Problém nereálné reality

aneb když autor zapomene, že v jeho exkluzivním světě pár věcí nefunguje tak dobře, jak by mělo.

Znáte to jistě dobře: dostanete Nápad a rozhodnete se ho zrealizovat bez ohledu na oběti. Přátelé, milenci, škola či práce – vše jde stranou, jste posedlí psaním. Proč? Protože se před vámi otevřel zcela nový svět, naprosto úžasný a jedinečný, dosud nevídaný, zkrátka – váš nový vesmír. Jste jeho svrchovanými vládci, a jelikož jste unikátní a jedineční, takřka bozi, vetknete svým postavám či místní realitě zcela nové zákonitosti. Něco dosud nevymyšleného, nečekaného, zkrátka super-exclusive!

A pak přijde někdo jako já a s úšklebkem vám do vaší reality začne šťouchat klacíkem ve snaze zjistit, co odpadne nejdřív. V lepším případě – protože v tom horším se realita složí sama od sebe, když to budete nejméně čekat. Takže co dělat, aby se tak nestalo, případně aby se důsledky menšího zhroucení daly využít ve prospěch příběhu?

V prvé řadě je třeba si uvědomit základní věc: jste lidé. Máte sumu zkušeností, z nichž čerpáte všechno pro své psaní. Tudíž i když si vymyslíte svět, kde lidé mají čtyři ruce, z očí jim srší blesky a vůlí ohýbají kovové tyče, mají stále všechny chyby i přednosti vás samých. Nenapíšete nic, co vám není aspoň vzdáleně blízké – takhle to zkrátka je. Proto také fikce funguje na principech reality a jejího ohýbání: to, co je nám známé, stavíme do nového světla a snažíme se vyložit novým způsobem. S větším či menším úspěchem tyto své novátorské pohledy předáváme skrze příběh čtenářům – a čtivost textu závisí mimo jiné právě i na naší schopnosti najít hranici mezi realitou a fikcí.

Už to na stránkách Triumvirátu padlo tolikrát, že by si to zasloužilo i vlastní štítek: fikce musí stát jednou nohou pevně v realitě, jinak je to fantasmagorie. Můžete mít svět roztodivnější a zcela dechberoucí, ale pokud nevysvětlíte, proč třeba jeho obyvatelé mohou létat, někteří čtenáři (a nebude jich málo) to odsunou jako pohádku, v lepším případě. V tom horším dostane text nálepku „nepodařený výmysl“ a příběh dospěje leda tak k šípku.

Říkáte si nejspíš, proč tuhle zjevnou pravdu zase opakuji? Nechci se upínat ke známému a omílanému, spíš mi jde o to okolo. Omáčka a koření, které dost často autoři opomíjejí – a přesto to jsou detaily, které činí z běžného příběhu něco mnohem zajímavějšího a uvěřitelnějšího. Drobky na ubruse při opulentní hostině nebo kamínky na dlážděné cestě, tedy drobnosti, které právě z oné hostiny dělají skutečnou zábavu (během níž skutečně občas něco skončí mimo talíř) a díky nimž oceníme pevný povrch dlážděné silnice, když si představíme, že bychom po takovém štěrku měli kráčet pořád.

Jako příklad může posloužit rasa telepatů. Dovedete si představit takovou společnost, v níž jsou všichni schopní sdílet myšlenky a obrazy s kýmkoliv druhým, nebo jeho otravování naopak blokovat stejným způsobem, jako když v naší realitě odejdete od ukecané kamarádky do druhé místnosti? Ano? Výborně! A teď moje otázka: proč potom taková společnost ještě využívá pro komunikaci mluvenou řeč?
Skutečně, na tento motiv jsem narazila v mnoha povídkách i románech. Realita příběhu, vymykající se daným zkušenostem čtenáře, která však v dalších částech své existence fungovala zcela stejným způsobem – aniž k tomu měla pořádný důvod. Pokud společnost nepotřebuje ke vzájemné komunikaci mluvenou řeč, jak je možné, že se jazyk přesto vyvinul?

Stejné to je s jakýmkoliv dalším nápadem. Ten příklad má jen ilustrovat, jak je důležité zamýšlet se nad zcela zjevnými detaily – a vždy zvážit, zda není potřeba realitu příběhu upravit ještě v dalších aspektech, než jen v těch zjevných. Když už si dáte tu práci a vytvoříte třeba konkrétní mechanismy, podle nichž funguje magie ve vašem světě, zkuste se proměnit v některou z vašich postav a podívejte se na realitu jejíma očima a s pomocí jejích zkušeností. Pak si možná uvědomíte, že rasa okřídlených bytosti stěží bude holdovat pěší turistice a schodištím, zábradlím a mřížím. Že svět, kde se pohybují nekromanti a čarodějové, musí zákonitě mít i jedince, kteří se dovedou před magickými útoky chránit, vytvářet obrany, případně rovnou dávají najevo svůj odpor praktickým zásahem.

Samozřejmě pokud máte společnost, jejíž členové jsou různorodí a s rozličnými schopnostmi, pracují i detaily odlišným způsobem. Výše napsané řádky se týkají primárně světů, které jsou celé postavené na odlišných principech – a to je třeba odlišovat od příběhů, kdy se „normální“ lidé střetávají, nebo koexistují vedle těch „nenormálních“. Zkrátka nelze brát stejný metr na všechny světy. Chce to vnímat jednotlivé rozdíly, přemýšlet nad nimi – a udržet si nadhled.

Protože i ve světě, kde žijí jen telepaté, se může narodit dítě bez špetky nadání. A už to samo o sobě zakládá na pořádný příběh – ovšem zároveň už to je zcela nové téma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *