…a klobouk, ten si nezapomeň!

Rychlovka: 24 hodin, 777 slov a jedno téma. Kratochvíle, občas provozovaná autory na literárním serveru saspi.cz. Jednoduchý princip aktivního psacího odpočinku, díky kterému se občas dá přijít na nejroztodivnější myšlenky.
Takto vzniklý text nikdy neusiluje ve své prvotní podobě o vyšší umělecké cíle. Je skutečně jen rozcvičkou a potěšením z proudu slov, které se vyhrnou na papír pod vlivem lehce hektického psaní. A proč chci tyto cvičné texty navzdory jejich nedokonalosti publikovat? Pro sdílené potěšení, provázející jejich vznik, a také jako drobnou povídku pro ty z vás, co zrovna nemáte/nevíte, o čem psát. Tak proč si trochu nezatrénovat?

Trvalo to už příliš dlouho. Dny šly jeden za druhým a žádná změna na obzoru. Ani ty nejmenší náznaky, že by Ona dodržela své slovo a stáhla své armády zpět na sever. Naopak; bývaly okamžiky, kdy jen bezmocně skřípal zuby pod dalším náporem Jejích sil, zatímco byl nucen sledovat další vyhasínající život mladinkého odvážlivce.

Někdo musel konečně zakročit. Postavit se vzdorně před Její trůn a říci dost. Tak proč ne on? Je stejně silný, možná dokonce silnější, protože Ona je dlouhou vládou vyčerpaná a v neposlední řadě také znuděná – proč by jinak nechávala své služebníky vyvádět takové psí kusy? Ještě před měsícem by sama stála v čele svého obrovského vojska a vedla útok, který bere dech, odvahu i život. A dnes? Jen mrzutě sledovala okolí z trůnu, jehož se měla dávno vzdát, a sluhové si dělali, co sami uznali za vhodné.

Nebylo to zkrátka správné. Přirozený řád věcí byl narušen a věci se tedy musely vrátit na svá místa. Rovnováha, zajišťující pokračování života, nesměla zmizet, ať se Ona bránila sebevíc. Nešlo to jinak.

Jeho žena se při pohledu na něj jen mírně usmívala. Vždy byla taková – mírná, laskavá, přející. Její úsměv byl naplněný láskou, životem a slunečním svitem. Dokonce i v těch nemnohých okamžicích, kdy se zlobila, působila svým zvláštním způsobem spíš laskavě, než nebezpečně. Její dlaně si uvykly rozdávat radost a sílu, nebraly a neničily, jako dlaně Té druhé.

I proto teď byl pevně rozhodnutý vše vyřešit. To jeho láska měla sedět na trůně a svírat žezlo moci, ne ta chladná potvora s ledovým srdcem! Ta ať si klidně táhne na sever, stejně je to její odvěké panství! Jeho žena byla nyní právoplatnou vládkyní a všechny hvězdy, co jich jen na nebesích je, toho byly svědkem!

Ucítil na rameni její štíhlou teplou dlaň a sklonil hlavu. Sice se vztekal a uvnitř zuřil, jen si vzpomněl na Tu druhou, ale v blízkosti své ženy nikdy nedokázal negativní emoce udržet moc dlouho naživu. Samy od sebe vyhasínaly, vytlačené do vzpomínek přílivem lásky a laskavosti, tryskající jako osvěžující životodárný pramen z nitra ženy, jíž zasvětil svůj život.

„Teple se oblékni, lásko,“ pronesla a v hlase jí kromě starostlivé náklonnosti zazněl i náznak radostného smíchu. Jeho žena měla navzdory současné situaci velice dobrou náladu, ostatně jako vždy touto dobou. Nemohla si pomoct a vlastně se to ani nesnažila krotit nebo skrývat – to se rovnou mohla pokoušet od základů změnit vlastní podstatu. Byla zkrátka taková a jen blázen by se za to na ni zlobil. Pokud by to ovšem dokázal.

„Nebudu pryč dlouho,“ pronesl spíš pro sebe, než pro uklidnění své ženy. Nemínila ho zastavit, protože ve své laskavosti chápala, že on to musí udělat a je zbytečné mu v odchodu jakkoliv bránit. A pokud se o něj bála, pak to dokázala dokonale skrýt, stejně jako matka skrývá své obavy před dítětem, které je odhodlané udělat první samostatné krůčky.

„Já vím,“ přitakala opět s tím nádherným úsměvem, díky němuž se do ní jednou provždy zamiloval.

Na chvíli přestal myslet na budoucnost, na nadcházející souboj s Tou druhou, a přenesl se ve vzpomínkách do okamžiku, kdy potkal svou lásku. Nechal se prostoupit teplou září úsměvu, věnovaného jen jemu, když zvedla pohled od hrajících se koťat a všimla si jeho pohledu. Znovu si vybavil zlatou záři dopoledního slunce, které se jí zachytilo v kudrnách, a hebkost chladivého vánku na tváři, rozpálené nečekaným přívalem emocí. Byla jako zjevení, nádherná, živoucí a dokonalá.

„Jsi tvrdohlavý jako malý kozlík,“ přerušila jeho vzpomínání s hlasitým smíchem. Přidal svůj hlas k jejímu, sevřel ji v pase a divoce se s ní zatočil po místnosti, až se jí účes rozpustil do zlatavé záplavy. Jakoby pod vlivem kouzla se rozevřely okenice a chladný vzduch pronikl dovnitř spolu se slunečními paprsky, které nečekaně prorazily šedobílá mračna. Najednou byl pokoj plný smíchu, svěžího větru, poletujících záclon a barevných stuh, drobných peříček a světla.

Jenže to nemělo dlouhého trvání. Ještě se jim ani nezačala točit hlava, když kouzlo pominulo. Mračna se opět zatáhla, ještě šedivější a neproniknutelnější než předtím. Z příjemného vánku se stal mrazivý vítr, nahánějící husí kůži a probouzející podvědomý strach z chladu, tmy a smrti. Radost se postupně vytrácela, až dokonce i v očích jeho ženy zhasly téměř všechny zlatavé jiskřičky, jichž obvykle bývalo tak moc.

„Půjdu,“ zvedl pravačku k její tváři a pohladil ji po jemné kůži, znachovělé chladem i láskou. Oplatila mu ten dotyk, důvěrnější než všechna slova, a nechala si ho vyklouznout z náruče. Nechtěl se k ní otáčet zády a tak couval pozpátku ke dveřím, kde se teprve otočil.

Než však překročil práh, dostihla ho její slova:

„A klobouk! Ten si nezapomeň! Mrzne tam!“

Už jen do chvíle, kdy paní Zima předá vládu jeho ženě. Vesně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *