Z popela: první slova

Vyhrabali jste se z prachu a popela, našli zápalky (a případně i nějaký ten urychlovač hoření), máte dokonce nápad, který vám nepřipadá až tak zlý. Jenže: co teď s tím? Aneb opravdu je to jako jízda na kole?

Když se vracíte z dlouhé dovolené, případně z několikatýdenní pracovní cesty, také se vám váš vlastní byt zdá trochu jiný. Jistě, všechny věci jsou na svých místech (pokud tedy nemáte extra zlobivé skřítky, nevykradli vás, nebo se váš protějšek nerozhodl pro razantní přestavbu, zatímco jste byli pryč), ale přesto je to najednou jiné. Ta prázdná stěna vedle knihovny má najednou jiný odstín, vůbec si nepamatujete, že jste na komodě mívali takovou džungli, a sakra, kde se tady vzaly ty sošky slonů? To tady bylo vždycky?

Se psaním je to velmi podobné. Znáte jazyk, váš styl nikam neutekl, ani nezakrněl, pravidla pravopisu se také nestačila nijak razantně změnit, aby vám byla na překážku (nebo k výmluvě). Přesto se vám zdá, že najednou nevíte, jak vlastně začít. Kam se poděly ty vodopády slov, všechno to horečnaté bušení do klávesnice a nadšené skřípání rozvrzané propisky, celá ta explozivní věc zvaná tvoření? Kroužíte kolem připravovaného textu, dokonce už možná máte i trefný název, ale stále se vám zdá, že tomu něco chybí.

Než si povzdechnete, že jsem se zahryzla do vlastního ocasu ohledně první věty, zabrzdím vás. Tohle není o těch nejmocnějších větách a slovech, co posadí čtenáře na zadek, zamknou ho doma a nepustí ani na záchod, dokud se nedostane k poslední tečce. Ne. Dnes se chci věnovat něčemu mnohem důležitějšímu – pro povstávající, stěží ochmýřené novorozené Fénixe mnohem zásadnějšímu: slovům, která zapříčiní, že nezůstanou sama.

Věříte, že ještě v půlce května jsem kromě nákupního seznamu a krátkého vzkazu kolegyním v práci nebyla schopna napsat ani řádek smysluplného textu? Kdo jste se mnou v čilejším kontaktu, nejspíš vám to tak nepřišlo, ale sednout a z fleku, případně s přestávkami napsat článek, kapitolu či dokonce celou povídku? Nemyslitelné. Kde tedy nastal ten zlom, že voilá, najednou jsem zpět? Co mne nakoplo, abych zase roztáhla křídla a prostě zase psala?

V prvé řadě – a je to součástí jakéhokoliv návratu ke psaní, ať už se jedná o vyhoření, vynucenou pauzu nebo zapomenutou zálibu – je třeba zase začít. Mám myšlenku, kterou chci předat světu, takže proč to neudělat? Než mi začnete nadávat, že to přeci není tak jednoduché, protože tohle a tamto, vás rovnou zabrzdím.

JE to tak jednoduché. Prostě sedněte a napište první slovo, které vás napadne. Zní vám v hlavě nějaká věta, vidíte před očima určitou scénu? Popište ji! Vůbec nevadí, že pro vás to znamená začínat třeba i z prostředka chystaného příběhu (bavíme-li se o povídkách). Důležité je napsat ono první slovo či větu. Nechejte mozek a ruku, ať si zase zvyknou. Nikdo vás přeci nenutí okamžitě podávat stoprocentní výkon, popravdě nikdo není na váš první krůček dvakrát zvědavý – čtenáři většinou touží až po hotových textech (případně po prvních nástřelech, ale písmenkožrouty teď ponechejme stranou). Můžete klidně začínat od prostředka, od konce, jak je libo.

Vtip je totiž v tom zase si vzpomenout, že jste uměli psát. A ticho tam vzadu, nespokojenci a věční začátečníci! Než jste se téhle kratochvíle a vášně vzdali, byli jste na určité úrovni. Tu vám nikdo nevypreparoval z vašich hlaviček, máte se tedy o co opřít a kde začít. Navíc jste celou dobu nežili ve vakuu, naopak – většinou se setkávám s tím, že kdo přestal psát, aspoň si četl, což je také dobrý způsob, jak si udržet určitou míru jazykového citu (a dále ho zlepšovat a tříbit).

Když přestanete s vrcholovým sportem, vaše svaly se změní. Zeslábnou, ztratí pružnost, ustoupí – ale nikam nezmizí. Se psaním je to stejné. Může to ze začátku dřít, protože se vám budou hůř hledat slova, která jste dlouho nepoužívali. Nejspíš se vám bude zdát, že to „není ono“ a zaručuji vám, že budete mít chuť s tím zase seknout. Vytrvejte! Máte veškerý čas vesmíru, abyste si zase zvykli vyjadřovat se v ucelených větách, tak kam pospíchat? Sportovci se také nejprve rozcvičují a získávají zpět svou formu, než se postaví na start.

Pokud předem cítíte ten ubíjející strach, že se třeba zařídíte podle mne a začnete někde uprostřed příběhu, abyste však nedokázali dopsat tu počáteční omáčku – jakou křišťálovou kouli používáte? Kde berete jistotu, že v případě psaní od začátku byste byli schopni povídku dopsat?

Opravdu, tyhle návraty a povstávání z vlastního popela jsou hodně o sebezapření a házení strachů za hlavu. Je to kolikrát dost náročné, pro někoho dokonce téměř nemyslitelné, ale zkrátka si musíte v hlavě všechno srovnat a pak si říct: no a co? Zítřek se bude řešit, až nastane. Teď a tady chci psát – cítím tu touhu a mám svůj příběh, tak ho řeknu! Překousněte svůj strach z nedokonalosti, zásobte se třeba hromadou gumových medvídků a napište těch pár prvních slov.

Pokud se vám hůře začíná bez pořádného rámce, vytvořte si ho. Onen klišovitý východ slunce, líčení kolotajícího města, případně idylický výlet do historie poslouží jako zahřívací kolečko na okruhu. Přes hromadu slov (která se mohou kdykoliv vyškrtnout) se dostanete k bodu, kdy se dostanete do pohodlného tempa – a najedou jste zpátky. Píšete svůj příběh.

Zázraky se dějí každý den. Stačí se nebát a prostě si říct: no a co. Pár slov, pro začátek. Protože se založenýma rukama neuděláte nic a nikam se nepohnete – takže koukejte ty hnátky pěkně roztáhnout, ať zase chytíte vítr do perutí!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *