O jednotě

Nejspíš už každý, kdo si jen čichl k inkoustu (ti mladší k toneru), už někdy slyšel o trojí či aristotelovské jednotě. Možná byste si i vzpomněli, co to vlastně je. A někteří z vás se snažíte této jednoty držet, přestože občas zaslechnete námitku, že Aristoteles mluvil o dramatu (divadelním) a ne o povídkách. Takže: jak to je s jednotou?

Samozřejmě vše závisí na útvaru, který se rozhodnete zpracovávat. Román, jehož jediný děj se celý odehrává na jednom místě a v jeden čas? I takové existují, ale pokud se pokouší něco podobného napsat začínající autor, v drtivé většině případů vznikne nudný, uměle natahovaný (aby se stránkově přiblížil termínu román) příběh. Při čtení podobného textu pak má čtenář chuť popadnout do ruky tužku s preferovanou barvou a škrtat, škrtat a škrtat, jen aby se dobral aspoň nějaké zábavy a konce.

S čím se setkávám mnohem častěji jako čtenář i jako kritický čtenář (tedy při nezávazném brouzdání virtualitou i při práci na přijatých textech), je opačný problém: nejednota. Povídka začne v určitém bodě a s určitými postavami, aby se děj po nastínění základního problému přesunul úplně někam jinam. Pozor, nemám na mysli přesun v čase v rámci stárnutí postav, ani klasický postup, kdy autor ukáže děj minulý, aby mohl čtenář vytušit (nebo aby přímo věděl), jak tato minulost ovlivní dějovou přítomnost či budoucnost. Mám na mysli ty případy, kdy autor předvede postavy A a B v čase T. Další část děje se týká postav C a D v čase T+x (tedy nějakou dobu po událostech v první části). Poté se objeví další postavy E, F, G a řeší zase jiné dilema. A takhle to jde dál a dál…

Občas se autor vzpamatuje a snaží se pochytat volné konce, aby je nějakým způsobem svázal dohromady. Vymyslí si složitou konstrukci, kdy vlastně postavy A a B byly díky reinkarnaci postavami C a D a dokonce i E a F, zatímco postava G byla jejich potomkem (tohle mne právě napadlo – a nemyslete si,  se to napsat, aby to dávalo smysl). Případně autor nechává všechny děje (a postavy) kroužit kolem jednoho motivu, předmětu či situace (vše směřuje k finální apokalypse, ve všech částech hraje určitou roli kultovní předmět, třeba kouzelná soška atd.). Jak sami vidíte ze složitého načrtávání těchto situací, samotný děj vyžaduje určitý prostor – a tedy to není záležitost několikastránkového příběhu, jde spíš běh na delší povídku.

Jenže ani takový případ by mne nepřiměl psát dnešní článek – podobných povídek je všude spousta a jak dobrých! Ono se totiž může stát (a stává, článek je toho důkazem), že se autor zcela zapomene. Začne příběh, uvede postavy do děje, přeskočí pár let a pár kilometrů, uvede do děje jiné postavy s jinými problémy, pak si vzpomene na své předchozí oběti – cítíte to zamotávající se klubko? Ovšem na rozdíl od předchozího autora tento nenajde vhodné konce ke spojení, případně ho nenapadne je hledat a konečky zůstanou volně trčet v prostoru.

Když si takovou povídku přečtete, máte spousty otázek. Co tam dělala ta čarodějka? Jaké tiskoviny to pálila v krbu? Proč ten muž nechal otrokyni žít a jaký byl účel její přítomnosti v ději? Zkrátka a dobře najednou zjišťujete, že jste si četli ne jeden, ale dva či tři příběhy, které spolu souvisely buď velmi volně (postavy se třeba potkávaly na chodbách), nebo dokonce vůbec ne.

Už slyším otázku, která vás logicky napadla: je tedy nutné dodržovat za každou cenu trojí jednotu?

Ano i ne.

Vše závisí na příběhu a jeho ploše. Chcete napsat krátkou povídku? Necpěte do ní víc než pět postav a necestujte s nimi napříč časoprostorem (nejde-li o časovku, pochopitelně), jako byste chtěli být naráz na všech zajímavých místech svého vesmíru. Máte naopak zálusk na novelu? Zde už je mnohem víc prostoru pro posun v čase, vývoj postav i stěhování kontinentů (ano, tohle je vtípek). Stále však musíte mít na paměti, že je třeba na konci všechny volné konce spojit. Příběh postavy A by měl nějak souviset s dějem B a s postavou C – jinak hrozí, že se čtenář bude drbat na hlavě a třeba si říkat co tam vlastně ta postava dělala, když děj nijak neovlivnila?

Zkrátka a dobře: krátký text chce méně zvratů i postav. Dlouhý text spíš snese souběžné dějové linky – měly by se však nějakým způsobem ovlivňovat nebo doplňovat, ať už přímo nebo aspoň v celkovém vyznění (tedy být spojené motivem, ústřední myšlenkou či předmětem).

Co se stane, pokud se vám to nepodaří? Inu, pozornější čtenáři si toho všimnou. A pak bude jen na nich, zda vás upozorní (komentářem, poznámkou), nebo nechají na vás, zda si toho sami všimnete. Svět se pro to ale nezboří – jen zkrátka váš příběh nebude mít takový úspěch, v jaký jste doufali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *