O kritice

Znáte to nejspíš všichni, co jste aspoň jeden svůj text vystrčili do světa. Pokud mají čtenáři možnost zanechávat u textu zprávy a své reakce, dříve či později se mezi pochvalnými nebo obdivnými komentáři objeví i pár kritických postřehů a občas mezi nimi vyskočí i nějaký vyloženě užnepiš zástupce. V závislosti na poloze negativního tónu takové reakce pak autor zvažuje, jestli vybuchnout ihned, kritikovi se vysmát – anebo ho poslechnout.

Celý vtip, jak podobná setkání přežít, je jednoduchý a zároveň neskutečně složitý: udržet si nadhled. Já vím, u začínajících autorů mohu jít s touhle radou akorát tak k šípku, ale přihoďte k oněm šípkům do hrnku pár bobulí borůvek a brusinek, hrst máty, lékořice a fenyklu a máte chutný čaj. Stejně tak pokud vezme právě i ten začínající autor rozum do hrsti, trochu si zahraje na detektiva a udrží čenich nad vodou (tedy že nebude ztrácet ze zřetele, kdo je on sám a kde publikuje, od čehož se odvíjí i skladba potenciálních čtenářů), většinou si ušetří velice mnoho nepříjemností, zbytečných střetů a jeho vlastní nervy mu také poděkují.

Mohla bych tady místo složitého vysvětlování vysypat tucet lidových přísloví, pořekadel a věčně omílaných mouder, vyšlo by to nastejno. Jelikož je však zapotřebí myšlenku trochu rozvést, rýpněme si trochu do celého procesu, kterému mnoho lidí buď ze setrvačnosti nebo ze zvyku říká kritika.

V prvé řadě: následující řádky se budou týkat mých osobních zkušeností a mého nazírání na celou věc. Pokud nesouhlasíte, máte jiná dělení a jinak posuzujete ať už jednotlivé aspekty nebo daný celek, je to v pořádku. Berte to prostě jako malý vhled do světa, který funguje (třeba) odlišně od toho vašeho – a můžete tento výlet zároveň považovat za možnost podívat se na stejný problém očima někoho jiného.

Nuže, kritika. Pro usazení toho pojmu u reakcí na autorský text je potřeba rozlišovat kritiku komentář. Zatímco komentář může být osobní, vedený klidně i v kritickém duchu (v pozitivním i negativním smyslu slova), kritika by měla být zbavena všech emocí a ryze subjektivních dojmů. Ono napsat dobrou kritiku textu je náročné časově i vědomostně – co je neméně důležité, dobrý kritik v žádném případě nemusí být zároveň dobrý autor (kolikrát se to z nejrůznějších důvodů přímo vylučuje). Pro potřeby tohoto článku tedy berme v potaz pouze komentáře, byť psané kritickým tónem (tedy obsahující námitky k textu a případné rady či návrhy na zlepšení) – a bavme se o komentátorech, neboť nazvat každého čtenáře kritikem se rozhodně neodvážím, abychom se zbytečně nezamotávali do nejrůznějších vrstev tohoto pojmu.

Setkala jsem se s několika typy komentátorů:

1) Ne/líbič – tenhle typ komentujícího čtenáře bývá nejrozšířenější. Přečte si váš text a vesměs zanechá komentář typu „moc hezké“, případně „tohle se mi moc líbilo, jen tak dál!“ a podobné varianty pochvaly. Dobře se to čte, zvlášť pokud se pod vaším textem objeví takových komentářů třeba deset (samozřejmě od různých čtenářů). Hůře už autorovi bývá, jakmile se dočte spíš reakcí typu „nelíbilo“, „nevtáhlo mne to do děje“ aj. Zamrzí to, že? Ovšem vyjma těchto kusých zpráv, které můžete považovat spíš za čárku za účast, tedy důkaz, že si někdo váš text přečetl, se vám zpětné vazby už nedostane.
Jde o to, že Ne/líbič nemá potřebu rozvíjet svou zprávu. Ano nebo ne, co víc dodávat? Navíc jistá část Ne/líbičů ani pořádně neumí říct, co se jim na daném textu líbilo, případně nelíbilo. Setkala jsem se s lidmi, kteří se nad textem a svou reakcí na něj neměli potřebu hlouběji zamýšlet (nebo ani nechtěli, z nedostatku času, nepochopení vlastních chutí, případně z lenosti), nebo sami sebe podceňovali a neměli odvahu více rozvádět případné postřehy. Ovšem s tím autor musí počítat – líbí nebo nelíbí.

2) Rýpálek – čtenář poučený, zkušený, sečtělý (a hodně často také sám píšící). Jeho komentáře obsahují věty rozvité a občas i komplikovaná souvětí. Rozebere vám text po gramatické, syntaktické i dějové stránce, vypíchne chyby i dobrá místa, pokud toho tedy je schopen. Rýpálci jsou totiž dvojího typu: rýpálek detailní – zasekne se na některém aspektu textu (formy či obsahu) a rozebírá ho bezmála na subatomární úrovni, zatímco zbytek ponechává ležet ladem. Většinou jde o detail, který se nějak dotýká rýpálkova koníčku, oblíbeného dějinného období, řemesla nebo vynálezu. Natolik se ponoří do rozebrání daného problému, že pro něj zbytek příběhu ztrácí hlavní kouzlo.
Oproti němu rýpálek plošný je jako šicí stroj: vypíchne všechny chyby, kterých si všiml, rozebere však i dobrá místa a umí pochválit. Pokud nemá do čeho rýpat a co opravovat, přímo vám napíše, proč se mu váš text líbil. Navzdory mírně negativní konotaci, kterou může toto označení vzbuzovat, rýpálky nepovažuji za nic špatného, naopak. Jejich komentáře mají hlavu a patu, velmi často obsahují nápady na zlepšení a vlastně jsou za ně autoři vesměs rádi – rýpálek je totéž, co betačtenář, ale na rozdíl od druhého on už má k dispozici pouze hotový text. Jeho výstup (komentář) je tedy odpovědí na vaše snahy: pokud rýpálek nemá připomínky (a jde o dobrého rýpálka, tedy o čtenáře se zkušenostmi, jehož komentáře a náhled na texty je respektovaný vámi nebo širší skupinou lidí), můžete být spokojeni.

3) Pan Kritik – nejtěžší kalibr a čtenář, s nímž je občas velmi složité komunikovat, vycházet a někdy i existovat. Zřejmě nenajdu publikujícího autora, který by se s Panem Kritikem ještě nesetkal.
Jde o čtenáře, který buď z pozice svých studií, svého věku a životních zkušeností, nebo čistě z pozice vlastního cítění „já vím nejlépe, jak se to dělá“, nechává zaznívat svůj názor hlasitě a bez jakýchkoliv zábran. Činí tak občas velmi nevybíravým způsobem – řečeno prostě: strhá text, nenechá na něm nit suchou a autorovi nabídne jako východisko ze situace, aby už nepsal, případně aby vyhledal odbornou pomoc nebo nejbližší trám či větev.
Pro autora začínajícího je střet s Panem Kritikem – zvlášť pokud je autor mladý, neinformovaný či prostě jen vyplašený „velkým“ světem – občas přímo zdrcující. V pozici nováčka, co stěží překonal svůj strach a vyvěsil svůj první text na veřejnosti (první ve smyslu publikace, ne vzniku), má málokdo dostatek odvahy a sebevědomí, aby si zachoval chladnou hlavu, střízlivý nadhled a dokázal přijmout tuto smršť všeho špatného bez vypjatých emocí. Není se pak co divit, že tolik autorů, co si zažijí něco podobného, poté na jakoukoliv kritiku (tedy i tu dobře míněnou) reaguje až nepřiměřeně příkře.

Přiznávám, jsem rýpálek, poddruh plošný. Jsem tak naučená – projít si několikrát v klidu text, vyznačit sporná místa a chyby, okomentovat je. Shrnout klady i zápory textu, jak na mne působil. Málokdy napíšu dvou- či jednovětý komentář; mám pocit, že tím autora okrádám a nedávám dostatečně najevo, jaký zájem jsem o jeho text měla. Vychází to však i z prostředí, v němž se pohybuji – něco jiného je literární server či blog založený primárně na vlastní tvorbě (kde jsou vícevěté komentáře spíš vítané), jinak zase reaguji na obrázky a fotky (tam spadám přímo do kategorie ne/líbičů právě z důvodu vlastní nedostatečné poučenosti o technikách, náročnosti atd.)

Jakkoliv se však snažím, občas z mých komentářů mají autoři pocit, že narazili spíš na Pana Kritika. Především autoři nectící gramatiku a logiku, těm to dávám naplno „sežrat“, protože v dnešní době virtuální nonstop přístupné pomoci v podobě nejrůznějších příruček a ochotných kamarádů zkrátka neuznávám argumenty typu „gramatika je vedlejší“.

Co je však mnohem důležitější – občas je komentář napsán za jiným účelem, než jak je poté vnímán. Proto je tak důležité udržet si nadhled: málokdy se vyskytne skutečný Pan Kritik (kdysi jsme říkávali blbec k pohledání, ale asi to dnes už není politicky korektní). Většina komentářů je psána spíš z pozice rýpálků, ovšem ne všichni komentátoři jsou buď dostatečně zdatní v ovládání slov, nebo zkrátka zapomenou, že stejně jako to špatné je třeba vypíchnout i to dobré, jako protiváhu.

V komentáři k některému z mých předchozích článků se objevil názor, že by v komentářích měla existovat presumpce neviny: a priori by autoři měli očekávat spíš to, že jim komentáře čtenářů mají spíš pomáhat, tedy že by neměli při čtení podsouvat mezi řádky negativní emoce. Skutečně si uvědomuji, že občas to jde jen velice těžko – ale stejně tak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že komentátoři si často neuvědomují, jaký dopad mohou mít jejich slova na autora.

V psaném projevu totiž postrádáme složku, velmi důležitou pro přesnější rozklíčování podávané informace: mimiku a gestikulaci. Tón hlasu, úsměv radostný či kyselý, drobná gesta stavějící vyslovené do nového světla – to vše jsme zvyklí samovolně vnímat při rozhovoru tváří v tvář. Jakmile se ocitneme u monitoru, o tuto složku přicházíme a tedy závisí pouze na našem umění porozumět psanému slovu (a zacházet s ním), jak úspěšně dešifrujeme danou myšlenku. Co pro jednoho znamená pouze drobnou poznámku pod čarou (soustřeď se příště víc na stylistiku) to druhý může považovat za kritiku a výtku (já tam žádné hrubky nemám!) a nedorozumění se líhne z vajíčka.

Zkrátka a dobře: dostal se k vám komentář, který cupuje váš text na konfety? Uvařte si kávu nebo čaj, otevřete okno a zkuste se na něj dívat bez negativních reakcí. Samozřejmě pokud daný komentář obsahuje rady typu „už nepiš“, odsuňte je stranou – tohle bývá projevem skutečného Pana Kritika a není třeba se tím zabývat. I takový škarohlíd a nepřejícný trhač však může mít pár dobrých postřehů. Jen se nesmíte nechat rozhodit tónem jeho slov. Chce se to povznést, představit si třeba mopsla, jak plave čubičku (nebo kočku, pokud jste už hodně zoufalí), a pro jistotu si nachystat do mrazáku utěrku – to abyste si přinejhorším mohli zchladit hlavu.

Stejně tak pokud jste na opačné straně stolu – dočetli jste text, sesumírovali svou odpověď a třeba jste zjistili, že komentář je stejně dlouhý, ne-li rovnou delší než povídka – zkuste se trochu povznést. Rozdrbali jste každou větu? Rýpli jste do všech bolístek? Vytekl ven všechen hnis a ekl, co se vám nelíbil? Dobře – a líbilo se vám na tom textu něco? Napsali jste to? Nezapomínejte, že autoři jsou stejní lidé jako vy a neznám člověka, který by nespolkl hořkou pilulku snáze, když je zabalená v trošce cukru. Když už musíte autorovi poslat takhle těžkotonážní komentář, nezapomeňte zmínit i to dobré. Díky tomu autor pochopí, že není úplný břídil a vy nejste žádný Pan Kritik, kterého baví cupovat sebevědomí jiných jen pro tu radost z psychické destrukce.

Zkrátka a dobře: nadhled, dámy a pánové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *