Existují jemnější nástroje než sekyra

Pokud dnes očekáváte oduševnělý článek, nabitý moudry, zklamu vás. Neuspokojím ani ty čtenáře, co se těšili na přehlídku bojových zbraní, mojí kabelky (což se někdy nevylučuje) nebo snad výběr toho nejlepšího z tesařského náčiní. Ani o gramlatice dnes nebude řeč, aspoň to tedy nechystám.
Dneska budu jen trochu přemýšlet. A ani ne moc nahlas.

To máte tak: občas i já dojdu k bodu, kdy sice mám skvěle načrtnutý začátek děje, zcela živou, kopající a křičící postavu – ale žádný pořádný příběh. Žádné logické vysvětlení, jak se můj hrdina dostal do dané situace, ani kam celý ten cirkus směřuje, jen právě ten jeden počáteční nástřel.

Jelikož je pro mne osobně dost těžké příběh vůbec začít – o problému zvaném začátek si povíme příště – dovedete si jistě představit, jak nerada podobné texty zahazuji. Zvlášť pokud je výchozí situace skutečně dobře nastavená a postrádá právě jen ten jeden drobný detail: směr. Kolik takových začátků se mi válí ve virtuálním šupleti, radši ani nepočítám. Jenže pokud nechci k těm osiřelým začátkům přidávat stále další, většinou mi nezbude, než se z toho nějak vymotat.

Některé chytré knihy o psaní radí vrátit se po vlastních stopách, najít bod, odkud se to celé začalo sypat, a razantně říznout. Utnout všechno špatné, ať je následující text sebedelší, a začít znovu. Jinak, lépe. Je to osvědčená metoda a dá se aplikovat třeba v případě, že se vám příběh začne stáčet jiným směrem, než jste původně zamýšleli. Jenže co dělat v okamžiku, kdy prozatím ani nevíte, kam se má příběh dál odvíjet?

Vezměte si třeba postavu, která přijede do města. Týpek, který je pro vás nějakým způsobem dostatečně zajímavý, abyste mu věnovali čas, popsali ho, vytvořili mu charakter, možná i nějaký náznak minulosti. V daném městě ho vrhnete do víru dění – podle momentální inspirace ho necháte spadnout třeba do vzpoury, přepadení, války. A teď co dál? Jak svému hrdinovi zabráníte, aby se na podpatku otočil a pelášil co nejrychleji pryč?

Snovači mají v tomto případě ušetřenou práci. Vědí, jak bude příběh pokračovat, protože si předem všechno zjistili, nalinkovali, utkali si osnovu, podle které postupují. Může se jim stát, že v průběhu psaní budou dvě, tři osnovní nitě upravovat, ale základní dějovou linku mají předem danou a přidržují se jí. Jenže co nebohý chaotik, kterého jen přepadla inspirace?

Většinou se vracím po vlastních stopách. Nevím, jestli to tak mají i jiní chaotici, ale skutečně dobré texty se dovedou mým snahám o vyhazov účinně bránit (právě tím, že jsou dobře napsané a líbí se nejen mně). Zároveň moje inspirace funguje způsobem „tak a teď ti zaberu podstatnou část lebeční dutiny a budu tě obtěžovat i v bdělém stavu, aby sis musela najít čas na psaní, protože jinak mě z hlavy nedostaneš!“ – a proti tomu se dá bojovat skutečně jen pomocí klávesnice, případně pera a papíru. Zapomenout, ignorovat? U všech bohů, proč bych zahazovala tak dobrý příběh, i když ho nejprve musím domyslet?!

A tak se dostanu do bodu, kdy mám hotový začátek, hrdina mi dýchá na záda a dožaduje se pozornosti – a já přemítám, co dál. Na výběr je značné množství prověřených cest a syžetů, které stačí převzít, trochu pozměnit, doplnit o svébytnosti mého světa, a můžeme vesele dotančit k poslední tečce. Je to cesta nejmenšího odporu, ale většinou výsledné texty nebývají dvakrát originální, protože tomu chybí právě ono „něco navíc“. Jsou jen variací na dříve napsané – a výsledné texty pak spadnou do kategorie „tohle tu už bylo“, což jen podporuje slova skeptiků, že vše už bylo napsáno a nic nového autoři nejsou schopni vytvořit.

Ovšem proč jít cestou nejmenšího odporu, když se můžeme ve svém textu hňácat a hrabat do alelujá? Zjistila jsem, že lidské podvědomí ruku v ruce s inspirací funguje podle neměnných zákonitostí: když píšu, sama sobě zanechávám v textu drobečky. Vodítka, která naznačují, kudy dál by se mohl děj posunout. Záleží pouze na tom, do jaké šíře chci celý příběh rozvíjet, zda ve výsledku dostanu krátkou povídku, nebo naopak uvolním stavidla a vydám se na hodně divokou plavbu, na jejímž konci bude novela nebo román.

Když jsem začala pracovat na Daru života, daru smrti, měla jsem jen postavu prince Coreana, čtvrtého syna baraquiarského císaře. Ano, slyšíte dobře. Čtvrtý syn – ve světě, kde se trůn předává prvorozenému (a je tedy logické další následníky pro jistotu předem eliminovat). Vidíte ty možnosti? Přidejte fakt, že jeho matkou nebyla císařovna, ale válečná zajatkyně, byť z královského rodu, a dostanete další kolizní plochu. Zdá se vám to málo? Vytvořte z Coreana císařova osobního posla, protože jsou jednání, kterých se nemohou účastnit oficiální emisaři – a protože každý císař si chrání, co je císařovo, přihoďte princi na krk osobního strážce, který ho sice chrání, ale na císařův přímý rozkaz je také připraven ho kdykoliv zabít (ochrana následníka, pamatujete? Co kdyby Corean zatoužil po trůnu?). Nakonec udělejte z Coreana mladšího bratra, který navzdory touze žít příliš dobře ví, co je třeba udělat – a příběh se vám rozběhne sám od sebe.

Stejné to je s jakoukoliv jinou postavou, situací nebo náčrtem. Podívám se na postavu, s níž mi nejde pohnout, a zeptám se sama sebe, jak se do situace dostala. Vzpomeňte si na onoho týpka zmíněného výše: co ho přinutilo zareagovat právě takto? Má snad vůči někomu dluh, morální, přátelský nebo finanční, že přicestoval právě do tohoto města? Je to žoldák, čestný muž, nebo frajírek, co nepřemýšlí o důsledcích svých činů? Pokud si budete klást podobné otázky, narazíte v textu na odpověď – nebo vám je podá vaše hlava, jak bude souběžně vytvářet hlubší minulost a charakter postavy. A pak dostanete i odpověď, jak pokračovat, aniž byste museli používat sekeru, lopatu nebo krumpáč (na případné pohřbení nedokončených textů).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *