Literární servery I

Jak jsem se zmínila už minule (a nejen minule), tentokrát opustíme teorii i praxi, klišé i hnízda a hromádky popela. Je na čase prozkoumat místní rybníky alias literární servery – či spíš se podívat trochu blíž na jejich klady i zápory.

Pokud však očekáváte rozsáhlý průzkum terénu, doplněný zprávami o jednotlivých českých webech, budete muset své zraky upřít na jinou stránku. Sice jsem si jako kočovný autor prošla hned několika „světy“, ale řekněme, že tenhle článek je o všem možném a nemožném, co s literárními servery souvisí. Ať už jste autor, nebo čtenář.

Nejspíš jste tu radu slyšeli už v prapočátku své tvorby: publikujte na internetu! Získáte zkušenosti, čtenáře, poradce! Drtivá většina autorů, jakmile se dostane do stádia už chci publikovat, volí jednu ze dvou možností:

– osobní blog, většinou vytvořený právě kvůli publikování vlastních textů,

– některý z literárních serverů, doporučených kamarádem, vyhledaných přes klíčová slova, případně nalezený kouzelným proutkem nebo zásahem vyšších sil.

Klady a zápory osobního blogu jsou jednoduché. Jako autor máte veškerou kontrolou nad obsahem textů, výskytem komentářů (a často i přístupností ze strany čtenářů), částečně i nad návštěvností. Hlavní nevýhodou pro vás jako autory je fakt, že osobních spisovatelských blogů jsou tisíce, zatímco čtenářů, navíc kvalitních a ochotných pomáhat třeba s osobním vývojem – víc než pomálu. Pokud nemáte z pozadí kliku, stohlavou bandu kamarádů zapálených čtenářů (kteří navíc bezpodmínečně milují vaše texty) a nadání od celého pantheonu bohů umění, nejspíš o vás celé měsíce málem nezavadí ani spambot.

Dobře, říkáte si, chiméra nepřímo radí vybodnout se na čekání a vrhnout se po hlavě do literárních rybníčků. Jenže ouha! Najděte mi tu větu v předchozím textu a dostanete muffin. Borůvkový.

Ono totiž jedním tahem zřídit účet, nacpat do redakčního/publikačního systému první lepší (případně první, co je při ruce) text a začít rejdit v místních vodách je sice jednoduché a lákavé, ale také často velmi zrádné. Jen se přiznejte: kdy jste si naposledy přečetli aspoň zběžně pravidlapodmínky nebo jinak nazvaný souhrn toho, co se smí a nesmí na daném serveru? Nepatříte náhodou k těm 99% populace, co jen zaškrtne políčko vedle lákavého odkazu Podmínky používání a ani se nenamáhá předstírat, že si je někdy v budoucnu chtělo přečíst?

Představte si literární server právě jako rybník. Má své štiky, sumce, kapry – ale také porybného, komáry, vážky a všemožnou další havěť. A teď do toho prostředí vpusťte třeba skaláru, která o sobě ví, že je v rodném akváriu ta nejkrásnější, ovšem pro místní vodu se rychle ukáže být zcela nepřipravená a nevybavená. Jak to asi s nebohou rybkou dopadne? Kromě bleskové mutace a přizpůsobení se (čehož ne každá rybka je schopna) ji zbývá jen – úhyn.

V drastickém podobenství se skrývá obvyklé autorovo naříkání „mě si nikdo tady nevšímá, nemají mne rádi, bůůů!“, zakončené dramatickým odchodem a zanevřením na celý server až do šestého upgrade. A přitom stačilo jen málo: před vytvořením profilu, případně před odesláním prvního textu do publikace projít v klidu vše, co daný server nabízí. Texty v TOP žebříčcích orientačně udávají tón serveru (co se místním líbí, co naopak ne), pravidla chování velmi často obsahují i seznam toho, co byste rozhodně neměli dělat, pokud se nechcete velmi rychle ocitnout na místní černé listině (a naštvat přinejmenším adminy). Rady pro začínající autory se také hodí prolistovat – ne nutně se musejí týkat psaní; velmi často se spíš primárně týkají pohybu po serveru, vysvětlují chod celého systému, varují před nejčastějšími chybami. Diskusní fóra, pokud na ně máte přístup i bez přihlášení, vám zase hodně napoví o stávajících členech: co je zajímá, jak spolu komunikují, zda třeba nejde o hnízdo rozdrážděných vos.

Neméně zajímavé a užitečné je i pročtení nejkomentovanějších textů. Proč jsou tak hojně navštěvované, co se v komentářích řeší, jakým způsobem se čtenáři vyjadřují – předejdete mnohdy nepříjemnému překvapení, když u svého vypiplaného textu naleznete místo prvního komentáře jen příkrý či odsuzující výkřik, který by i kámen dohnal k slzám. Chcete-li skutečně vědět, do jaké vody se to vlastně chystáte skočit, dopřejte si tu trochu trpělivosti a nejprve ji jen chvíli pozorujte.

A jelikož jsem chiméra praktická, samozřejmě si neodpustím vlastní zkušenost: přišla mi pozvánka od neznámého admina (on mne naopak znal, protože jsem už chvíli fungovala na jednom místě), zda bych se nechtěla zapojit do dění na skvělém serveru. Znělo to příjemně, téměř pohádkově – server zaměřený primárně na fantastiku, živá redakce, hm, hm, to vypadá jako skvělé útočiště před „velkým“ světem! Jenže návštěvnost chabá, čtenářská odezva minimální – a to nejen v komentářích, ale i v plusových bodech (protože když už si text pročtete, snáze cvaknete na plusko, než napíšete kloudný komentář). Debaty vesměs buď o ničem zajímavém, nebo o těch tématech, která šla zcela mimo mou část zájmů. S díky jsem odmítla a zůstala na svém domovském serveru, přestože má své mouchy a rozhodně není úžeji profilovaný.

Dobře. Zbrzdili jste koně, ohmatali terén, místní prostředí se vám zamlouvá. Poctivě jste si pročetli všechny paragrafy, příkazy a zákazy a dokonce i to velmi drobné písmo na spodní straně titulní stránky, kam stejně nikdo nikdy nedoroluje. Máte účet – a hurá publikovat!

Jenže ono nic. Text visí na nástěnce, titulce, říkejme si tomu jakkoliv, a čtenáři, natož jejich komentáře (z nichž bychom se dozvěděli, jak jsme úžasní, případně co se dá na našem psaní zlepšit – protože to bývají hlavní dva důvody, proč tuhle anabázi podnikáme) nikde. Kde je chyba? Vidí to vůbec ostatní? Nebo si s námi ošklivě zahráli místní admini? Kní?

Jak se do lesa volá… Jistě to nemusím dopisovat. Zkrátka a dobře mějte vždy na paměti, že vašimi primárními čtenáři jsou zase autoři – a ti také chtějí svůj díl pozornosti. Pokud budete sedět u monitoru a čekat, až se k vašemu textu nahrnou čtenáři, děláte stejnou chybu jako u blogu a vůbec jste si nemuseli dávat tu práci s průzkumem zvoleného literárního webu. Quit pro quo, drazí autoři.

Ano, můžete i navzdory skvělé přípravě pořádně narazit. Ještě coby pouhému čtenářskému pískleti se mi občas krutě nevyplatilo, když jsem některému autorovi věnovala svou pozornost se vším všudy včetně vypsaných bodů, co se mi na daném textu nelíbilo a proč. Dostalo se mi od suchého „nezájem“ přes „nějaká chytrá, ne?“ až po vyložené urážky, mstivé chování a další radosti. Jenže i o tomhle jsou literární servery: naučí vás přijímat nejen pochvaly, ale i výtky (bez ohledu na to, zda jsou či nejsou oprávněné), urážky, výsměch a všechny ty nepěkné věci, o kterých se v knihách o tvůrčím psaní moc nepíše. A záleží zase jen na vás, jak se k nim postavíte – zda vybuchnete jak prskavka, nebo si zopakujete velkou násobilku a naučíte se podobné drobnosti házet za hlavu.

Takže, drazí váhající a dosud nepublikující autoři! Jedna z možností, jak si získat první čtenáře, reakce a možná i rady k dalšímu psaní, skutečně je skrz publikaci na literárních serverech. K tomu potřebujete text, odvahu a trpělivost. Té možná mnohem víc než odvahy, protože psaní se už roky drží na předních příčkách zálib a koníčků napříč celou naší společností, takže autorů, pisálků, písmáků a tvůrců je všude víc než dosti. Nicméně příslibem a odměnou vám budiž vidina zisku stálých čtenářů, nadšených komentátorů a nezřídka i osobních přátel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *