Nejen psaním živ je autor

aneb malé osobní zamyšlení, proč to občas zkrátka nepíše, ale přesto není důvod smutnit.

Zdá se mi, že to poslední týdny řeším stále a znova, na mnoha frontách. Den uplyne do nenávratna – a kromě hromady poznámek za mnou nezůstává ani čárka. Povídky si hrají na schovávanou s ostatními daty, plánované knihy (včetně těch, co se už nějakým způsobem začaly tvořit) s mručením zalézají hlouběji do svých hnízd se slovy, jen ať je nechám dál klidně spát, zkrátka vyjma článků pro Triumvirát a sem tam nějaké poznámky do deníku používám tužku jen v práci – k psaní čísel. A to ještě musím mít dobrý den, protože ve chvíli, kdy je práce až nad hlavu, spíš používám skener (a tedy se nedostanu ani k té pověstné tužce).

Dříve mne to chvílemi až vytáčelo, tahle má „neschopnost“ překonat daný stav a přemluvit se k práci. Co je na tom vlastně tak těžkého, sednout a psát? Vždyť hlava je plná nápadů a inspirace! Jenže tenhle pohled člověka „z vnějšku“, tedy někoho, kdo se psaním hlouběji nezabývá (typickým vzorkem této skupiny bývají povrchní čtenáři, co se dotazují, co tomu spisovateli tak dlouho trvá, že nevydává knihu minimálně každý rok jednu?), není dvakrát nápomocný. Spíš naopak, jen startuje hlubší vrstvy pocitu vlastní neschopnosti, odkud je už jen krůček k mírné formě deprese. V tu chvíli se rozjíždí těžko zastavitelný kolotoč, který vás dokáže vyloženě vyhodit od psaní na celé měsíce, ne-li roky.

Neskutečně mě to štvalo. Jistě, byly tady povinnosti, které se nedaly odestát – škola, rodina, práce – ale to přeci nemůže někomu jako já zabránit v psaní! Jenže: může. Jakkoliv se cítíme být ve svých hlavách bohy i něčím víc, vnější svět se nezadržitelně nabourá do sebelepšího konstruktu o vlastní nezadržitelnosti. A pokud to nezvládne svět, pak naše tělo zaručeně ano, ať už kvůli hladu a nepohodlí, nebo skrze hormony.

Takže jak se poprat s lenorou, nechtěním, případně nedostatkem energie v podobných případech? Já na to jdu lehce filozoficky: když nepíšu, dělám něco jiného, stejně užitečného. Ano, zní to na jednu stranu jako výsměch, pokud si ke slovíčku užitečné přidáte uvozovky, ovšem jsou tu i další položky na seznamu „způsob, kterým koukám na svět“.

Nemnozí máte tušení o mé šperkařské firmě. Ne, není to nic převratného, žádné drahokamy a drahé kovy – ale než z hrsti drobných korálků stvoříte náhrdelník, zabere to nespočetně víc času a především trpělivosti. Co je pro někoho ztrátou času vzhledem k výsledku (stále existuje dost lidí, kteří si nedovedou představit, že by platili za ruční práci tolik, co za sériově vyráběné zlaté šperky, a často i víc), to je pro mne způsob, jak se realizovat. Jak odpočívat, občas také jak světu ukázat, nad čím přemýšlím. Kolikrát se mi navíc už stalo, že jsem během šití vyřešila problém v dějové lince té které povídky, radši už ani nepočítám.

Navíc dříve, dokud mne nedohnala práce (a s ní spojená ztráta energie navíc), jsem tak trochu lumpačila. Měsíce šermu, lukostřelby, tance, to se podepíše na každém. Nejen v rámci fyzické kondice a spousty kontaktů s podobně zaměřenými lidmi (od nichž se pak dají tahat rozumy ohledně věcí, které si nejste sami schopni zjistit jinak), ale také v rovině zkušeností. Po prvním měsíci tréninku dobře víte, jak bolí namožené svaly, jak je těžké začínat bojovat s mečem (dýkou, lukem, čímkoliv podobným), co všechno se může zvrtnout a zvrhnout. Že kalhoty jsou sice moc fajn na nošení, ale tak široký krok, co v sukni, v nich stejně uděláte jen za cenu roztržení švů (pokud to nejsou na míru šité nohavice, ale upřímně: kdo z vás v takovém oděvu chodí trénovat? Hm?) Že mýtus bezprsých Amazonek nemá žádné opodstatnění, protože i žena s vyvinutým hrudníkem může v pohodě střílet z luku, jen si trochu uzpůsobí střelecký postoj, jak jí to vyhovuje. Že rozpuštěné vlasy vypadají na filmovém plátně velkolepě a přímo epicky, ale ve chvíli, kdy vám je začne tětiva vyškubávat při každém výstřelu, případně nevidíte v zápalu boje, kde se pohybuje váš protivník, je to sebevražedná epika.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna a bez ohledu na odvětví lidské činnosti. Cokoliv, co vás potkává v osobním životě, se dá zpracovat v textech. Jistě jste to už slyšeli a uslyšíte to ještě mnohokrát – co utváří vás, utváří i vaše texty. Zajímavá informace zaslechnutá v televizním dokumentu? Vhodný detail do povídky! V rodině odkoukané fígle při uzení klobásek? S malým průzkumem, kam až se dá zajít ve zpracování masa, hned máte uvěřitelnějšího zálesáka nebo vesničana.

Autor není vesmír sám pro sebe. Je součástí vaší osobnosti, kterou potkává vnější svět. Takže: jednou nohou v realitě může být neskutečně jednoduché – stačí nezapomínat, že i autor je jen člověk. A že to zrovna nepíše? Možná je to tím, že potřebujete jen posbírat další zkušenosti.

7 komentářů u „Nejen psaním živ je autor“

  1. Deprese z nepsaní znám moc dobře, i když teda vzhledem k tomu, že mě psaní trochu živí, tak vždycky za ten týden napíšu alespoň něco.
    Jenže přiznejme si to, fikce a články jsou dvě naprosto rozdílné věci, které se nedají srovnat ani omylem.
    Já jako „také užitečné“ věci beru čtení a MOOC, s reálným životem na mě nechoďte. Ale při čtení těhlech tvých článků, kde mluvíš o těch věcech, co jsem vždycky dělat chtěla, ale vždy na mě byly moc… no… reálné, bych se skoro odhodlala někam vyrazit… Skoro… Radši dám přednost těm dokumentům :))

    1. Protože místo, abys psal, pro tebe píšu já. No jo, někdo si to umí zařídit… Kolik že je to už stránek?

  2. Já jsem se s tím naučila bojovat tak, že nebojuju. Už jsem si zvykla, že mám chvilku psaní, kdy se nezastavím, a pak mám chvilky, kdy prostě nemůžu sáhnout na klávesnici nebo tužku, protože ze mě lezou blbosti. A pak je jednodušší sednout k jiné činnosti.
    A vlastně to nemám jen se psaním. Se vším. Čtení, kreslení, hraní her… buď na to nálada je nebo není.

    1. Také mám taková období. Ale u toho psaní mě to opravdu deptá, protože věřím Kingovi a všem ostatním autorům, co říkají, že jestli nenapíšeš 1000 slov denně, tak nemusíš psát vůbec 🙂
      Možná bych se od toho měla odrostit… Jenže to na sobě vidím, že když mám delší pauzu, tak pak to nejde téměř vůbec a vše co ze mě vyleze je strašná hrůza:)

      1. On to má každý autor nastavené trochu jinak. King a jemu podobní jsou jako promazaný stroj – musejí fungovat každý den, protože jinak jim mazadlo vyschne a začne to skřípat.
        Autoři jako Kadet jsou hříčkou náhody a součinem nejrůznějších konstelací. Buď ano, nebo ne.
        A autoři jako já jedou ve více vrstvách. Když se nevěnují přímo psaní jako výslednému procesu, zpracovávají detaily, promýšlejí pokračování – zkrátka na příběhu pracují, i když vlastně nepracují.

        Jde jen o to zjistit, co za typ autora vlastně jsme. A nenechat lenost a vnější okolnosti, aby nám nabourávaly přijatý fakt a výchozí způsob tvorby.

        1. Jsem hříčka náhody, to se mi líbí. Ale musím říct, že i když zrovna nepíšu, tak dost často přemýšlím nad příběhy. Třeba hned několika a piluju. Ale to jsou většinou věci daleko do budoucna. Když píšu soutěžní povídky, většinou je promyšlené nemám a plácám na koleni. A pak je to teda buď ano, nebo ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *