O prezentaci

aneb trochu jinak o tom, kdy autor potřebuje vlastní, zcela separátní píseček.

Události posledního půl roku mne různými oklikami stále přivádějí zpět k určité myšlence: kdy autor potřebuje vlastní blog? A tím nemám na mysli blog či webové stránky, určené k prezentaci jeho tvorby a za účelem získání širšího čtenářstva (někdy i koupěchtivého čtenářstva, pokud už jde o autora publikujícího).
Někdy totiž autorovi nezbývá skutečně nic jiného, než si blog založit – všechny ostatní možnosti včetně literárních serverů totiž už vyčerpal, občas především vinou vlastní arogance.

Ano, skutečně existují lidé, kteří sice začali psát (před měsícem či pár lety), ale zdaleka nemají tolik zkušeností, na kolik se prezentují, a jejich texty – občas je i škoda těch slz, když to čtete. Přesto, nebo snad právě proto, se tito autoři chovají značně arogantně, nepřijímající dobře míněnou kritiku či jakýkoliv názor, byť se ho snažíte podat sebevíc mírně a méně bolestně (tedy nenapíšete rovnou „je to propadák“, ale rozpracujete esej o chybách s možnostmi pozměnění a zlepšení, tedy kompletní korektorsko-redaktorský de luxe balík).

Zřejmě se mezi místními čtenáři nenajde jediný, který by se takto choval – to byste tu nebyli, jak napovídá prostá logika. Možná jste se však už setkali s tímto typem autora. Ať už to mám označit jakkoliv (šťastného na tom neshledávám nic a poučného velmi málo, zvlášť pokud se to opakuje krátce po sobě), podobné střety nás čas od času zkrátka neminou – a aspoň já tehdy začnu znovu přemýšlet nad prezentací daného autora.

Co vede k publikování autora, který má na jedné straně touhu podělit se s širým světem o své příběhy, ale zároveň ten samý svět nenávidí natolik, že kolem sebe neváhá kopat, bít a dštít sprosté nadávky a urážky, jakmile mu sebemenší část světa sáhne na jeho milované texty? Zapomeňte na jakýkoliv dobrý úmysl, jako je třeba čtenářská odezva, poukázání na chyby nebo překlepy, tedy věci, o něž běžní autoři stojí. Pohladit, pochválit (vynést do nebes, nejlépe), ale nic jiného! Jinak běda vám, zapšklí a zpátečničtí čtenáři! Snesou se na vaši hlavu hromy a blesky „spravedlivého“ hněvu, případně i něco horšího, protože Autor má přeci pravdu a vy se můžete jít klouzat.

Přebírám si to v hlavě, protože i to je součást celé té věci s psaním. Malé rozepře a drobná nedorozumění, vzniklá třeba nepochopením nebo jistou zaslepeností – to je obvyklé a čas od času tomuto zápalu podlehneme všichni. Texty se nejčastěji přirovnávají k dětem a nikdo neslyší rád, že jeho potomek je nedokonalý (nebo dokonce nemá šanci na přežití, ale to už je extrémnější část spektra). Jenže pokud slyšíte od čtenářů, amatérských literátů (bráno z pozice milovníků, ne v pejorativním slova smyslu) i od zkušených autorů to samé – není chyba spíš na straně vašeho textu, než těch druhých?

Spousta lidí totiž zapomíná, že prezentace není jen o samotném textu. Můžete psát jako bozi, ale pokud se v osobní rovině chováte jako arogantní parchanti, těžko s vámi budou běžní čtenáři chtít komunikovat. Nikdo nestojí o výsměch, urážky a podobné projevy, které nejsou tomuto typu autora cizí – a tak i jinak ucházející text rychle ztrácí čtenáře, protože: to napsal ten a ten? A proč bych to měl číst, když se k tomu stejně nemůžu vyjádřit, aniž by mne autor neurazil?

Naneštěstí mám příklad přímo ze své praxe. Nijak nesleduji jiné literární servery vyjma saspi (u kterého to je pochopitelné, když je to moje práce), a tedy je pro mne každý nový autor tabula rasa. Ke všem přistupuji stejně, tedy bez předsudků a s vyšší mírou trpělivosti – lidé jsou líní a tedy nečtou pravidla, i když se při zakládání profilů zavazují je dodržovat, proto je třeba jim zpočátku všechno opakovat, připomínat, vysvětlovat.
Tenhle nováček byl ale zcela jiná třída. Šmahem jsme se od „to je moje věc, co a s kolika chybami píšu“ dostali k „ty bolševická cenzorko!“. Víte, za všechny ty roky mi nadávali už všelijak, ale nadávat mi jen proto, že odmítnu vydat text plný hrubek? Budiž, pán je znalec, ta hromada odžitých let se mu podepsala na životě i na rozumu.

Jenže pak se z různých koutů a od autorů, co jsou aktivní i jinde, začnu dozvídat zajímavé věci. Najednou jsem na stole měla dvě hromádky: trochu nervního pána, co se hůř orientuje v novém prostředí a očividně špatně se sžívá se zvyklostmi, zažitými v určité komunitě – a důkazy, že zase tak nevinný pán to není. Deset minut bleskového pročítání stačilo k pochopení, že tenhle člověk nemá problém jen s gramatikou. Urážky, zesměšňování a hádavá nátura ho spolehlivě zradily, kamkoliv se vrtnul – a stejně tak jeho zvyk porušovat pravidla daného serveru, přestože na ně byl opakovaně upozorňován.

Co z toho plyne? Těžko budete k takovému člověku přistupovat jako k tabule rase, když o něm máte tolik negativních recenzí a vidíte sami, jak se chová jinde. Jako redaktor se neubráníte obrácení očních bulv vzhůru s povzdechem co mne to zase čeká? a v pozici čtenáře si ani nebudete rozmýšlet, že byste jeho texty vůbec četli – a pokud přeci jen ano, radši si odpustíte jakýkoliv komentář, jen abyste se s ním nezaplétali.

Lidé na to zapomínají. Technicky sice jsou pevně zahnízdění v 21. století, ale myšlení jim zůstalo někde v polovině věku minulého, kde se – pokud se pohádali v jedné hospodě, klubu či spolku – prostě zvedli, přešli jinam a začali s čistým štítem. Dnes spousta autorů cestuje mezi různými weby a literárními skupinami, přičemž většinou používají stále jedno a totéž jméno. Z pochopitelných důvodů: někoho ani nenapadne měnit si ho, jiný autor si váží sám sebe i svých textů a nechce se drobit do bezejmenných kopií sebe sama. Spolu s nimi však cestují i odkazy na jejich předchozí projevy, nejen úspěchy a publikované texty.

Někoho napadne změnit si přezdívku. Na pohled chytré, ovšem takoví lidé zapomínají na jednoduchý mechanismus jejich vlastní psychiky: pokud spolu se jménem nezmění i chování a slovní zásobu, stejně se dřív či později buď prozradí (ve vypjaté chvíli se prořeknou, že přišli z toho a toho prostředí, podepíší se vlastním jménem atd.), nebo si je okolí zaškatulkuje sice pod novým jménem, ale do stále té samé kolonky. A zase mají po ptákách, lidově řečeno.
Zkrátka a dobře pro tenhle typ jedinců je vlastní blog zcela ideálním řešením. Nejen, že si mohou korigovat, zda stojí o komentáře, v jaké podobě budou publikovat texty, koho na své stránky vůbec pustí, ale zároveň mají šanci získat i své čtenáře, aniž by kolem toho byly věčné půtky, hádky a spousta urážek. Jen mne tedy ještě nenapadl způsob, jak takovým autorům tuto možnost nabídnout – neboť smutná zkušenost praví, že bych za to zase dostala držkovou (a tuhle polévku od jisté doby opravdu dvakrát nemusím).

Nemyslete si však, že tenhle článek se týká jen tvrdohlavých, arogantních autorů s křehkými nervy a nečekanou zásobou agresivity. Každý z nás občas „ujede“ a nechá se unést. Záleží jen na každém člověku, zda se z toho poučí, zda je dostatečně silný, aby si přiznal vlastní přešlap – a před příštím výbuchem se skutečně zhluboka nadechl, vypnul počítač a aspoň dvanáct hodin nijak nereagoval. Všechny ty rady o chladné hlavě a teplých nohách totiž mají pravdu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *