Z popela: remise kontra vývoj

Tak co, milí Fénixové? Už se necítíte jako nazí v trní? Peří je zpět? Zobák zase dorostl? To je báječný pocit!
Nebo snad ne? Stále vám něco drobného chybí a drží vás při zemi? Třeba ten hurá-zápal z doby předtím, slepé datlení do klávesnice, až písmenka odletují?

Musím vás zklamat. S největší pravděpodobností se u vás remise nedostaví. Stav mysli či její fungování z doby před vyhořením je nenávratně pryč a doufáte zbytečně. (A ano, vím, že s pojmem remise nakládám volně, nicméně pro potřeby článku stiskněte zuby a vydržte to se mnou.)

Než však začnete zoufale kvílet, škubat si nová brka a hledat, do které hluboké díry se dobrovolně zaživa pohřbíte, trochu se zamyslete. Co je hlavním znakem žijících a vyvíjejících se organismů? Správně, že se vyvíjejí. Ponechejme stranou veškeré filozofické konstrukce o řece, zaseknuté gramodesce a příliš hladovém hadovi – důležitý je samotný vývoj. Posun vpřed, překonání překážek, přizpůsobení se změněným podmínkám.

V případě autora jde o získávání zkušeností, korekci náhledu na svět, lidstvo a lidství, na samotnou podstatu reality. Co se mu dříve vešlo do několika škatulí – černá, bílá, dobro a zlo – to je najednou tak zmalované, že by Jamesová jen závistivě škubala příliš krátkým vodítkem. Dokonce i dospělí autoři, tedy lidé vcelku vyzrálí a s ustáleným pohledem na věc nezřídka procházejí stejným procesem. Ať velké a větší události (rodinné, osobní, světové), nebo jen prostý běh života je chtě nechtě přinutí minimálně přehodnotit spousty věcí. Důležitost stavů a postojů, přístup k řešení problémů, velmi často i přístup k vlastním postavám a textům.

Dobře, říkáte si, co tím chiméra sleduje? Nepíšu tady žádné nové věci, všechno je přeci tisíckrát popsáno a semleto na pudr jinde – tak proč to zase vytahovat na světlo? Vedle prostého faktu, že lidé (a autoři tím tuplem) rádi zapomínají, je dobré se také čas od času zamyslet. Nejen nad aktuálním problémem, který vás zastavil na místě a zahryzl se vám do ponožky, ale tak trochu se zamyslet nad vším.

Moje vlastní vyhoření mi před lety položilo jednoduchou otázku: má smysl pokračovat v psaní? A když už jsem byla u téhle otázky, objevily se další. Čím mi vlastně psaní je? Terapií, zábavou, posedlostí? Ptám-li se po jeho smyslu, kam navíc bude směřovat moje další úsilí, až se k němu vrátím? (Opravdu; neptala jsem se jestli, ale až. Tím se mi některé otázky samy zodpověděly dřív, než se moje podvědomí a vědomí dohodlo.)

Jakmile se dostanete přes nejhorší spáleniště a na obloze vedle kouřových příkrovů uvidíte i naprosto obyčejné dešťové mraky, je dobré si uvědomit dvě věci. Když zaprší na spálenou step, vyklíčí semena dosud ukrytá v půdě a zase všechno roste a plodí, do kraje se vrací život. A navíc nic není neměnné – ani stav vyhoření, natož vy sami.

Proto pokud toužíte po návratu do doby předtím, je to trochu jako plavat proti proudu – namáhavé a s největší pravděpodobností zbytečné. Líbilo se vám horečnaté tvoření, z něhož vám však zbyly jen hromady popsaných papírů, poznámek a narychlo načrtnutých povídek? Ta opojná smršť tvoření a téměř hmatatelná přítomnost něčeho naprosto skvělého je sice příjemná, ovšem chcete se stále držet dětských báboviček na pískovišti za domem?

Možná se vám zdá, že jste nestačili posbírat tolik mouder a zkušeností, aby vám to jakkoliv pomohlo ve psaní. Stále marně hledáte „ta správná slova“, váš styl s největší pravděpodobností nedoznal větších změn a nejradši byste mne zahryzli, nebo mi jinak ublížili za tvrzení, že je to přeci jednoduché, tyhle návraty od (autorského) nebytí.

Jak jsem už psala, remise v podobě návratu k původnímu stavu mysli a stylu je zbytečně namáhavá, zbytečná a kontraproduktivní. Podívám-li se na vlastní texty z doby před prvním vyhořením, jen se shovívavě usmívám vlastní naivitě a přímočarosti – rozhodně bych se však do daného stavu nechtěla už nikdy dostat. Pokud se přesunu do současnosti – texty z loňska? Nejsou špatné, ale těch pár měsíců naprosté neschopnosti mne zase něco naučilo.

Ať už se jedná o předmět uvažování a způsob nazírání na některé situace, případně o kvantum přečtených knih, v nichž naleznete nejen inspiraci a odpovědi, co všechnojak už bylo napsáno, vždy se můžete poučit, zlepšit, získat nový pohled. Získat nadhled, protože ten je stejně důležitý jako všemožné zkušenosti a vědomosti. Šílený zápal pro věc je sice pěkný, ale bez potřebného nadhledu a schopnosti se nadechnout a ustoupit aspoň krok zpět se z autora stává zaslepený fanatik – s nímž je v lepším případě špatná domluva, pokud máte k jeho psaní výhrady. V horším případě nad ním rovnou mávnete rukou a ani jeho texty nekomentujete (což je pro autora, který potřebuje aspoň nějakou zpětnou vazbu, dosti nemilé, že?).

Zkuste se na vyhoření a následný postupný návrat ke psaní dívat ne jako na něco, co vás zastavilo, zbrzdilo a ublížilo vám, ale jako na příležitost přehodnotit vše, co je třeba. Skutečně jste před vyhořením psali tak dobře? Nebo snad byly v textech mezery? Gramatika, stylistika, fakta? Skutečně všechno sedělo, jak mělo? Nebo se nyní díváte na texty z předchozího období a začínáte v nich nacházet chyby, nepřesnosti, hluchá místa? Využijte toho! Zapátrejte, prohrabte se až na dno svých starých příběhů a nemilosrdně pitvejte, co se vám na nich nezdá! Sentiment stranou, tohle je příležitost podívat se na známé skutečnosti novýma očima – a poučit se ze všeho, co naleznete.

Já vím, zní to jako nějaká zatracená zenová hláška. Než mi vyrostou fousy delší než u čínského draka, rovnou to utnu: je to prostě tak. Možná to na sobě zatím nepozorujete, stejně jako se vám zdá, že uvažujete a píšete stále stejně, ovšem dejte tomu čas. Začnete si všímat věcí, které jste dříve jen přecházeli, příběhy získají na barvitosti, zápletky se vám samy zkomplikují.

A laskaví čtenáři* vás konečně začnou plísnit za drobné detaily, jimž se nemohli věnovat pro dřívější markantnější chyby.


* O laskavých i méně laskavých čtenářích alias o rozmanitých obyvatelích literárních serverů si povíme příště.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *