na vás, autoři – možností je nespočet.

Vždy však pamatujte: s nepravděpodobným hrdinou se musí zacházet jako se šafránem. Opatrně a s rozvahou, jako byste manipulovali s malou nukleární bombou – protože přesně takový účinek může nepravděpodobný hrdina nakonec mít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *