O poznámkách trochu jinak

V zápalu tvoření občas každý autor narazí na nutnost vést si poznámky. Ať už se to týká věčně zapomínaných informací, vztahujících se k postavám, dodatečných nápadů k ději nebo faktografických detailů, jež činí z čiré fantazie příběh s bytelným základem. A občas každý z nás řeší, jakým způsobem tyhle poznámky vést.Od chvíle, co jsem se proklovala skořápkou normálnosti, sáhla po peru a začala drápat svoje příběhy na nejbližší kus papíru, mne životem provázejí nejrůznější zápisníky. Od snadno pochopitelné dětské potřeby mít tajemství (a co je pro tajemství lepší skrýší, než osobní deník?), plynulým přechodem přes potřebu tříbit myšlenky a naučit se zachycovat pocity na papír tak, aby se byl schopen druhý člověk i s časovým odstupem opět zprostředkovaně zažít, až k prostému zvyku zapisovat. Cokoliv zajímavého, netradičního, zkrátka to, co jen tak nepotkáte v běžném hovoru, při čtení denního tisku, při kontaktu se starými přáteli.

Zároveň s tímto zvykem jsem stále častěji narážela na limity vlastní paměti. Když spadáte stejně jako já do kategorie chaotik, snadno se vrháte z jednoho dobrodružství do jiného a velice často souběžně pracujete hned na několika odlišných příbězích. Jenže pamatujte si všechna jména, události, detaily a nápady, aniž by se vám pletl jeden do druhého!

Realita nám psavcům nabízí celou škálu pomocníků. Od prostého pera a papíru, zvýrazňovačů, katalogů a především neocenitelných post-itů (malé barevné papírky, opatřené lepícím proužkem, co drží na monitorech, nábytku, okenním skle, většině omítek i na kočičím kožichu, když se poštěstí), přes nástěnky, složky a pečlivě vedené spisy až k počítačovému software typu yWriter či yBook. Prošla jsem si a vyzkoušela nejrůznější typy zachovávání kontinuity obecného povědomí o daném světě – a co z toho nakonec vyplynulo?

Nezáleží na tom, jakou formou si poznámky vedete, ale jakou mají hodnotu.

Vezměme to popořadě. Píšete, vytvoříte charakter. Ať už jste zvyklí ho organicky začlenit do textu a řešíte jednotlivé rysy v průběhu psaní, nebo si nejprve dáte tu práci na vytvoření samostatného listu s vypsanými vnějšími i vnitřními rysy dané postavy (nejen hráči DnD to znají jako character sheet), co je základním smyslem počítání? Správně, držet se stále tohoto základního konstruktu. Vývoj postavy je samozřejmě vítaný, zvlášť v případě delšího či složitějšího příběhu, nicméně pokud na první straně poznamenáte, že váš geroj má problémy s kočkami, těžko ho na sedmé straně necháte klidně sedět s micinou na klíně. Pokud ano, vaše poznámky nefungují správně a někde se stala chyba.

Jiná situace: chcete svůj příběh zasadit do reálného prostoru či času. Co udělá pečlivý autor? Nastuduje si danou lokalitu či epochu a vyzbrojený dostatečnými poznámkami, nač je třeba pamatovat a co nezapomenout, vrhá se do práce. Většinou během psaní zjistí, že ještě je třeba ověřit tady tohle a támhle to – zkrátka najednou je jsou poznámky mnohem rozsáhlejší než samotný text. To je však v pořádku; každý slušný spisovatel vám řekne, že toho nepoužitého je mnohem víc, než toho, co se dostane do příběhu. Poznámky totiž mimo jiné slouží i k tomu, abyste si vy sami v hlavě ujasnili, co a jak vypadá. Co obnáší ta která práce, jak se chovají jednotlivé materiály v různých podmínkách, dokonce i jaký je rozdíl mezi jednotlivými plemeny koní či psů.

Elipsou se tedy vracím k základu: jak tedy zpracovávat poznámky, aby mi byly k užitku? Někomu vyhovují volně ložené (a v průvanu poletující) papíry, vedené na způsob slovníkových hesel. Najde se, co je zapotřebí, a jede se dál. Autor tíhnoucí k podrobnější a přísněji vedené hierarchii použije zápisník, případně rozřazovač pro jednotlivá hesla (nebo okruhy, to vyjde nastejno). Částí autorů velmi oblíbené náčrtky map a jednotlivých postav se občas dostanou i do samotného textu jako ilustrace, jindy skončí zmuchlané v tříděném odpadu (aspoň moje náčrtky tak končívají – k čertu s nostalgií). Při práci na rozsáhlejších textech se už chápeme skutečně sofistikovaných nástrojů, jako jsou právě podpůrné programy, nejrůznější databáze s nonstop přístupem, zkrátka více zdrojů informací naráz.

Znám několik lidí, kteří už roky pracují na svých poznámkách. Ano, čtete správně. Ne na samotném příběhu, ale na právě onom okolí, jež se s největší pravděpodobností ani v celé své šířce neukáže v textu jinak, než ve formě velmi okrajové. Přesto si dávají na budování tohoto pozadí nesmírně záležet, shánějí jako pilní mravenečci stále další informace a doplňují své malé encyklopedie – a co víc, dokonce žádají své okolí, aby si tyto encyklopedie pročetlo a ohodnotilo je (nejlépe kladně). Dokonce jsem se setkala s textem, který byl výsledkem tohoto snažení: šlo o detailně popsaný přehled neexistujících zvířat, směle soupeřící se středověkými bestiáři (byť místo rytin byly jen neumělé obrázky ponejvíce kreslené propiskou), a historický průřez dvoutisíciletým vývojem dané společnosti. Ani písmenko o příběhu, zkrátka přehled historie, psaný navíc stejně nezáživně jako některé učebnice.

Teď si jistě říkáte: a co je na tom špatného? Autor si připravil půdu, byť trochu pečlivěji a trvalo mu to déle než obvykle, a teď se pustí do samotného psaní! Chyba. Dotyčný člověk už ten další krok neudělal; stále se vracel k původnímu korpusu své historické práce, dokonce i bestiář časem odložil, jen aby mohl dál pracovat na daném přehledu. Jeho původní záměr vytvořit jen základní konstrukt pro samotný příběh byl zapomenut. Vznikl sice rozsáhlý spisek, ovšem ve výsledku měl jen okrajový okruh čtenářů (navíc ve stylu tak já si to tedy přečtu, když mne tak moc prosíš) a samozřejmě se to podepsalo i na autorově chuti a vůli dále psát.

Věřím, že jen málo autorů inklinuje k tak detailní práci. Většinou, byť se občas nechají strhnout tvorbou samotného světa na úkor tvorby textu, se opět vracejí k původnímu příběhu. A přestože jim je líto nasbírané poznámky poté jen tak zahodit, dovedou se od oné lítosti dostatečně oprostit, aby mohli text dopsat.

Navíc je tu ještě jedna cesta, jak některé poznámky využít i jinak než jen jako podklad pro příběh. Znáte ten typ lidí, co mají neuvěřitelný přehled o nejrůznějších oblastech lidského konání? Tak proč pomocí poznámek, vhodně vložených některé postavě do úst, nevytvoříte také takový charakter, je-li to pro děj přínosné? Tato druhá vrstva zpracovávání poznámek, tedy jejich přímé využívání coby nositelů zajímavostí (ať už pro směřování děje nebo pro jeho odlehčení, pro dotvoření charakterových libůstek dané postavy), není zase tak obvyklým prostředkem pro práci s textem. Přitom jde o jednoduchý způsob, jak posunout děj bez využití deus ex machina, vyřešit zásek v ději, využít vlastní libůstky pro ozvláštnění charakteru – těch možností je bezpočet.

Otázkou zůstává, které poznámky lze takto využít. China Miéville vložil při psaní Krakena získané informace nejen o hlavonožcích přímo do textu – a povědomí o rozličných podobách těchto potvůrek předal čtenáři třeba v popisu fantastických prostor teutí modlitebny. Aniž bych příliš prozrazovala (pokud si Krakena chcete přečíst), mohu v klidu napsat, že co se dozvěděl bokem o teutologii a díky tomu je i samotný text mnohem zábavnější právě i z hlediska jazykového. Miéville mohl použít obecnější výrazy třeba i pro onen popis vlysů a ozdob v přilehlých chodbách a modlitebně, nicméně využití některých termínů a opisů, převzatých právě z oblasti, zabývající se mořskými mlži, nejen že spojilo jazykovou výbavu textu s podstatou příběhu (konec konců se kniha nejmenuje Kraken jen tak pro nic za nic), ale zároveň poskytlo náročnějšímu čtenáři větší potěšení – a nám neznalým zase malý bonus v podobě rozšíření slovní zásoby (já jsem si třeba oblíbila slovo Architeuthis).

Ať už se rozhodnete kráčet ve šlépějích Julese Verna nebo zamíříte spíš směrem, kterým putuje stejně jako Miéville mnoho dalších autorů, jedno mějte na paměti: udržujte své poznámky konzistentní. Chcete fabulovat? Souvislosti a logika jsou vašimi přáteli. Držíte se reality? Ověřujte si zdroje a neberte první nalezenou informaci. A především: bez ohledu na zvolenou formu vedení poznámek – neutopte se v nich. Pokud chcete skutečně odvyprávět příběh, nezapomínejte na svůj původní úmysl, jakmile se ponoříte do studia. Hloubka možných prostor, kam vás zvědavost může zavést, je nezměrná, tak šťastný lov a pamatujte: chcete získané poznámky a vědomosti přetavit do textu. Nenechejte se zaplavit a utopit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *