Literární servery II

Lidé jsou různí a život je pestrý. A občas nejrůznější lidé vám život ještě zpestří, pokud se necháte. Jak zůstat v klidu i při srážce s Všechnovím Užprosímtěnepiš? Jak poznat zlatého čtenáře (a držet si ho a hýčkat, protože jeho komentáře mají smysl a pomáhají vám)? Aneb dnes o obyvatelích literárních serverů.

Následující řádky vznikly jako součet osobních zkušeností, vlastního náhledu a let praxe. Někomu moje postřehy možná pomohou pochopit chování určitých typů čtenářů / komentátorů, jiného (snad) aspoň pobaví. V žádném případě však nechci nikoho zesměšňovat či urážet – pokud se tak kdokoliv bude cítit, moje chyba to není.

Nuže: především jsou literární servery plné úplně obyčejných čtenářů. Na to nezapomínejte ani v nejkrušnějších chvílích; pokud se vám kdy kdo snažil namluvit (nebo se o to pokusí v budoucnu), že mluví za většinu a podobné nesmysly – lže. Případně přehání, ale to vyjde nastejno. Zcela běžný čtenář – a tady platí výjimka, že nezáleží na faktu, zda sám píše či nikoliv – má autora na háku. Přečte si, co se mu líbí, či co mu padne do oka (ať už čirou náhodou, ve vyhledávání „nej“ textů nebo přeposláno od kamarádů) a stejně tak je zcela na jeho vůli, jestli vůbec dá autorovi vědět, že jeho text četl. Ono „dá vědět“ se pak dělí na znaménka (pluska, školní známky, palce atd.) a komentáře, tedy to, po čem jako autoři nejvíce toužíte. Slovní hodnocení, v němž je obsaženo vše důležité, dobré i špatné.

Jelikož však jde o běžného čtenáře, většinou se na vás z políčka pro komentáře šklebí variace na „líbilo se“. Prvních pár podobných komentářů potěší a navnadí. Ve chvíli, kdy však hledáte zpětnou vazbu, případně si nejste až tak jisti výsledkem (a často je právě možnost získat komentáře od čtenářů jedním z rozhodujících faktorů, proč si vůbec profil na literárním serveru zakládáte), to je sice pěkné, že se text líbil, ale autorovi je podobné prohlášení k ničemu.

Nenechte se však znechutit a odradit! Mezi běžným čtenářem se občas vyskytuje kritický čtenářTvor sice plachý, zjevující se méně často, nicméně tvor ani zdaleka ne před vyhynutím. Abyste chápali terminus technicus správně: nejde o čtenáře, který a priori kritizuje a píše, jak je všechno špatné. Naopak – jeho komentáře bývají velice často věcné, nepostrádající vtip, chválu (je-li co chválit) a vlastní názor, vhled i návrhy na možná zlepšení či změny. Takového čtenáře přímo pozlatit, zvlášť pokud nemáte svou obvyklou suitu betačtenářů. Případně – což je neméně důležité – danou suitu sice máte, ale všechny vaše bety jsou zaměřeny jedním směrem, zatímco kritický čtenář se orientuje zcela či částečně jinak.

Příklad? Coby mladé kotě jsem se zabydlela na vybraném serveru a začala publikovat. Držela jsem se svého žánru, ovšem nejlepší komentáře mi psávali čtenáři, kteří fantastice dvakrát neholdovali, případně ji (v jednom případě, jak mi později daný čtenář sám přiznal) přímo nesnášeli. Nebyli svázaní povědomím o žánru, věnovali se logice děje a struktuře vyprávění – a hodně mne naučili o tom, jak text vnímá čtenář „z vnějšku“. Co považuje za matoucí (zvlášť pokud nemá načteno z žánrové literatury), co se mu naopak líbilo a co ho překvapilo.

Jenže literární server je otevřený pro všechny, tedy i pro svérázné postavičky, trdla i vyložené trapiče. Jedním z posledně jmenované skupiny je třeba negativní čtenář: pozor, neplést s kritickým čtenářem! Negativista si sice dá čas a práci s napsáním komentáře k vašemu textu, nicméně v jeho podání je všechno špatně a i to málo, co jste napsali dobře, je vlastně špatně. V polovině případů za to negativní čtenář snad ani nemůže – neuvědomuje si, že komentář by měl být vyvážený (tedy vedle negativních poznámek by se hodilo napsat i něco pozitivního), a tedy vypíše pouze to, co se mu nelíbilo. To nevyřčené se dá chápat jako zařazené do „líbilo, ale není třeba komentovat, protože je to přeci jasné“.

Pokud zapomenete na tento handicap negativního čtenáře, můžete jako autor velmi rychle podlehnout jednomu ze dvou dojmů. Buď vaše sebevědomí utrpí strmý pád a s kňučením utečete do nejhlubší nory, abyste si lízali rány, protože je všechno špatně, nebo se rozzlobíte na nebohého čtenáře, že je příliš přísný atd. V případě, že mu to vpálíte hezky zprudka na monitor (velice často bez servítek a potřebného nadhledu, přeci jen hájíte své dílo), garantuji vám, že v 75% případů si zakládáte na pořádné nedorozumění, končící hádkou a rozchodem od monitoru a textů. A přestože je negativní čtenář docela velký prudič, přijít o něj nechcete. Proč? Inu, i negativista mívá dobré postřehy a vy se aspoň naučíte filtrovat čtenářské dojmy a přemýšlet nad vlastním textem i z jiného pohledu.

Kdo však spadá do kategorie prudič bez slitování a dodatků, je likvidátor. Většinou jde o (částečně) literárně vzdělaného čtenáře – ať už začínající student literární vědy a podobných oborů, či dlouholetý autor – který se cítí být skutečným arbitrem literatury. Opět má hodně společného s kritickým čtenářem i negativistou, ovšem na rozdíl od nich se nerozpakuje pustit i do samotného autora. Jistě jste už na podobný typ komentářů narazili: obsáhlé statě, často citující (a ne vždy přesně) literární i jiné velikány, případně rozebírající daný text na prvočinitele, ovšem s jediným cílem – dehonestovat autora, ukázat veřejně veškeré jeho nedostatečnosti a zcela ho potopit.

Přitom zpočátku – dokud mu nešlápnete na pomyslné kuří oko – ani netušíte, s kým máte tu čest. V klidovém stavu je likvidátor přátelský, byť často lehce povýšený a dávající najevo, že vaši chválu a názory k životu vůbec nepotřebuje a nezajímají ho (kecá!), a v jeho komentářích se mezi citacemi a blahosklonným tónem dá najít i hodně dobrých postřehů. Běda však, pokud ho něčím rozzlobíte – na vaši hlavu se snese přímo smršť písmenech, po níž z vašeho textu zůstane ubohoučký cár, za nějž by se měl stydět i žák nižšího stupně ZŠ.

Opět mám příklad ze svých raných publikačních let (jak jinak – tomu prostě neutečete). Pár přečtených textů, pár komentářů. Potud vše v pořádku. Pak přišel workshop a vzájemné komentáře zúčastněných textů. Běda mé opovážlivosti, s níž jsem se pustila do kritického komentáře! Bez ohledu na fakt, že jsem vypsala všechny klady i zápory a zdůraznila, že daný autor zvládá své řemeslo mnohem lépe (viz předchozí texty), čeho se mi dostalo? Vedle urážek přímo v odpovědi na daný komentář i následného křížového tažení ze strany „poškozeného“ autora. Nejspíš jsem mu šlápla na bebí ve chvíli, kdy věrna svému systému hodnocení jsem nebyla schopna dát danému textu 1 nebo 2, ale najela jsem na trojku (v překladu: dobrý. V překladu daného společenstvi: katastrofa!).

Nicméně i taková setkání jsou třeba. Jakmile se z nich oklepete (já musela překonat šok, že se starý pán chová takhle vulgárně, dětinsky a vyloženě hnusně kvůli jedné trojce, když neustále tvrdil, že na mém názoru a známkách mu pranic nezáleží – tehdy museli jeho běsnění utnout admini), vyjdete z podobného setkání silnější. Příští střet se vám už nezaryje tak moc pod kůži, nové nadávky snáze hodíte za hlavu. Jakmile si uvědomíte sebestřednost daného čtenáře (já jsem už před XYZ lety dostal/a cenu a psal/a pro ten a ten časopis!), dojde vám, že vlivem sebestřednosti onen čtenář postrádá jakýkoliv nadhled a empatii. Všechny texty nazírá pouze optikou svého vnímání světa (a literatury) a všechno ostatní je špatně. Co z toho plyne? Nechcete skončit stejně – a tedy se stáváte i lepšími čtenáři, protože nechcete dopadnout jako likvidátor.

Ne vždy jsou prudiči od samého začátku jasně identifikovatelní. Určitý druh čtenářů, kterým se osobně vyhýbám velkým obloukem, se dá bez příkras a omluv zařadit do škatulky sluníčkáři. Primárně je potkáte u básniček a říkanek, ale prozaická část jim také není svatá a zapovězená. Pokud máte pocit, že za oním označením je téměř pejorativní nádech, nepletete se. Sluníčkář (nezaměňovat s jednoduše pohodovým člověkem či flegmatikem) je stejně jako likvidátor čtenář normální a téměř nezaznamenatelný – dokud se mu nepokusíte ukázat trochu jiný svět, než jaký on považuje za jediný správný.

Ať už se jedná o naturalistické popisy v próze či poctivě vypiplané básně, dbající na pravidla versologie dle zvoleného metra, jakmile se sluníčkáři znelíbí téma nebo váš přístup (k textu, k realitě, k postavám – ach, ubohé postavy!), dá vám to patřičně najevo. Setkala jsem se s názorem, že autoři by měli psát jen krásné a líbivé (!!!) básně, protože toho ošklivého je ve světě dostatek. Jestli je vám zle, prabídně a zlobíte se na celý svět – a chcete to ventilovat skrz svůj text, zapomeňte. Autoři tu jsou od toho, aby rozdávali radost a krásu a lásku a taky vám z toho stoupá cukr v krvi? Zkrátka a dobře – sluníčkáři.

U tohoto typu komentujících čtenářů jsem se setkala ještě s jedním problémem: protikomentují. Ať už si z pozice čtenáře přečtete text a okomentujete ho, jakmile se dotknete sluníčkové modly nebo oblíbence, bývá zle. Jedna část sluníčkářů okamžitě začne autora chlácholit, že si nemá z toho ošlivouškého komentáře nic dělat, že to nic neznamená (a nepřímo dávají najevo, že na vašem názoru vlastně nezáleží, protože autor je nejvíc nejlepší a vy tomu nerozumíte), ovšem fanatičtější jádro sluníčkářů se opře přímo do vás. V afektovanosti a občas i vulgaritách si nezadají s likvidátorem, ovšem zatímco likvidátor postupuje sám, sluníčkáři se shlukují.

Byla jsem svědkem velmi zákeřného a nepříjemného tažení sluníčkářů proti člověku, který ať čtenář nebo autor, měl vždy co říct. Netvrdím, že byl svatý – občas se každý nechá vyprovokovat, když do něj kopete dostatečně dlouho – ale jeho komentáře měly smysl. Co bylo v průběhu věci mnohem důležitější, onen autor/čtenář si zachovával nadhled, nesnižoval se k nadávkám a vesměs ignoroval výpady protistrany. Jenže když každý komentář, který napíšete, vzápětí zneguje banda lidí, kteří si navíc u adminů vymýšlejí, jaký jste zlý vlk a fujfuj potvora – přestane vás to bavit. A jediné, čím se onen provinil, bylo, že nemlčel a u každého přečteného textu napsal svůj názor – tedy i u oblíbenců a vynášených poétů.

Myslím, že občasný střet se sluníčkářem neuškodí žádnému autorovi. Ať v pozitivní fázi – slyšet, jak je váš text skvělý a báječný a jak snadno se čte, to je balzám na duši – nebo v té negativní, kdy máte možnost si pořádně procvičit plíce hlubokými a ještě hlubšími nádechy (a zadržováním dechu, abyste neječeli na monitor, který za nic nemůže). Stejně jako kterýkoliv jiný ze skupiny prudičů, i sluníčkář vás totiž naučí dívat se na vlastní psaní s nadhledem. Protože když nejde o život, nejde o nic – takže je zbytečné se vztekat, prskat, psát sáhodlouhé odpovědi a jinak se vyčerpávat. Potkali jste rozzlobeného sluníčkáře? Přečtěte si jeho komentář a vraťte se k pletení ponožek, rozečtené knížce nebo rozehranému Doomu (hraje vlastně ještě někdo Doom?). Jste-li hyperkorektní, poděkujte za jeho názor. Nic víc není třeba dělat a ani se to nedoporučuje, protože pouštět se do diskusí, to zavání velmi namáhavou, zdlouhavou a nepříjemnou anabází, na jejímž konci budete sice prakticky poučeni o nezměrnosti lidské zaslepenosti, ale rozhodně vám to nepřidá krásy ani mladosti.

Opusťme však kategorii prudičů. Je čas podívat se na další typ a to žrouty. Osobně mám takové čtenáře ráda, protože ty prostě musíte milovat, jste-li autoři s aspoň částečným pudem sebezáchovy. Žrouti totiž přečtou všechno (a neskutečnou rychlostí). Žánry? Berou to napříč. Délka? Žádný problém! Příběh na pokračování? Nejspíš váš budou vytrvale otravovat kdy už bude další díl? a čtvrt hodiny po publikaci se zeptají znovu, protože právě publikovaný kus textu zhltli bez žvýkání. Jste-li zvědaví a netrpěliví na první odezvy na svůj nový text, dejte vědět místním žroutům, že „je to venku“.

U žroutů je menší problém, bývají nekritičtí. Všechno se jim líbí, všechno chválí, hlavně ať je toho hodně a často. Přesto si svého žrouta držte! Velice často jsem byla svědkem, jak se ze žrouta postupem času stával gurmán, gourmet a nakonec se nenasytný žrout přerodil v kritického čtenáře. Z kvantity přešel na kvalitu – a pokud vám zůstává věrný, pak ano, děláte to dobře. Nebo jen máte štěstí, že si vás oblíbil, v každém případě máte o čtenáře víc.

Kategorií a druhů čtenářů je mnohem víc. Předešlé typy jsou z mého osobního členění a jde o nejčastěji potkávané (ať z pozice autora, komentátora nebo admina). Každý z nich má pro vás aspoň minimální přínos – ať už v podobě konstruktivních komentářů (kritici, čtenáři), nebo abyste se jako autoři naučili zvládat odmítnutí a jako lidé stres. Samozřejmě jen málokterý čtenář je extrémně vyhraněný; jednou se chová jako likvidátor, jindy se přidá ke sluníčkárům a vzápětí je z něj obyčejný čtenář.

Co z toho vyplývá? Nikdy předem nevíte, jak čtenáři zareagují. Internet svádí k zapomnění, že na druhém konci drátu jsou živé bytosti, a mnozí komentující ztratí veškeré zábrany. Proto se držte osvědčeného pravidla brát psaní s nadhledem a z komentářů na literárních serverech si berte to, co je vám k užitku. Jen tak totiž v podobné džungli přežijete v klidu a bez pocuchaného peří, o nervech nemluvě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *