Z popela: počátek

Jaké to je, vracet se z nebytí, ze zapomnění? Z temnot a věčného ticha? A jak vlastně poznáte, že už nastal čas se vrátit? Aneb o vyhoření a znovuzrození z pohledu plamenného písklete.

Možná to znáte. Práce, povinnosti a závazky spolu se spalující vášní vás dostaly tak daleko, že došlo na nejhorší – jako autoři jste vzpláli… a vyhořeli. Ať už v podobě oslňujícího výbuchu a epického chrlení, nebo hezky nenápadně, o to zákeřněji, jako pomalu, roky prohořívající skládka (pardon za případnou nevhodnou konotaci s odpadem).

Jak už psala Cirrat, existuje několik typů autorského vyhoření a samozřejmě vícero cest, jak se jim vyhnout, eliminovat případné škody, nebo se s nimi aspoň částečně smířit. Publikace týkající se syndromu vyhoření v obecném měřítku i se zaměřením na různé oblasti lidského konání jsou veřejně dostupné a jde o místy víc než zajímavé čtení – doporučuji aspoň nahlédnout. Spousta lidí, nejen autorů zapomíná na duševní hygienu (a pak hořce pláče, že jsou na dně).

Nicméně jakmile se už do tohohle bahna dostanete, naděláte s tím jen málo zázraků. Tvrdohlavci se sice nejspíš budou pokoušet danou situaci vyřešit silou – Není přeci možné, abych ten zpropadený článek nenapsal/a, vždyť jde jen o pár odstavců! – ale pak stejně jako my ostatní pochopí, že tudy cesta skutečně nevede. Pak záleží na každém jedinci, jak se k dané situaci postaví; zda se utopí i se svými náladami do hnijícího bahýnka sebelítosti, nebo s pokrčením ramen moudře přenese svou pozornost jiným směrem, aby – aspoň dočasně – dal aktivnímu psaní vale a nechal své Múzy a mozkovnu odpočívat.

Dobře, říkáte si, tohle jsme už pochopili, takže: co dál? Někdo se mezitím naučil vázat macramé, dalšímu se podařilo vykovat první železnou růži, někomu vstoupila do života jiná osoba a řádně mu zamíchala s hladinou endorfinů – ovšem stále někde na periferii vědomí hlodá malý červíček. Už? Nebo teď? Tak zítra? Jak to poznám? Kdy je ten nejvhodnější čas vrátit se ke psaní?

Přiznávám, že tenhle článek je hodně o mně samé. Vyhořela jsem a zase vzplála za svůj krátký autorský život už aspoň třikrát, z toho jednou do mrtě a na dřeň, jak se říká. Většina tehdejších textů a zachycených nápadů se zachránila před totálním zničením jen čirou náhodou v podobě záložní diskety, zapomenuté v knihovně. Nakolik zapracovalo mé podvědomí, nechť posoudí jiní, ale rukou psané poznámky skončily v balíku novin, určených do sběru, a prostě jsem si přestala vymýšlet příběhy.

Jak jsem tedy byla schopna se vrátit ke psaní, dokonce se dostat dál, než kam jsem se předtím vůbec odvážila pomýšlet ve své fantazii? Nebo ještě lépe: jak to, že mi teď stačila pauza několika týdnů, abych se opět mohla vrátit nejen k psaní článků? Kde že je ten zakopaný poklad, svatý grál a fontána věčné energie, která nás vrací ke psaní?

Předně: dospěla jsem. Mnohým to přijde směšné, že píšu o vyhoření u osmnáctiletého pulce, ovšem pokud tvoříte skutečně intenzívně a chrlíte texty (články do novin, povídky, zpracováváte koncepty budoucích románů) jeden za druhým, dokonce i s energií mladého člověka na to brzy dojedete. Když se k tomu přidá získávání nových zkušeností a především nového náhledu na psaní – ano, nastoupila jsem ke studiu na VŠ, obor literární věda – většina odvahy a mláděcího entuziasmu, s nímž jsem se dříve vyškrábala na nejbližší kopeček s hele, světe, tady jsem a teď mne obdivuj!, byla pryč.

Oheň zaplál, uhlíky dohořely a popel rozfoukal vítr. Jenže my autoři jsme horší než nezmaři a místo Pegase bychom měli mít ve znaku Fénixe, protože co se zdálo být dávno mrtvé, najednou zase samo od sebe plápolalo jako ohně Faerského majáku a dožadovalo se mojí pozornosti. Ať už během shromažďování materiálů pro seminární práce, nebo při vypracovávání domácích úloh pro nejrůznější magistry, docenty a doktory jsem pozvolna zjišťovala, že schopnost ovládat slova mi zůstala. Práce šlo napsat nejen správně a dostatečně z hlediska nasycenosti informacemi, ale také poutavě, zajímavě. Najednou jsem si zase musela hlídat rozsah, abych ho nepřekročila o víc než dvě normostrany (které jsem měla předem povolené), ba co víc, psaní mne zase bavilo.

Pak už stačilo udělat poslední logický krok: zkusit opět napsat fikci. Samozřejmě, drhlo to hůř než smirkový papír, protože k obavám se přidalo i kritičtější smýšlení a spousta nových podnětů. Přesto se texty postupně vylupovaly do své finální podoby. Pocit, že to stejně k ničemu pořádně není, se sice dostavil, ovšem radost z dopsaných povídek byla větší – a první veřejné úspěchy ho zatlačily velmi hluboko do podvědomí.

Dobře, to bylo tehdy. A dnes? Jak se dá vrátit ke psaní jen po pár týdnech nečinnosti? Stačí to? Tehdy to byl dlouhý a dosti bolestný proces sebepoznávání, učení se a byla za tím nesčetná spousta hodin, strávených přemýšlením. Copak jsem se letos mohla tak rychle vyhrabat z popela?

Ano, mohla. Každý podobný zážitek vás totiž hodně poučí o vás samých. Vyhoření totiž spolu s neschopností a nechutí psát přináší i potřebu porozumět sám sobě. Teprve když si povíte pravdu – proč chcete psát, proč to vlastně děláte, co vás žene ke klávesnici, jaký démon vám našeptává, ať se nepouštíte pera – zjistíte, jestli je třeba pokračovat dál. Pro někoho je psaní jen jednou životní etapou. Velmi intenzivní, plnou nových zážitků, přátel a neuvěřitelných dobrodružství. Jakmile však přijde čas pohnout se dál, člověk se prostě hejbne, třebaže to zpočátku sám pořádně nechápe a snaží se vrátit ve vlastních stopách.

Kladu si stále tytéž otázky jako dřív. Má tenhle článek dostatečnou vypovídací hodnotu i pro někoho dalšího mimo mne? Má smysl pokračovat v práci na této povídce? Nesklouzávám ke klasickému klišé, když směřuji kapitolu k tomuto závěru a pokračování? Tohle je věc, která se nikdy (doufám) nezmění. Místo dřívějšího silného nutkání vše smazat a vrátit se k šití šperků ale v klidu dokončím větu, článek, povídku a pustím je ven. Jen odezva čtenářů totiž definitivně potvrdí, jestli už je ten čas.

Nuže: jak to shrnout bez osobních vsuvek? Vyhořeli jste a víte to. Pokud stále přemýšlíte o psaní, ať už se jedná o určitou povídku, nebo povšechně jde o nutkání něco napsat, sedněte a pište. Můžete zkusit některou z lehčích disciplín (blogový zápisek, ručně psaný dopis kamarádovi, nebo mail, pokud ovládáte pouze škrabopis), případně se zapojte třeba do našich Bleskovek. U těch máte aspoň jistotu, že dostanete základní odpověď a případně i pár slov bokem (když budeme hodní). Neholdujete našemu oku? Český internetový rybníček má pár zátočin obsazených literárními servery – zkuste se zapojit do jejich dění*.

Že se mi to píše snadno, s mými zkušenostmi? Nějak jsem je přeci také musela získat. Nemyslete si, i já mívala období, kdy jsem každou svou větu považovala za otřesnou a promazávala jsem celé odstavce, protože „to nebylo ono“. Hodně to bolí a je to dřina, což mnozí neuslyšíte rádi – za tímhle plynulým projevem jsou roky dříny, přemýšlení a zkoušení, co funguje a co ne. Především je za tím ale samotný proces psaní. Nebát se a psát je základní pravidlo, vše ostatní se od toho odvíjí.

Je pochopitelné, že po dlouhé pauze se bojíte. Ztracený grif, vyčpělé nápady, zrezlé myšlení – mám pokračovat? Hoďte to všechno za hlavu. Pokud skutečně chcete psát, tohle všechno odsuňte stranou. Konec konců i Fénix je nejprve jen oškubaným holátkem, než mu zase naroste oslnivé peří, které ho vynese do dřívějších výšin.


 

* Literární servery jsou samostatnou kapitolou a zasloužily by si vlastní článek. Pro dnešní potřebu bude stačit pouze můj postřeh: pokud chcete na podobné platformě získat náležitou odezvu pro své texty, je třeba pro to něco udělat. A tím nemyslím rozdávat srdíčka, jedničky nebo palce hore. Tím mám na mysli čtení ostatních textů a psaní smysluplných komentářů (pokud vám to jako nováčkům daný systém dovolí). Jednejte, jak chcete, aby ostatní jednali s vámi – tohle pravidlo sice neplatí u trollů, ale u drtivé většiny ostatních autorů ano. Chce se to na daném serveru rozkoukat, pozjišťovat si aktivitu místních zavedených autorů (třeba četností jejich komentářů a přihlášení na profil) – a hlavně nezapomínat na soudnost a slušné vychování.

2 komentáře u „Z popela: počátek“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *