Z popela: o navazování

Dobrý holubi se vracejí, že? A nit se dá přeci navázat, když se přetrhne, to je přeci snadné. Tak proč to nelze takhle jednoduše aplikovat na psaní, jakmile se vracíte literárně z hrobu?
Holt Fénixové to vždycky mají složitější, protože Fénixové.

Když už jsem začala pořekadly a stařičkými moudry – to o vstupování do řeky jistě taky znáte. Pomineme teď všechny divoké konstrukce typu cestování časem a prostorem či stavění mostu a jednoduše tohle konstatování přijmeme. Co z něj vyplývá ve vztahu k psaní, potažmo k našemu návratu ke psaní? Že se občas doslova pokoušíme obrátit říční proud nazpět.

Celý problém návratu ke psaní totiž není jen o energii, náladě, nápadech a elánu. Nač mnozí věční navrátilci zapomínají – a kde také nejčastěji troskotají ve snaze navázat na předešlé psaní – je právě v oné snaze za každou cenu navazovat. A pozor, teď nemám na mysli okamžik, kdy si dáte pár měsíců pauzu (jako třeba právě já letos); zvlášť delší pauza může způsobit, co si v prvním ani druhém momentu sám autor kolikrát neuvědomuje – a kvůli čemu je návrat ke psaní tak složitý.

Přestože si mnozí lidé myslí, že opuštěním školní budovy se přestávají dále vzdělávat, není to pravda. Zvlášť autoři a knihomolové jsou z těch bytostí, co do sebe neustále nasávají nové informace. Ať už se to týká gramatiky či správné větné skladby, slovní zásoby nebo třeba práce s jednotlivými literárními žánry, každá přečtená kniha, dopsaný text nebo jen překopaná podoba zpracovávané povídky vás někam posunuje. Když dostanete od korektora přes čumák, že takhle se to rozhodně nepíše, příště si budete dávat pozor. Že ne? Že patříte k těm nepoučitelným, kteří prostě mají něco s hlavou? Dlouholeté zkušenosti mi říkají, že vám stačí jen dostatečně často ráchat čumák v moři chyb, až z té louže zůstane stěží náprstek (a mezitím si vytvoříte další moře jinde, ale to sem teď nepatří).

Zkrátka a dobře neustále se učíte. Zlepšujete se. Stáváte se informovanějšími – jen si vezměte, kolik zajímavostí denně vstřebáte. Nemusíte být fandové dokumentárních pořadů, ale čtete, vnímáte a zpracováváte, co vám svět předkládá. Mění se i vaše názory a postoje, jak rostete a žijete. A teď vezměte celou tuhle sumu, všechno nové – a zapomeňte na to.

Přesně o tohle se totiž pokouší spousta autorů, kteří vyhořeli a po měsících či letech se chtějí vrátit ke starým textům, protože je přeci musí dopsat! Přitom je to stejné, jako když necháte ze semenáčku vyrůst statný strom a pak se ho snažíte nacpat do původního prťavého květináče. Jde to blbě, že? Takže, milí Fénixové, proč se hrabete ve svých starých pokusech a zoufáte si, že vám stále to psaní nějak nejde (případně jde, ale špatně, pomalu a hůř, než medvědovi předení)? Květiny také přesazujete do stále větších nádob, použijte stejný postup i pro své psaní!

Už slyším to vaše mrmlání: to se jí to mluví! Má ustálený styl, už se nemění, má zkušenosti a blábláblá. Víte co? To jsou nesmysly. Zeptejte se schválně Sikara, jak se tváří na své (pouhé) dva roky staré texty, případně kteréhokoliv jiného vámi uznávaného autora, když nechcete věřit mně. Všichni se měníme. Někdo plánovaně – cvičením, účastí v různých soutěžích (a to nejen našich Bleskovek a dlouhodobějších akcí), cíleným posouváním vlastních hranic a dovedností (ano, jsme takoví blázni, že se tomu věnujeme aktivně), jiný zkrátka prochází stejným procesem mnohem pomaleji a samovolně. Může se vám zdát, že trčíte na místě a nehýbete se, ale už moment, kdy na vlastních textech nenecháváte nit suchou a nejradši byste je pohřbili někam hluboko, jak jsou hloupé / naivní / nedotažené / nelogické etc. (nehodící se škrtněte), je známkou samotného vyvíjení se. Víte, že je v těch textech něco špatně, a v lepším případě se i snažíte přijít na co, co nefunguje. A tohle, vážení, je také vývoj.

Dobře, uznáme, že jsme se změnili. Co s tím? Jak se vrátit ke psaní, když to teď vypadá, že se ani není kam vracet, protože strom a malý květináč? Inu, nebudete mne mít rádi. Chcete dopsat starý text? Vezměte nápad, postavy, zápletku, svět – zkrátka to, co se vám i po té dlouhé pauze na původní verzi stále líbí – a začněte znovu. Rozhoďte před sebou celý příběh na jednotlivé komponenty jako stavebnici, pohrajte si s ní a přeskládejte ho, jak je vám libo, případně jak vám velí získané zkušenosti a vědomosti. A pak se vesele pusťte do psaní. Do nového psaní, hezky od první věty.

Ten zoufalý kvil a křik slyším až sem do Hnízda. Je to tvrdé, já vím – a plně s vámi soucítím. Proč si myslíte, že to píšu? Opět předhodím jedinečné osobní zkušenosti, abyste viděli, že v tom nejste sami.

To si v osmnácti střihnete „román“, protože jste přeci mladí a plní elánu a škola spolu s dalšími povinnostmi v orchestrech a sborech a při sólové hře nezabírají úplně všechen váš čas. O dva roky později se odvážíte při jednom nákupu v oblíbené speciálce poznamenat, že máte „taky hotový nějaký text“ a po výzvě ho přeci jen přinesete. Čekáte na odpověď, neptáte se, protože ani nedoufáte, že by se tím někdo zabýval – a pak dostanete po čtvrt roce elaborát na A4 s verdiktem, který v kostce znamená „rozšiř to na 400 stran a já ti to vydám“.
Věříte, že od té doby stále ještě sbírám podklady, připravuji materiály a do samotného torza maximálně sem tam kopnu z čiré nostalgie, ale s vědomím, že nový text budu muset napsat úplně celý znovu? Protože co mi ve dvaceti prošlo autokorekcí jako „ucházející nápad“, to dnes sama i s „omezenými“ vědomostmi o astronautice, teorii strun, kvantové fyzice a dalších záležitostech považuji za čirý blábol. A to se týká pouze drobného problému s cestováním mezi slunečními soustavami.

Další samostatnou kapitolou je styl psaní. Přímočaré jednání v kontrastu s komplikovanou větnou stavbou sice bylo zábavnou etapou mého psaní, ale dnešní Ekyelka už potřebuje mnohem větší květináč. V kostce to znamená, že zatímco obsah původního textu zůstane zachován a bude se dále doplňovat o vedlejší dějové linie, samotný text zkrátka nejde použít. Nelze vzít kusy textu a mezi ně nacpat nově dopsanou vatu – zkuste vzít cizí text a dopsat tyhle vsuvky, aniž by bylo poznat, kde jste pracovali. Jde to špatně, že? A to samé hrozí, že se stane i vašemu starému textu – nebude kompatibilní s nově dopsaným závěrem. Jako by ho psali dva různí lidé (což v praxi často znamená, že ho psali dva různí lidé, co shodou okolností používali svého času totéž tělo).

Zkrátka a dobře, pokud se hrabete z popela a mermomocí chcete dopsat některý svůj odložený text – zvažte, zda je to dobrý nápad. Přemýšlejte: nakolik se změnil váš styl? Chce se vám pracně procházet větu za větou, kontrolovat všechny ty potřebné detaily, aby text souhlasil s tím, co víte o světě dnes a jak na něj nazíráte dnešním pohledem? Umíte se vcítit do svého dřívějšího já, abyste se přiblížili původní verzi příběhu? Pokud aspoň u jedné z těchto otázek máte (téměř) jasné ne, nechejte ten konec rozvázaný a radši si začněte hrát s novým klubíčkem. Zamotat se do toho můžete tak jako tak.

PS: Pokud jste na tom často jako já – že i celé dny hloubáte nad první větou a to vám brání začít v psaní – použijte právě a jen tu první větu ze starého textu. Podvědomí je prevít a takhle se dá „okecat“, že první větu přeci už máte, stačí „jen“ psát prostě dál. Nezabere to pochopitelně vždy, ale holt se musíte trochu snažit, Fénixové. Létání je zkrátka náročné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *