Proč nepíšu „hezké“ články

V komentářích pod mým článkem o účelu textu (k nalezení zde na stránkách Triumvirátu) se objevil názor, že bychom měli psát také pozitivní články, v kostce řečeno: články, jak psát. Kromě jednoho lehce nechutného vtípku na pozitivitu mne napadá: a proč bych to dělala?


Nejen, že je virtualita plná podobných materiálů, které napsali skvělí profesionálové i naprostí břídilové (co vesměs stejně jen papouškují vyčtené teze a ještě špatně). Tohle duplikování informací má za následek chaos, nepřesnost (a to často i v citacích) a stav „protože je to napsané, tak je to pravda“ i u vyložených blbostí. Dalším bodem proti je fakt, že existuje nepřeberné množství knih, jak psát nejen obecně, ale jak psát třeba beletrii, scénáře, poezii – stačí si vybrat. A v neposlední řadě se pořádají i kurzy pro živáčky, pokud vám samostudium dvakrát nejede. Takže: proč bych to u všech bohů měla psát taky?

Vědci vedle seriózních výzkumů páchají i ty lehce obskurní. Nedávno jsem na jednu takovou studii narazila. Víte, která lidská emoce je nejsilnější? Ponížení. Stud z neúspěchu a strach z odmítnutí zbytkem skupiny, veřejná či třeba jen myšlená dehonestace. A tahle síla – větší než láska či nenávist, než tolik proklamovaný vztek – je hlavním motorem našeho ega.
Proč o tom píšu? Je to prosté. Co vás nakopne víc? Pohlazení po hlavě, vodění za ručičku, krok za krokem vysvětlené postupy? Nebo sice mírná, přesto výtka a upozornění tohle nedělejte, protože, opatřené ekyelkovsky přímým komentářem? Jen si sáhněte do svědomí, drazí autoři – proč vyhledáváte naše články? Kvůli sluníčku a pozitivní energii to rozhodně není.

Psaní je tvůrčí, nehomogenní, občas cíleně chaotický proces. Každý autor postupuje jinak, má jinou sumu životních znalostí a zkušeností, pracuje odlišně s jazykem. Doslova dáváte do slov část sebe samých. Neexistuje jednotný plán, jakými oplývají krabice se švédským nábytkem. Jde o stejnou tvůrčí činnost jako třeba beadweaving: máte sumu stehů, obecně známých všem šperkařkám, a je pouze na vás, co z nich stvoříte. Zda zůstanete u suchopárné rybí kosti, nebo zkombinujete vše, co znáte, při respektování základních principů.

pruh

Je tady ještě jeden důvod, proč nepíšu pozitivní články a neudílím rady, jak psát. Kdo jsem? Jen další čtenář, byť nenormální, poznamenaný vlastním autorstvím i studiem literatury jako takové (takže moje nazírání na text je trochu odlišné od prostého líbí-nelíbí). Snáze se zjistí, co nefunguje, protože to zkrátka z textu ční jak hřebík z prkna – a proč to nefunguje, na to se přijde během rozboru, přemýšlení a prolistováním knih, které napsali lidé zkušenější a moudřejší.

Navíc lidé – a autor je také jen člověk, i když na to často zapomíná – mají tu nepříjemnou vlastnost, že očekávají od návodů „jak na to“, že budou fungovat v každém z případů. Když jim osobně osvědčený způsob nezabere, nezačnou se ptát sami sebe, co udělali špatně. Naopak, první výstřel míří proti návodu a jeho autorovi, že ho napsal špatně, něco zamlčel, zkrátka že návod nefunguje. Opět: tohle jsou moje osobní zkušenosti a věřím, že spousta z vás jedná jinak, ale zažité situace se víc dostanou pod kůži než víra (zvlášť u mne).

Proto zkrátka nepíšu „hezké“ články. Proto rozebírám texty na prvočinitele a mám tak vysokou spotřebu Stabilo fixů, proto autorům téměř nikdy neukazuji tištěné verze jejich textů, opatřené mými poznámkami. Sama bývám k vlastním chybám slepá a obracím se na přátele, aby mi je pomohli najít – protože o tom kritické čtení je.

Nejsem učitel. Jsem čtenář a trochu kritik. Proto vyhledáváte Triumvirát, proto jste dočetli až sem. Ne kvůli hezkým článkům.

4 komentáře u „Proč nepíšu „hezké“ články“

  1. Ahoj. Vykašli se na Ave. Jde v podstatě jenom o snahu atakovat Triumvirát, protože její kamarádka Josika (k dohledání pod tímto nickem na livejournalu) a.k.a. Julie nesnese kritiku, reaguje na ni stylem „už nikdy nebudu psát“, stejnou depku chytá ze soutěží… Ave musela stvořit celý podpůrný klub, aby daná autorka vůbec něco dopsala… a přitom je tam obrovská touha být publikována. Tak hledají zkratky. Ten nedávný brajgl, co působila Rya na Vidoucích, je z téhož důvodu a s téměř totožnou argumentací.
    Co chtějí? Inu, aby nikdo na světě neřekl Josice křivé slovo a aby ji všichni uznali jako skvělou autorku.
    Jak toho chtějí dosáhnout? Vidělas sama – „změňte se podle našeho, dělejte, co chceme my“.
    Nevymluvíš jim, že tak to asi nepůjde.
    Řekla bych – kašli na ně. Nestojí za to.
    Vaše práce na Triumvirátu je pro ty, kteří na sobě chtějí pracovat, a ne pro ty, co hledají zkratky. A je dobrá.

    1. To není jen kvůli Ave – i když její úzce profilovaná argumentace mne chvílemi dostávala do jiných sfér a přiznávám, že mne nepřestává fascinovat – ale obecněji, jako odpověď na logickou otázku, kterou si po přečtení té diskuse lidé položí: proč vlastně nepíšou i pozitivně laděné texty?
      Zkrátka jsme nastavení jinak, odlišně, víc cynicky a střízlivě. Vyskytla se potřeba článek napsat, tak tu visí. A také trochu jako varování pro případné „statečné“, co nám budou zasílat texty k rozborům – aby věděli, co mohou přímo ode mne očekávat.
      Aneb slovy naší Biely: když se musí, tak i hairball na koberci přistane.

      1. Fakt je, že mně jednak nepřišlo nikdy divný, že vypichujete chyby (asi proto, že jsem se tak sama učila), jednak jsem si teď tak nějak jako bonus uvědomila, kdy se žák začne vážně učit. Nejdřív samozřejmě vysvětlíš, jak jo. Žák to celkem očekávatelně zkazí. Pak mu celkem dlouho říkáš: „Tak ne. Tak taky ne. Tohle je obecně dobře, ale konkrétně je tu špatně toto, a proto ti to celé nefunguje. Ne, tak taky ne, podívej, tohle je blbě.“ A potom jednou přijde moment, kdy ty i on naráz řeknete: „Takhle JO!“ (A po chvilce zasloužené radosti postoupíte na další level.)
        Proč to toto… jo. Tak ne je důležitý. Znát základní pravidla je nezbytný, ale bez „tak ne“ se je člověk prostě nenaučí používat.
        Shrnutí základních pravidel taky obvykle nepokryje ty nejobtížnější kousky – hraniční momenty. (Viz hodně zapeklité případy přívlastků a čárek, abych se chytla třeba tvého dalšího článku. Definice je bezvadná. Příklad je životní nutnost. A pak přijdou konkrétní texty… a prostě praxe, praxe, praxe.) :o))
        Jasně, je to dřina.
        Jasně, občas jde ego do kýblu.
        No a co. :o))
        (Asi nejsem správnej sluníčkář.)

  2. Pro mne by byl jako hlavní a samozřejmý důvod už ten fakt, že prostě není jedna jasná cesta, jak to dělat. Jak se říká, učitel žákovi pouze ukazuje cestu, ten už se musí učit sám. Protože každý si musí najít svůj vlastní nejlepší způsob, jak věci v dané oblasti dělat, ať už je o cokoliv. Důležité je jen vyvarovat se jen toho, co zaručeně nefunguje. Takže, autoři, pravda je tam venku, jděte a hledejte ji, a vyvarujte se těchle chyb, ať vás při tom neunesou nepřátelští mimozešťani (či vládní agenti snažící se zatajit jejich existenci) 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *