Dřevěný a stříbrná

Miniatury žijí v mé blízkosti vlastním zvláštním životem – většinou se bez varování vynoří z mého podvědomí a lup! jsou napsané. Nejde žádné sofistikované texty s uměleckými ambicemi, spíš o střípky, posbírané ze zážitků, vyprávění, zkušeností a zahlédnutých obrazů.
První z těchto střípků vznikl už v červnu 2006. Po letech jsem ho vytáhla, oprášila, opravdu zlehka upravila (avšak jen v detailech, ne v podstatě či stylu) a nyní ho předkládám vám. Pro pobavení, ukrácení chvíle, či jako vzorek toho, jak jsem psávala dříve, jak je komu libo.

Je to tu zase. Horký těžký vzduch v plicích, ochromené svaly, příliš hluboká tma v ložnici, kam jindy svítí měsíc i pouliční lampy. Už jako dítě jsem měla panický strach ze tmy, ale překonala jsem ho – tedy jsem si to těch uplynulých dvacet let aspoň myslela. Teď se vracel, silnější než v pěti letech a horší. Mnohem horší. Dávno jsem si přísahala, že slzy nebudou mít v mém životě místo – a najednou kňourám jako malé dítě! Já!

Vztek a hlavně stud mi dodá potřebnou sílu vzepřít se drtivé síle, která mě tiskne na polštář. Ozve se polekané zaševelení ptačích křídel, vzduch naplní jemná vůně neznámých květin a konečně mohu otevřít oči.

Klečí nade mnou, mandlové oči doširoka otevřené překvapením. Kaštanové vlasy mu v mnoha prstýncích spadají kolem tváře dolů ke mně, přesto až bolestně ostře vnímám každý jeho rys. Ořechovou barvu pokožky, dlouhý rovný nos a mírně klenuté čelo, pootevřené ebenové rty.

Ve stříbrném šeru za jeho hlavou zahlédnu obrys něčeho cizího a přeci tak známého. Sklouznu pohledem zpět do té krásné, podivně zneklidňující tváře.

„Jsi jenom sen, nebo jsem už dočista zešílela?“ zašeptám skoro neslyšně. Hlasitěji se mluvit neodvážím – možná pouhým lidským překvapením, možná posvátnou bázní, která dříme i v duši toho nejzarytějšího ateisty.

Ozve se neklidné zašelestění dlouhých letek, když se ten tvor sveze na pelest vedle mého boku:

„Možná jsem zešílel já.“

Pomalu zvednu ruku a dotknu se konečky prstů jeho paže. Překvapí mě, že je jeho kůže na omak stejně jemná a teplá jako kůže obyčejného člověka, přestože má barvu ořechového dřeva. A nebýt právě toho zvláštního zabarvení, snadno bych svému návštěvníkovi uvěřila božský původ. Takhle… Mohou existovat démoni s tvářemi a křídly andělů?

Ze vzájemného pozorování a mlčenlivého přemítání nás vytrhne zlostné zasyčení v temnotě pod stolem. Měsíční paprsky se stáhnou, když se z jindy prázdného kouta vynoří přikrčená ošklivá karikatura nahé ženy se sinalou kůží a obludně velkými drápy.

Zplihlé šedé vlasy, vypoulené oči, příliš velké zuby v pootevřených ústech – okamžitě si vzpomenu na perokresbu v jedné knize o poruchách spánku. Takže buď psychiatra skutečně potřebuji, nebo se k mé posteli blížila skutečná, nefalšovaná noční můra.

„Ty hloupý!“ zasyčí mora. „Kolikrát jssem ti to říkala? Nikdo náss nessmí sspatřit!“

Postupně se přibližuje, ale metr od postele se zastaví. Cosi – snad opatrnost, snad dobře ukrytý strach z mého společníka – jí nedovolí pokračovat. Z očí jí čiší strašlivá nenávist a hlad, když levou prackou mávne mým směrem:

„Zab ji, než náss prozradí! Zab ji, nebo to udělám já! Ss potěšením!“

Pohlédneme na sebe. Napadne mě, co asi nutí anděla poslouchat tu příšeru. Vzápětí dostanu odpověď, když v jeho očích zahlédnu stín stejného neukojitelného hladu.

Nakonec se anděl odvrátí a vysíleně zašeptá, hlavu vyčerpáním skloněnou:

„Nemohu!“

Mora se jen potichu zasměje. V jejím hlase zaznívá vítězství, lačnost i šílenství – nejhrůznější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zoufale vykřiknu, když se přikrčí. Neviditelná síla, která mě předtím probudila, je zpět. Znovu se nemohu pohnout a skoro ani nadechnout, zatímco mora se chystá ke skoku.

Snad náhodou zrovna v tu chvíli mraky zakryjí měsíc. Náhle jsem slepá a napůl také hluchá, jak mi nedostatkem vzduchu divoce hučí v hlavě. Vší silou zápasím s neviditelnými pouty, které mi drtí kosti. Vrčím jako zvíře – nebo to snad nejsem já, ale dva nehmotné stíny na koberci před postelí? Divoce vykřiknu, jenže temnota se mi už začne vkrádat i do myšlenek, až mě pohltí celou.

Ráno je přímo ukázkově nádherné; slunečné, teplé a přesně na hranici mezi dokonalostí a kýčem. Spokojeně si povzdechnu a ještě chvíli zůstávám v posteli, schoulená na boku v teplém pelíšku. Nechce se mi hned vstávat, ne po divoké noci, která byla málem mojí poslední.

Nakonec se přeci jen skulím na koberec. Vlasy se mi přitom svezou přes rameno dolů – jenže to nejsou moje vlasy. Ne tenhle stříbrný vodopád, který končí někde pod peřinou, i když se postavím. Zírám na sebe do zrcadla a jen pomalu mi dochází, že ta nahá bytůstka s ocelově šedýma očima a nezvykle bledou kůží jsem skutečně já.

„Budeme skvělý pár,“ přistoupí ke mně Areniel zezadu a něžně mě obejme.

Hledíme na tu zvláštní dvojici v zrcadle, na drobnou sněhovou vílu v náruči ořechového anděla. Neklid, dosud dřímající hluboko v mojí duši, je náhle pryč. Poprvé a snad navždy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *