Problém nekonečné věty

Nejspíš se to občas stane každému autorovi. Natolik se ponoří do práce, že si ani neuvědomí, jak plynule pokračuje stále dál a dál a dál a dál… aneb když věta ne a ne skončit.

Kdysi na střední jsem se vsadila se spolužáky a jednoduché literární cvičení (popis na deset vět) jsem roztáhla do pěti stran. A ano, bylo to jen těch deset vět, jen trochu delších, košatějších a promyšlenějších než leckterá povídka. Cílem totiž nebylo jen „nabouchat“ co nejvíc slov do jedné věty, ale sestavit je tak, aby celek dával smysl a nikde nebylo cítit, že mu dochází dech, nebo že se hroutí vinou vlastní skladby.

Jenže sázka kvůli zpříjemnění domácího úkolu je jedna věc a povídka něco zcela jiného. Kolikrát se vám už stalo, že jste se rozepsali v zápalu boje nebo v nadšení z geniálního nápadu – a hromadili jste přirovnání, přídomky a všechny tyhle veselé kamarády? Většinou se zadržuje dech (a spolu s ním se přestane myslet na jednotlivé věty) u pasáží, na kterých autorovi nějakým způsobem záleží. Složité popisy krajin či postav a jejich vybavení, dlouho plánovaná bitva, jíž vrcholí příběh nebo kapitola. Pokud si nedáte pozor, výsledný text je něco jako atlas vaší touhy a snažení.

Jiným způsobem, jak se dostat do extrému, je pak snaha popsat co nejlépe určitý moment či předmět. Ať se autor snaží sebevíc, vždy narazí na čtenáře s mnohem bujnější fantazií, který si mezi slovy najde zcela nové obrazy. Jsou však autoři, kteří přesto doufají ve vytvoření dokonalého popisu (aniž to třeba sami tuší), aby si všichni čtenáři představili totéž. Jejich popisy pak nejen, že hraničí s hyperdetailitidou, pokud jí nejsou rovnou prorostlé až na morek, ale předem vylučují jakékoliv čtenářské interpretace. A – což je aspoň na první pohled dobrým varováním – postrádají tečky.

Nejde o složitost vět. Jsou autoři, kteří si libují v komplikovaných souvětích. Pokud však autor připojuje stále další souřadné věty a řádky přibývají, je něco špatně. Text sice bobtná, ale příběh ustrne na místě a čtenáře pohřbí vycpávková vata ze slov, která nemají s dějem nic společného.

Jak se tedy nekonečné větě bránit? Během samotného psaní je to zcela zbytečné. Kolik autorů je vůbec rádo, když po dlouhém půstu sedne a prostě píše? Proto je tak důležité v první fázi odhodit veškeré zábrany a vysypat ze sebe celý příběh. Ne každý je zvyklý věnovat pozornost příběhu a nechat se jím unášet, zatímco analytickou částí svého mozku kontroluje, jak text píše (a i to je občas otrava, věřte mi). Když příběh teprve vzniká, i nejdelší věty jsou v pořádku, svým způsobem.

Jenže stejně jako je třeba odstranit překlepy, gramatické chyby, nelogické mezery a oslí můstky, vedoucí nikam (o hromadě dalších chyb nemluvě), pokud má autor problém s příliš dlouhými větami, měl by se během korektur soustředit i na tohle. Oproti chybné syntaxi a nelogickým lapsům jsou nekonečné věty viditelné na první pohled; stačí sjet text očima a v místech, kde se to hemží čárkami a odstavce se podobají monolitům z Velikonočních ostrovů, se blíže soustředit na obsah.

Nekonečné věty jsou dvojího typu. První jsou od pohledu „nastavované“ – už při prvním čtení je cítit, jak jim dochází dech. Stačí je rozseknout, změnit pár slov nebo vymazat spojky a nahradit je tečkami. Setkávám se s nimi především u mladších autorů, kteří ještě nemají zcela zvládnutý vlastní styl a občas se zapomenou. Nepíšu to ráda, ale opravovat tyhle nekonečné věty je mnohem jednodušší – korektura se totiž podobá jednoduchému naporcovat, zabalit a poslat dál.

Složitější operaci vyžadují rozvité nekonečné věty. Navzdory své délce se totiž zdají zcela logické a melodické. Svým způsobem sedí do okolního textu, provazují ho a podporují – jen zkrátka zabírají třeba osm řádků. Dříve jsem se s tímhle problémem potýkala dost často, snad kvůli své zálibě v ornamentálnosti. Občas však prosté naporcování nepomohlo, spíš uškodilo, a tehdy jsem s bolestí musela přiznat, že nejjednodušší cesta je zároveň ta nejdrastičtější. Přepis. Když nepomohlo vyházení devadesáti procent popisných přídavných jmen ani rozseknutí na kratší větné celky, protože nedávaly smysl, zkrátka jsem musela vzít obsah a dát mu novou formu.

Někteří si nejspíš říkáte: kde je tedy hranice mezi větou rozvitou a nekonečnou? To se určuje dost těžko – primárně by však věta neměla trvat déle, než ji je normální člověk schopen přečíst nahlas na jeden nádech (my, co máme zvětšenou kapacitu plic, se nepočítáme). Existují samozřejmě výjimky, ale měly by mít pro svou existenci sakra pádný důvod. Pokud čtenář dojde na konec věty a mezitím zapomene, o čem byl začátek – sekejte. Pokud jedinou větou popíšete historii města, stavbu katedrály, politicko-náboženské rozložení obyvatelstva a chuť koláče, který žvýká váš hrdina – sekejte. Pokud se podíváte na vytištěnou povídku a co monolitický odstavec, to jedna věta – sekejte. A pokud si nejste jistí, odhoďte stud a text si přečtěte pěkně nahlas, jako na divadle. Pomalejší tempo čtení spolu s nutností řádně deklamovat totiž ubírá necvičenému hlasu dech a tedy je jasné, že při tom snáze odhalíte zbytečně dlouhé či komplikované věty.

Ovšem pozor, stejně jako všechny předchozí moje vhledy, i tento je třeba brát s nadhledem. Co u jednoho autora vypadá téměř jako nekonečná věta, to pro jiného představuje jen trochu rozvitější souvětí s několika přístavky navíc. Vždy je třeba mít na paměti styl, kterým je napsaný celý text.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *