Vesmír ve špendlíkové hlavičce

Říká se, že radši vyhořet, než se stěhovat. Z osobní zkušenosti to mohu rozšířit i na povodně – ty sice také zanechají svět v chaosu, ale kal a bláto prověří důležitost veškerenstva stejně precizně jako plameny. Kdežto stěhování – to odvádí pozornost.

Upravuji si hnízdo k obrazu svému, což v praxi znamená náročné přesuny skrz realitu a několik časových vrstev naráz. Vtipná zábava na horká letní odpoledne, kdy máte chuť spíš sebou plácnout pod slunečník a s nohama ve škopku se studenou vodou, zvlášť když váš den začíná ve tři třicet před svítáním. Nicméně nové hnízdo bude ještě lepší a s dalším vesmírem navíc (a taky mám konečně balkon, juch!), takže to za všechny tyhle trable stojí.

Jak se však probírám svou minulostí, nashromážděnou za pár posledních let, finální uklízecí a dokončovací smršť se neustále oddaluje. Tady narazím na taverní náramek z pražského srazu, tamhle na mne vykoukne dřevěný šperk od Cirrat, ještě stále zabalený v tom zeleném hadříku (a samostatné krabičce, bez té by to nebylo ono). Ke každé z těch drobných zbytečností, zabírajících kouty pracovního stolu a volné mezírky ve skříni, se váže příběh, vzpomínka na daného člověka, zkrátka malý kus historie.

Proto je tak těžké tyhle zbytečnosti vyhazovat, přestože jsou občas obalené prachem, vybledlé od slunce, případně pocuchané ještě od laškování našich koček. V zásuvce na čestném místě trůní na kolíčku nalepená jmenovka, jedna ze sady, kterou Deidre přivezla na Vlkanov. Prototyp kočičí brože – s uvolněným krčkem, jak se jednotlivé vrstvy odchlíply intenzivním nošením – na mne vykoukne pokaždé, když jdu pro podací lístky. Žofré na mne neustále vyplazuje jazyk, usazený na repráčku, mezi tužkami si pohodlně pluje vražedná, rudě svítící kačenka (pamětník dědického Saspi srazu).

Jsou to zbytečnosti, ale z pracovního prostoru vytvářejí osobitý chaos, v němž se vyznáme jen my sami. V každodenním shonu můžeme zapomenout na události minulého týdne, stačí se však dotknout podobného suvenýru a okamžiky s ním spojené jsou rázem jasné a čerstvé, jako by se nám přihodily stěží včera. Někdo si vybaví chuť a vůni, hlasy přátel, zkrátka onen první detail, co slouží jako klíč ke vzpomínkám.

Proto jsou pro nás, co neovládáme princip paměťového paláce, tyhle drobné zbytečnosti tak důležité. Kolikrát jsem si už říkala, proč všechny podobné zbytečnosti ještě schraňuji jako malé dítě? Jenže každý z předmětů, vytržených z běhu dní, je jako malý klíček k celému vesmíru. Jako oblíbený špendlík, který jsem zběsile hledala několik dní, než se mi ho málem podařilo zabodnout do nohy – tenhle můj talisman je zkrátka pevně spojený hned s několika stovkami hodin, strávených nad šperky, o společných bitevních plánech Dračí sedmy nemluvě.

A tak se probírám miniaturními vesmíry a znovu potkávám přátele, které jsem neviděla celé roky. Vzpomínám na ty, co už nejsou. A práce? Počká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *