Napsat či dopsat?

aneb noční úvahy nad vychladlou kávou a zteplalým pivem (pivo došlo).

To máte tak: klevetím s Cirrat o všem možném i nemožném, užívám si dozvuků báječného slunečného odpoledne (ani se nechce věřit, že jen pár set kilometrů na západ probíhá velké pražské vodní drámo) a plním zápisník/deník novými podrobnostmi k chystané povídce. Tedy k jedné z povídek, u Sedmera nikdy není nouze o nápady, příběhy a koexistující světy.

Díky značnému množství rozptýlení najednou dojde k menšímu zkratu v hlubinách mozkovny, tiše to cinkne – asi jako když se přepálí a praskne vlákno v žárovce – a máme jasno. Vždyť já se už minimálně dva týdny hrabu v poznámkách k textu, který se směle může zařadit do žánru new weird! A to jsem si ještě včera říkala, že se Sussanina soutěž bude muset letos obejít bez mojí účasti, protože jsem dutá jak vydlabaná dýně a rozhodně nemám nejmenší tušení, kde bych vzala aspoň new weirdem zavánějící nápad.

Jenže souběžně s nadšením z vyřešeného problému vyvstává další otázka: opravdu se mi chce na dlouhé dny zmizet pod hladinou temna, bolesti, zmaru, děsu a podivnosti, když si vesele mohu hrát na prohřátém písečku? Jeden z oněch výše zmiňovaných světů totiž už pár měsíců hostí jiný můj příběh, který si přímo říká o dopsání. Původně byl totiž určen do letošního ročníku Žoldnéřů fantazie, ale z pochopitelných důvodů se přesunul na seznam „text vhodný pro CKČ“. A jak to momentálně vypadá, hrozí mu přesun do diáře pro rok 2014.

Zkrátka a dobře hledám odpověď na onu jednoduchou otázku. Napsat či dopsat? Vrhnout se po hlavě do zcela nových vod, studených, podivných, neprozkoumaných a jistě ukrývajících rozličná překvapení a úskalí? Nebo zůstat na pevné půdě, s dobře známými hvězdami nad hlavou, a dotáhnout toho chcíplého velblouda (no dobře, v textu není žádný mrtvý plivník) do cíle? Obojí má svůj půvab a zároveň obé znamená jistou dávku nepohodlí, vztekání se, vyčerpání a neskrývané, ryzí nenávisti.

A co je horší, obojí znamená především neskonalou zábavu.

Nejspíš si hodím mincí – abych výsledek o pár dní vesele ignorovala v záchvatu datlaví nálady. Během procesu samotného psaní, onoho inspirativního, které je na rozdíl od řemesla téměř neřízené, se často nevinná povídka zvrhne v cosi zcela jiného a stejně tak původní úmysl dopsat přerůstá v ultimativní napsat! Každopádně červen bude zcela očividně velmi zajímavým a plodným měsícem.

3 komentáře u „Napsat či dopsat?“

    1. Kdepak, datlaví nálada je můj výraz pro téměř neřízené a neplánované záchvaty inspirativního psaní, kdy ani já sama nejsem schopna odhadnout, kam se děj vrtne v příští chvíli. Nejvyšší formou datlaví nálady je tedy okamžik, kdy píšu a netuším co (a po skončení záchvatu při zpětném pročítání textu žasnu, co jsem to zplodila).
      Opakem datlaví nálady je „řemeslo“, tedy postup ryze vědomě řízený, kdy skutečně uvědoměle píšu podle předem připravených a promyšlených poznámek (redukováno na suchopárné vysvětlení: kladu slova promyšleně do vět, abych se z bodu A dostala přes body D a C k bodu B přesně, jak jsem si vytyčila).
      Proto se také jedná o náladu, tedy spíš emoční stav, kdy rozum jde částečně stranou (vyjma gramatiky – když spíte, milujete se nebo třeba nakupujete, taky nezapomínáte dýchat).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *