Když je neděle v pondělí

To tak ráno rozlepíte oko a zjistíte, že včerejší šlofík na dvacet minut se protáhl o pár hodin, protože ano, dokonce i můj mobil občas potřebuje nějakou tu energii.Svítání. Jasně. Krása počínajícího dne a blábláblá – mám to na talíři každé ráno, stačí vyběhnout vzadu v práci na rampu (protože jsme pilné včelky tam u nás a makáme většinou od nevidím do skoro nevidím). Takže s náležitým znechucením ach, tolik zameškaného čtiva a pletení! a občerstvena sklenicí vody jsem zalezla zpět do pelechu s tím, že pár hodin navíc mne už nevytrhne.

Jenže jak už se jednou vzbudíte s tím, že máte přeci jeden volný den po šesti pracovních maratonech a před dalšími šesti neméně hektickými pracovními maratony, ekyelčí podvědomí vás už vyspat nenechá. V osm koukám jako sůva z nudlí, kde mi na stropě přibyl jaký stín, poslouchám šustění pneumatik (protože ano, proč by v jediný den, kdy bych se teoreticky i mohla projít vykoupat k jezeru, nemohlo pršet a teplota klesnout o nějakých deset stupňů, že) – a nespím. Tož hurá do nového (toho samého) dne.

Snídaně je základ. Hm. Lívance jsou fajn a mňamka, zvlášť s domácí marmeládou. Oprava: jsou fajn, pokud jich není hora na smažení. Potřebuji novou pánev! Nejlépe keramickou – kamarádi mne mají na svědomí, zmlsali mne svým skvělým kuchyňským náčiním a domácími vajíčky. Kam se hrabe lívanečník; velká pánev a malinkatá naběračka, to je to pravé! A taky pro příště použít menší hrneček na odměření ingrediencí. Takhle mám o zítřejší snídani i svačinu do práce postaráno.

Dobře, jsme vzhůru, nasycené a celkem spokojené s daným stavem věcí. Co teď? Mytí oken padá, v tomhle fičivím podmračeném dni to chce spíš něco barevného. Už vím! Dokončí se tenhle náhrdelník, pak tady mám nový materiál, který si přímo říká o zpracování, a hele, vřetánko už zahálelo hodně dlouho, takže šup na Fler a honem objednat barvené rouno. Možná až se vyřádím s předením, bude toho dost i na dvě ponožky.

A pak to přijde. Proč vytvářet jednoduchý náhrdelník, když ho můžeme celý zauzlovat? A hele, tyhle kabošonky by se daly zapracovat do centrálního motivu, k tomu se přihodí tenhle rokajl a lupínky a šup s nápadem na papír… Najednou je jedna odpoledne a nemít připravený oběd od maminky (protože včera jsme skutečně obědvaly ve velkém), hlady začnu výt. Takhle stačilo chvíli počkat na cinknutí a pak si dát báječnou kávu místo zákusku.

Jistě znáte ten náhlý impuls, přímo příliv energie, když začnete spontánně dělat něco, co jste měsíce odkládali. Já takhle dopadla hned po obědě, když jsem „jen“ nesla cosi do komory. Po všech měsících, kdy jsem si jen říkala „tu lednici bychom mohly šoupnout pod stůl, bylo by tam víc místa“, mám nejen uklizeno a zbytečnosti vytříděné na „do sklepa – do kontejneru“ (a první část už je i ve sklepě), ale ano, lednice je pod stolem. Ať už to pro vás znamená cokoliv. Je tam.

Dobře, tohle zavání spoustou vykonané práce. Chce to odpočinek! Malá procházka na Hraničku, abych zalila kamarádům květiny, mi vyčistí hlavu a vyžene další uklízecí myšlenky z hlavy. No… Tu švestku můžeš v pondělí očesat, říkal kamarád. Štafle jsou v garáži, košíky na verandě. Tož ja, jde se na to. Posbírá se, co popadalo, šup na štafle, něco se obere ze země – šest kilo ve velkém koši, tři v malém. Naštěstí jsem si už předem částečně naplánovala, co a jak, takže v jedné misce skončily (schválně) nazelenalé a ne až tak zralé kousky pro chutney, druhá miska padla za oběť novému receptu z Apetitu, třetí miska se tváří přezrále a na přímé pojídání při bílém sexu – no a pět pytlíků se mi už mrazí na horší časy.

Abyste měli představu, jak dnešní úlovek vlastně vypadal: větší košík je zpracovaný téměř celý, malý košík mám odložený pro maminku.

Dnešní úlovek

 

A to ještě není úplná tma, takže až doškrábu a doklepu těch pár řádek závěru, dám si další kávu a možná i kapku medoviny nebo nějaké víno. Protože večer, dobrá kniha (minulý týden jsem ulovila Vytváření nepřítele a Jméno růže, ano, v novém, revidovaném a rozšířeném vydání od Arga) a samozřejmě při mé dnešní chuti pracovat – konec konců mám po šesti pracovních první a jediný volný den – ještě i nějaké to upletené, spředené nebo vyháčkované klubíčko přibude. Nebo rovnou nový náhrdelník.

(Já vím, není to klasické Listování diářem, ale řekněme, že na víc, než na občasný článek o stavu světa, vesmíru a vůbec se momentálně nevzmohu. Kolikrát jsem večer ráda, že ještě dýchám. A ráno to bývá nanovo. Tož tak.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *