Život za život

Na dějové ose sice ne jako první, ovšem co do vzniku skutečně daleko v historii vzniklá povídka, v níž se poprvé objevila roztomilá kočička a lehce svérázný čaroděj. Vzpomínám si, že nástřely textu vznikaly během přednášek o morfologii a hlavní část příběhu jsem psala o zkouškovém (však jsem si taky zkoušku z morfy zopakovala).
Z mého dnešního pohledu jde o autorský pravěk, nicméně – text můžete dohledat také v Dechu draka 3/2005.

Ten den začal naprosto stejně jako kterýkoliv jiný. Slunce se prodralo skrz mlhu nad řekou, ještě zbarvenou od oslav slunovratu do stříbrna díky mizejícím zaklínadlům. Otevřenými branami proudily na trh davy poutníků a kupců se stády dobytka a s kárami naplněnými zbožím, čtyřnohé krysy a odklízeči mrtvol se stáhli z ulic. Bewa začala jako obvykle rachotit těžkými železnými pánvemi, hlídači jí odpovídali vzrušeným štěkotem, jak po dlouhé službě v rozlehlé zahradě vyhládli. Vrzla dvířka od psince, ozvala se sprostá nadávka a příliš nedočkavý Irgo odběhl s naříkavým kňučením zpět do bezpečí psince za třeskotu litinového pekáče, který se odrazil od kamenné zdi vedle dveří.

Co si pamatuji, je Bewa permanentně naštvaná. Nevím proč, ale ptát se jí nebudu; mám se moc ráda, než abych ze sebe dělala cvičný terč pro její nádobí. A obtloustlá kuchařka se za ty roky naučila skutečně skvěle mířit. Viděla jsem ji na sto kroků trefit čajovou lžičkou slepici do hlavy takovou silou, že se leštěná rukojeť zabořila plánovanému obědu okem až do malého mozečku. Když se k tomu přičte ještě její nálada, která kolísá od nerudné přes vyloženě špatnou až kamsi dalekou za „mám chuť někoho zabít“, dokázala si kuchařka ve městě vydobýt respekt i u nejotrlejších zločinců a vysoké šlechty, nevyjímaje palácovou gardu. Vždyť ani Eskir Nebevládce Dračí se neodváží bez jejího souhlasu vstoupit do kuchyně a to je nejmocnější čaroděj ve městě!

Irgo ještě vyvázl snadno. Podle zvuku po něm kuchařka hodila jen malý pekáček na slavíky a to spíš ze zvyku. Být skutečně rozzlobená, měl by obrovský hafan co dělat, aby se vyhnul letícímu noži s vražedně ostrou čepelí.

Potichu jsem se vyplížila z ložnice na chodbu, pokrytou stejně jako všechny ostatní obytné prostory v domě hustými koberci z daleké Ondhiery, a po chvilce váhání jsem se nakonec rozhodla zajít za Eskirem do jeho pracovny. V noci jsem po návratu z města čekala dlouhé dvě hodiny, jestli si nepřijde lehnout a zahřát mne, ale marně. Očividně zase bádal v těch starých šepotajících knihách nebo vymýšlel další z vražedně komplikovaných zaklínadel, která ho tolik proslavila a přinesla mu nezanedbatelné bohatství.

Téměř všichni čarodějové, co znám, trpí podivným nutkáním bydlet ve vysokých věžích ze slonoviny, mléčného skla nebo bílého mramoru a obklopovat se démony – pomocníky. Eskir je naštěstí výjimka. Koupil tenhle prostorný dům v bohaté čtvrti nad řekou a pracovnu má v druhém patře hned vedle našich soukromých komnat a obrovské knihovny, která je díky nastřádané magii uvnitř mnohem větší, než by měly obvodové zdi dovolit. První patro je vyhrazeno hostům a v přízemí je ordinace, magicky odstíněný salón pro velice soukromé návštěvy a samozřejmě Bewina kuchyň s malým bytem přes chodbu. Sice nic okázalého jako okolostojící paláce, ale díky Bewině pověsti a smečce speciálně vyšlechtěných virindirských vlkodavů v zahradě se Eskir nemusí obávat ani profesionálních zlodějů.

Samozřejmě jsem svého čaroděje našla v pracovně. Hrbil se nad mahagonovou deskou stolu, delší světlé vlasy nepořádně stažené zlatou stužkou, která se mu příštím okamžikem nejspíš rozváže, a upřeně civěl do nízké skleněné misky na kupičku šedého prášku. Ve vzduchu bylo cítit spálené osikové listí a také trochu tamaryšku; oba pachy se proplétaly obvyklou směsí vůní s určitou úporností tisíckrát provedeného pohybu. Rychle jsem se rozhlédla po pracovně, ale všechno bylo v pořádku. Žádný démon, skučící v pasti, žádná louže rozkládající se protoplazmy.

Eskir zřejmě neměl nic lepšího na práci a vrátil se k pokusům o nalezení Tiarmalogova královského žezla, které zmizelo během bojů o Goridimion před asi pěti tisíci lety. A jako při každém předešlém pokusu se mu to ani tentokrát nepodařilo.

S tichým povzdechem jsem se usadila v lenošce pod oknem. Divím se, že Eskir ještě plýtvá silami v téhle záležitosti. Tiarmalogovo ocelové žezlo posázené diamanty a černými perlami se pokoušeli najít i takoví mágové jako Inhalwa Ohňovec Sokolí nebo Leana z Kondiravy, kteří dokázali pohnout zemí a poroučeli mořským vlnám. Eskir byl sice jedním z členů Kruhu, v němž se scházeli ti nejmocnější čarodějové kontinentu, ale jedna Leana by dokázala přemoci celý Kruh a ani by se příliš nezadýchala. Přesto žezlo nenašla, tak jak by to mohl dokázat Eskir?

O hodinu později nás vyrušilo hluboké zadunění. Okamžitě jsem se probrala z dřímoty, Eskirovi trvalo trochu déle, než narovnal ztuhlou páteř, ve tváři znechucený úšklebek.

„Co zase Landir chce?“ zavrčel. Pokaždé má z neúspěchu s pátráním deprese a potom se mrzutostí vyrovná i Bewě.

Nehnutě jsem naslouchala, jak se kuchařka kolébá přes halu k ohromným vstupním dveřím, vysokým jako dva dospělí muži. Ozvalo se další zadunění a zlostné brumlání. Torak nedávno prodělal zlou rýmu a každý pohyb železného kruhu ve svém čenichu komentoval nevybíravými slovy. Jinak byl ale Torak jako klepadlo skvělým společníkem při debatách, jen jste si museli zvyknout na jeho nosový přízvuk.

Hluboký hlas lorda komořího se rozlehl halou a dorazil až do pracovny. Eskir se zase nemýlil; má sluch jen o něco méně citlivý než já a využívá ho podobným způsobem. Už několikrát se přesvědčil, že město je stejně nebezpečné místo jako kterákoliv jiná džungle, takže nenechával na rozdíl od ostatních lidí své smysly zlenivět.

„Kdy se Torquel vrátí z dovolené?“ přesunula jsem se strategicky na kraj stolu a snažila se čarodějovy myšlenky odvést od nevítaného návštěvníka. Eskir lorda komořího přímo nenáviděl. Po té záležitosti s princeznou jsme strávili velice dlouhou zdravotní dovolenou na Holubím ostrově, dokud palácoví čarodějové nepřiznali, že není v jejich silách změnit hejno strak a pávů zpět v královskou družinu. Půl roku ve vyhnanství na ostrově, kde většinu roku prší, pokud zrovna nesněží – a to jen kvůli Landirovi, který se odvážil urazit čaroděje s bolavými zuby! Ještě teď jsem se musela při té vzpomínce otřást.

„Za dva dny,“ zamračil se Eskir. Také mu nejspíš nebylo po chuti, že Bewa převzala službu u stolu za nepřítomného majordoma. Nic se s tím ale nedalo dělat; kuchařka nás odmítala pustit do kuchyně a obsluhovat jsme se také nemohli. Panstvo prý takové věci nedělá. Pche!

„Má nějak naspěch,“ přeběhl Eskirovi přes tvář stín znepokojení.

Samozřejmě měl můj čaroděj zase pravdu. Než vůbec stačila Bewa vyfunět do poschodí, jeho lordstvo už stálo za dveřmi. Udiveně jsem na Eskira pohlédla. Odkdy vážený komoří klepe? Měla jsem dojem, že této výsady se dostává jedině králi!

„Lorde komoří,“ zachoval si Eskir kamennou tvář, když Landir vstoupil, ale v jeho hlase bylo napětí znát. V paláci se muselo stát něco strašného, jestliže komoří přijel na koni. Jen jedna věc ho mohla donutit tolik pospíchat, aby nečekal na kočár a odvážil se vyškrábat do sedla, i když se jeho jezdecké umění rovnalo zápornému číslu.

„Lorde čaroději,“ sesul se šedivějící šlechtic zničeně do křesla pro návštěvy. „Omlouvám se za vyrušení v tak časnou hodinu, ale vaše přítomnost je žádána v paláci. Král umírá, zřejmě otráven, a byly ukradeny korunovační klenoty.“

Omlouvám se? Žádána? Králův život by měl být v ohrožení častěji, Landirovy požadavky se v obalu proseb nádherně poslouchaly.

„Jak dlouho?“ postavil se Eskir s majestátností mistra nejvyšší magie, na tváři zamyšlený výraz. Ve skutečnosti byl napjatý jako struna, ale o čarodějích je známo, že jsou za každých okolností ledově klidní, takže se každý adept magie velice rychle naučí své pocity skrývat.

„Gardisté ho našli v pokladnici před necelou hodinou, při výměně stráží. Vojáci byli roztrhaní, jako by je napadla smečka vlků, a Jeho Veličenstvo král ležel v bezvědomí před podstavcem, kde obvykle stály klenoty. Neochránil ho ani tvůj amulet.“

Dokonce ani osten výčitky v Landirově hlase, jen únava, obavy a smutek. Věrně sloužil svému králi pětačtyřicet let, témuž králi, který teď umírá navzdory veškerého umění Lostris Léčitelky. Nikdy jsem sice nikomu nesloužila, ani nepřísahala poslušnost, ale dovedu si představit, jak se asi Landir cítí.

„Korunovační klenoty. Hm,“ přešel Eskir beze spěchu k truhle, kam ukládal brašnu na cestování. Lord komoří neklidně poposedl, ale neodvážil se čaroděje pobízet ke spěchu. Eskir sice bydlel ve městě a zasedal v Kruhu, ale nebyl Conragovým poddaným, takže mohl odmítnout pomoci. Král, dvůr a v neposlední řadě lord komoří však spoléhali na jeho citlivost. Asi bych si s Eskirem měla promluvit, až tohle skončí.

„Kočár je připraven,“ nastražila jsem uši. Bewa je možná okolí smrtelně nebezpečná, ale dobře ví, kdy je potřeba jednat i bez příkazů pána.

„Jak jsi na tom, Anfiro? Máš ještě nějakou sílu?“

„Bylo tu sice pár rvaček, ale myslím, že to zvládnu,“ zauvažovala jsem. Neměli jsme žádný větší případ už tři měsíce, takže mi magické síly ubyly téměř na nulu, na záchranu králova života však mohu obětovat i jeden z těch svých. Eskir se určitě pustí za vrahem a jeho síla potom bude moje.

„Vy chcete toho… tvora vzít s sebou?“ vyskočil Landir z křesla jako čertík z krabičky, na téměř smrtelnou únavu z jízdy na koni rázem zapomněl. Dlouhým pěstěným prstem ukazoval na mne, jako by mě chtěl probodnout.

„Samozřejmě. Anfira je královou poslední nadějí na přežití,“ zvedl mne Eskir něžně v náruči a zafuněl námahou. To má z toho věčného posedávání, já si váhu hlídám!

Cestou na dvůr zavanula z kuchyně jahodová marmeláda. Byl čtvrtek, takže jemný nadýchaný piškot a palačinky. Snad se do oběda vrátíme, Bewa už včera připravovala marinádu na jehněčí kotlety. Miluji všechno, co ta strašná kuchařská valkýra uvaří, ale její jehněčí je nepřekonatelné. Až budu v důchodu, vykašlu se na štíhlou linii a poctivě sním vždycky všechno, co mi naloží na talíř. Ať potom třeba puknu!

Pohled na dva válečné bělouše s obřími křídly, zapřažené za sebou do lehkého perleťového vozíku, vyvolal u lorda komořího zoufalé zalapání po dechu. Očividně byl připraven přetrpět cestu do paláce v sedle jakéhokoliv pozemského zvířete – dělal to přeci pro svého krále! Představa letu v křehké skořápce tažené vzpurnými tarkaly v něm ale vyvolávala paniku. A to mohl být rád, že se dnes Bewa necítila uražena svou degradací na dveřníka, jinak by zapřáhla hejno vrabců nebo ztřeštěné špačky. Jenže i tak mu Eskir musel do vozíku pomoci, jak se lord už předem připravoval na podle něj nevyhnutelný pád z nádherně modrého nebe.

Goridimion je obrovské město, rozkládající se na pahorku pod královským palácem až dolů k řece Ordin, která vytvořila kolem města široký zákrut, spojený na západě umělým průplavem. Světoznámá metropole je navíc nepředstavitelně stará; prvními vládci okolních lesů a úrodných plání byli sami Dračí vládci.

Během tisíciletí se tu vystřídali elfové, čarodějové a nespočetné lidské kmeny, které se v mramorových zdech udržely zatím nejdéle. Myslím, že to má co do činění s jejich schopností rychle se přizpůsobit okolí; když náš vozík po spirále stoupal kolem pahorku k paláci, mohli jsme si v klidu prohlédnout hned několik rozestavěných či opravovaných budov. Dokonce i v chudinských čtvrtích lidé žili v mramorových domech, ačkoliv kámen zešedl špínou a navzdory všem snahám městských deratizérů se to v ulicích i kanalizaci hemžilo vypasenými krysami.

Eskir se ani neobtěžoval přistávat. Stříbrnými opratěmi navedl tarkaly těsně podél zdi východního křídla paláce, kde jsou královy soukromé komnaty, a vyskočil s brašnou v jedné a mou maličkostí v druhé ruce přímo na balkon u královy ložnice. Takže nový případ zahnal jeho depresi z dalšího neúspěchu s Tiarmalogovým žezlem. Pobaveně jsem naslouchala nadávkám lorda komořího, který zůstal sám v odlétajícím vozíku, dokud mne Eskir nepřenesl přes práh.

Jsem strašně citlivá na přítomnost smrti, špatných kouzel a škodlivých sil. Pokaždé se mi zježí všechny chlupy a mám nutkání s divokým syčením útočit na pohybující se předměty. Jakmile tedy Eskir kolem mne zahlédl první malé záblesky magického ohně, bezohledně mě upustil na podlahu. Milý chlapec, dokonce ucouvl, když jsem se na něj vyčítavě podívala.

„Eskire, Anfiro,“ zvedla Lostris Léčitelka hlavu, dlouhé černé vlasy se jí při tom zpomaleně zavlnily probuzenou magií. Seděla v křesle u širokého lůžka, kde pod zlatými nebesy ležel velice tiše Conrag, ale téměř se nepohnula. Už jsme spolu pracovaly a Lostris věděla o mé obvyklé reakci na zlou magii.

Kromě čarodějky v bílém hábitu, který symbolizoval její lékařské umění, nikdo v místnosti nebyl. Výborně, nemuseli jsme tedy ztrácet čas vyháněním nepohodlných svědků za dveře. Rychle jsem přeběhla ke Conragovu loži, vyhoupla se na pelest a po chvíli vrtění se mi podařilo zaujmout celkem pohodlnou pozici na králově rozložité hrudi. Na svých šedesát je Conrag ve výborné kondici, snad nebude jeho vyléčení příliš dlouho trvat.

„Takhle se udusí!“ namítla Lostris. Je to drahoušek, ale ani ona nezná všechna moje tajemství, přestože mi už několikrát dokonce zašívala rány.

„To právě potřebujeme,“ postavil Eskir brašnu na truhlu v nohách postele a otevřel ji. Okamžitě se ven vydralo malé zlaté dráče s pěti slonovinovými růžky na hlavičce, zlostně na překvapeného čaroděje zasyčelo, pak se vrhlo ke mně. Tiše jsem si povzdechla, Conragovu duši už pevně sevřenou v drápech. Eskir je sice ještě mladý, ale na chudáčka Skrulla soustavně zapomíná a dráček zase strávil několik dní zavřený v brašně z nezničitelné kůže ohnivých ještěrek.

„Anfira má sedm životů,“ začal Eskir splétat uzdravovací kouzlo, které by živého člověka svou silou zabilo.

„Pět.“

„Tedy pět,“ opravil se s krátkým zamračením. „Jeden může Conragovi věnovat výměnou za život králova vraha. Sice musíme viníka nejprve najít, ale Anfira si nechá kořist uniknout jen ve velice výjimečných případech,“ usmál se mrazivě, až se vyděšený Skrull vrhl do bezpečí Lostrisina klína.

Pak už jsme pracovali potichu. Eskir se musel soustředit na správně vyslovené hlásky závěrečných zaklínadel a já dělala, co vždycky. Při oživení se dospělé tělo vrací minimálně deset let nazpět, ale bylo potřeba odstranit některé věci, typické pro věk před výměnou. Jakmile tedy zaklínadla klesla na krále i mne – příjemně to šimralo jako ostatně veškerá Eskirova magie – začala jsem vyhledávat rakovinné buňky, zkornatělé cévy, v mozku porušené vlásečnice a další známky stárnutí, které by omládlému tělu mohly způsobit šok a smrt. O smrtonosnou substanci jsem se nestarala – účinkem použitých kouzel se jed sám odbourá na neškodné částice.

Lostris také pozorně sledovala měnící se barvu kouzelného oparu, aby v příhodnou chvíli vlastním vyzpívaným zaklínadlem vypudila z králových kloubů revma. Šikovná holka, já bych nejspíš kvůli starostem se zesláblým srdcem na kosti zapomněla.

„Co šíp?“ zamručel Eskir.

„Je zapouzdřený a pod svalem. Není nebezpečný,“ usmála se Lostris.

Stříbrný hrot v levém rameni byl Conragovou jedinou památkou na dávnou krvavou bitvu v pohraničí, během níž tehdy ještě mladý král porazil vojska obávaného tkulského generála. Léčitelé ostatní jizvy zahladili, ale Conrag proti vyjmutí šípu protestoval. Hrot mu měl navždy připomínat památný souboj s Terlogem a štíhlou lučištnici, která ho svou střelou vychýlila do strany, takže generálův meč mu jen těstě prosvištěl kolem hlavy. Lučištnice se pak stala jeho manželkou a goridionskou královnou, než před sedmi lety zemřela po úspěšném atentátu. Kdybychom teď králi hrot vyjmuli, po probuzení by nás nejspíš odsoudil k doživotnímu vyhnanství v Tkulu. A tam to nenávidím; theokracie pronásledující čaroděje i všechny magické tvory mi rozhodně nesvědčí.

Konečně byly poslední mrtvé buňky odstraněny. Teď bylo potřeba králi jeho duši vrátit, než si tělo všimne vlastní smrti. Nemám to ráda. Nejen, že se krátí zásoba mých životů, ale pokaždé to strašně bolí. Smrt není nic příjemného, to mi můžete věřit; od narození jsem se v téhle pravdě utvrdila už mockrát. Když se touláte světem, občas se dostanete i do končin, kde to není bezpečné ani pro tvory, jako jsem já.

Nádech, uvolnit spící duši, vdechnout život do chřípí a rychle pryč. Záchvat ale přišel téměř okamžitě po věnování energie. Ještě jsem letěla vzduchem a křeče už zasáhly všechny kosterní svaly, jak se moje tělo vyrovnávalo s chvilkovou smrtí svým osobitým způsobem. Na podlahu jsem dopadla jako kus dřeva, naštěstí si král potrpěl na předložky z huňatých kožešin. Zatracená práce, určitě budu mít na stehně modřinu a tři dny mě bude bolet každý krok!

Probrala jsem se o deset minut později v Eskirově náruči. Celé tělo mne bolelo, jazyk jsem měla nateklý jako po vosím bodnutí, ale kupodivu nebyla žádná kost zlomená. Aspoň jedna dobrá zpráva; v ložnici se chaoticky pohybovalo několik mágů, dvořanů, gardistů a Conragovi milovaní chrti, které já přímo nesnáším. Eskir sice tvrdí, že to je obvyklá reakce mé rasy, ale já mám prostě jen alergii na blbost.

„Jeho Veličenstvo na tom není nejlépe. Musíme všichni doufat,“ propletl se Eskir na mou tichou žádost vším tím chaosem. Lostris sice musela u krále zůstat, ale aspoň za námi poslala páže s Eskirovou brašnou. Pravidlo, že se zapomnětlivý člověk víc nachodí, neplatí v případě, kdy máte kolem sebe někoho jako Lostris a minimálně dva sluhy.

Chtělo se mi spát, jenže nás čekal ještě jeden úkol: odhalit Conragova vraha. O korunní klenoty ať se starají jiní – stačilo, že Eskir už plýtval silami na nalezení jednoho žezla – ale útočník byl můj. Měla jsem na jeho život mnohem větší právo než pochybná lidská spravedlnost.

Na chodbě před pokladnicí sluhové dosud neodstranili krvavé skvrny z dlažby. O něco víc jsem se přikrčila; smrt na mne křičela spolu s pachem polodivoké magie snad ze všech stran. Nepomohla Eskirova něžně šimrající ruka ani zlost na strážné, které se tiše posmívali mému čaroději kvůli zbledlé tváři, jako by syčivý východní dialekt ovládali jen oni. V chodbě i dál za okovanými dveřmi ulpěla na samotných zdech aura nedávno zemřelých lidí, jejich duše navíc dosud setrvávaly v okolním prostoru, jako by ještě střežily královské poklady. Ať jdou lidé s tím zvykem zavazovat se někomu vlastním životem do háje! Potom nemá v paláci strašit!

„Mohl mezi nimi být i Conrag, Anfi,“ upozornil mne Eskir potichu, zatímco nehybně stál na prahu pokladnice. Výborně; za poslední dvě hodiny se z něj stal nekroskop a já jsem bez práce!

„Co je s otcem?“ ozval se Eskirovi za zády panovačný hlas. No jistě, vznešený Zirag. Konečně se vyspal, v klidu posnídal a teď se rozhodl projevit zájem o otcovo zdraví, než vyrazí na dopolední prohlídku města.

„Princi.“

Správně, Eskire, neotáčej se a neskláněj hlavu jako ostatní! Máme tady práci. A konec konců, kolem korunního prince se motalo už dost patolízalů, aby si Zirag poklonkování vychutnal.

Zaujal mne prázdný skleněný podstavec ve středu místnosti, naplněné pečlivě zavřenými truhlicemi i malými bedýnkami v policích kolem stěn. Zde tedy odpočívala zlatá koruna Goridionského království, žezlo města Goridimion a ledově modrými diamanty posázené jablko Severních ostrovů, když je u sebe neměl král! Zamyšleně jsem začala rázovat po kamenné podlaze, zatímco Eskir vlastním tělem jakoby náhodou bránil komukoliv dalšímu vstoupit.

Snažila jsem se ze slabých pachových stop vyčíst, k čemu tady vlastně došlo, ale moc se mi nedařilo. Pokladnicí prošla menší armáda kůže, naleštěné zbroje, loňského sýra, drahých parfémů a kupodivu i psích kožichů. Skvělé!

„Proč by zloděj chycený při činu zabíjel Conraga zrovna jedem? Stíny používají spíš nože, jedy mají v oblibě profesionálové. A pokud to byl vrah, kam zmizely klenoty?“

Mluvila jsem potichu, aby mne mohl slyšet jen Eskir. Nestojím o zděšené pohledy dvořanstva, mačkajícího se na chodbě, ani o ztrátu neviditelnosti, kterou mi lidé sami poskytují, když mě pokládají jen za dalšího čarodějova mazlíčka. Když jsme u těch miláčků – kde je vlastně Skrull?

Zlostné zavrčení mě přilákalo za zvlášť velkou bednu. Dráče se krčilo v jednom rohu malého výklenku a cenilo zoubky na drahokamy posázené zlaté vejce na opačné straně stísněného prostoru. Ovšem, vzácné Korligovo vejce, dar tkulského velvyslance. Mistrná zlatnická práce nevyčíslitelné hodnoty, znamení křehkého přátelství obou mocných zemí, sen každého bohatého sběratele i zloděje. Co dělá taková zajímavá věcička zrovna tady místo v jedné z truhlic s magickými zámky?

Nečekaný rozruch nás oba vylákal zpoza bedny. Lord komoří mluvil potichu s Eskirem, který se stále víc mračil, gardisté s téměř posvátnou úctou pokládali korunu a jablko zpět na své místo.

„Měl je jen tak položené nahoře v truhle s oblečením, dokonce ani nebyla zamčená. V sekretáři se navíc našla tahle fióla se zbytky jedu. Není pochyb, že je princ Chevar tím zlodějem a vrahem,“ povzdechl si Landir těžce. „Král se sice ještě neprobral, ale princ Zirag už vydal rozkaz k bratrovu zatčení. Jakmile se Jeho Veličenstvu uleví, proběhne soud.“

Princ Chevar že byl tím útočníkem? Očima jsem zabloudila ke skleněnému sloupu. Proč by korunovační klenoty kradl? Byl sice druhorozeným synem a neměl moc velký důchod, ale Chevar si vždy vystačil s málem. Dokonce i mniši z Imakorova chrámu by mu mohli závidět! Kdepak, tohle neberu. Několikrát jsem se s princem Chevarem setkala; neměl auru úkladného vraha, přestože někdy na svých cestách už zabil. V tom bude ještě něco jiného.

Oficiální vyšetřovatelé měli svou verzi událostí, vražednou zbraň, důkazy i podezřelého, takže jsme byli s mnoha díky elegantně vyhozeni z pokladnice a o několik chodeb a sálů později i z paláce. Báječné. Nedostali jsme zaplaceno, Conrag mi dlužil jeden život. Doma na nás navíc čekala rozzuřená Bewa, kterou na trhu urazil nějaký nešťastník poznámkou o její postavě, takže místo jehněčího čekala na stole mísa vařeného celeru. Proč já jen ráno vůbec vstávala? Ušetřila bych si minimálně třicet let starostí.

Ještě večer město vřelo. Prince Chevara prý od včerejšího večera nikdo neviděl. Gardisté prohledávali dům od domu celé město, protože příležitostný básník s jazykem stejně ostrým jako jeho pověstný meč měl mezi šlechtici i měšťany mnoho přátel. Hlídka přišla dokonce i k nám, ale Bewa s pánví v ruce byla pro zkušené vojáky dostatečným varováním, aby hned zase s mnoha omluvami Eskirův pozemek opustili. Nic nás tedy nerušilo a aspoň já jsem se po celou noc trápila ve snaze vysvětlit, proč chybí žezlo, a co bylo Chevarovým motivem.

Samozřejmě, princ mohl náhle zešílet a zatoužit po goridionské koruně. Logicky by nejprve otrávil svého otce, ukryl korunovační klenoty, aby zabránil bratrovi usednout na trůn, pak Ziraga v příhodnou chvíli zabil. Jenže tu ještě byla princezna Salwira, královna Ondhiery. Žila teď sice za Mlčícím oceánem, ale pořád měla právo ujmout se vlády v případě, že by Rada knížat po králově a Ziragově smrti zpochybnila Chevarovo nástupnické právo. A ani naprostému šílenci by se nepodařilo Salwiru zabít. Kromě vzdálenosti, královské gardy a milujícího manžela ji chránil i Eskirův snad nejlepší amulet.

Navíc byl Chevar příliš divoký, než aby ho každodenní povinnosti vládce mocného království lákaly. Měl problémy vůbec se ukázat v paláci na výročních slavnostech zimního slunovratu, loni ho museli královští čarodějové domů dopravit dokonce násilím! Takový člověk není schopen toužit po moci, ani kdyby ho očarovali.

Před svítáním vpadl do ložnice se zděšeným ječením Skrull. Rozespalý Eskir vyskočil na nohy, až mne bezohledně smetl na podlahu, ve vzduchu bylo náhle cítit krev a zlo.

„Pracovna?“ pohlédl na mě napjatě, štíhlé tělo připravené k útoku. Navykl si spát nahý, kdybychom dostali chuť se pomilovat, a já najednou pocítila navzdory nebezpečí vzrůstající touhu. Teď vím, proč se matka na noc vždy měnila.

„Přízemí. Asi kuchyně,“ zahnala jsem necudné myšlenky z hlavy a vykradla se potichu na chodbu, vyděšené dráče v patách.

Nakonec jsme důvod Skrullova strachu našli v magicky odstíněném salónku. Dráče s sebou při odchodu z pokladnice nepozorovaně vzalo Korligovo vejce a hrálo si s ním, dokud náhodou neuvedlo do pohybu skrytý mechanismus. Z vnitřní dutiny, ukrývající stabilní dimenzionální kapsu, se ven ihned prodral trojhlavý hadí démon, zraněný četnými zásahy Chevarova meče a řádně rozzuřený. V tlamě prostřední hlavy měl vzpříčené pohřešované žezlo Goridimionu, které mu princ nabídl v okamžiku nouze, když na něj a na krále démon v pokladnici zaútočil. To jsme zjistili ale až později po boji; jakmile jsme proti trojhlavé bestii stanuli, nezbylo než zaútočit.

Magie účinkuje na každého tvora jinak. Když mě náhodou zasáhla Eskirova vražedná zaklínadla, namířená původně na jednu ze syčících hlav, prošla jsem velice rychle metamorfózou, na kterou se jinak musím pečlivě připravit. Chevarův meč potřísněný démonovou krví začal díky kouzlům nahromaděným v omezeném prostoru zpívat jasným hlasem. Sám Eskir se na chvíli vznášel u stropu mimo démonův dosah, na zádech obří motýlí křídla sametově černé barvy. Jen samotná bestie byla vůči magii imunní. V nouzi jsem jí skočila na hřbet a doufala, že i démoni mají životní energii, kterou bych si mohla přivlastnit.

Bolelo to jako nikdy předtím. Vzduch zhoustl, pod stropem se dokonce začaly vytvářet dešťové mraky. Otevřela jsem se co nejvíc, abych takový nápor energie vůbec přežila, i tak mne to ale v závěru odhodilo přes celou místnost až k nohám přihlížejících mužů. Chvíli jsem bojovala s nutkáním ukrýt se v bezpečí zlaté dutiny, vytvořené mi na míru, pak vliv umírajícího démona vyprchal a křeče pominuly.

„Huf… Síla!“ zachraptěla jsem, vlasy ještě statickou elektřinou zježené do všech stran. Eskir se ke mně sklonil a před zraky užaslého prince mne zahalil do pláště z jemných pavučin, které téměř nic nevážily. Mou nechuť k šatům obecně a zvlášť k těm, co musím nosit, sice Eskir nesdílí, ale pamatuje na ni.

„Vaše Výsosti,“ uklonil se pak Chevarovi, jakmile se ujistil, že já jsem v pořádku. Jeho bohatý háv z havraního peří a černého hedvábí při tom neslyšně zaševelil v magickém vánku, způsobeném vyprchávajícími zaklínadly.

„Lorde čaroději?“ povytáhl princ nedůvěřivě obočí, meč pozvednutý jakoby k obraně.

„Jestli se nemýlím, doprovázel jste vašeho otce do pokladnice, kde na vás zaútočil tenhle démon,“ mávl Eskir rukou směrem k louži páchnoucího, sinavě bílého světélkujícího blivajzu, který se rychle vpíjel do hustého koberce. Bewa bude ráno při úklidu zase nadávat.

„Vtáhl mě do nitra vejce, ale než mohl znovu zaútočit, objevili jsme se oba zde,“ přikývl pomalu princ a zamyšleně stočil pohled ke mně.

„Eskire, otázky mohou počkat. Princ je unavený, potřebuje ošetřit a pořádně se vyspat. Myslíš, že bys mohl dát vědět Lostris?“ zvedla jsem se z podlahy, ačkoliv mi vzpřímená chůze ještě nepřipadala v mém stavu zrovna jako dobrý nápad.

Šedomodrý plášť se přitom ne náhodou pootevřel a Eskir se škodolibým úsměvem zachytil Chevarovo hroutící se tělo. Obvykle nezasahuji do toku energie v cizích tělech, ale neměla jsem zrovna náladu odpovídat na zvědavé otázky. Radši ať se princ nejprve prospí.

Až na nás dva a Lostris nikdo nevěděl, že král není v ohrožení života. Pro Conragovu bezpečnost jsme dokonce ani korunnímu princi nic neprozradili a udělali jsme dobře. Jakmile totiž Eskir zbavil krále zaklínadla spánku, lehce omládlému Conragovi splynula ze rtů zvlášť sprostá nadávka, ještě než otevřel oči.

„Který život jsi mu vlastně dala?“ podíval se na mne Eskir přimhouřenýma očima, ale drze jsem mu pohled oplatila. V lidské podobě jsem si to mohla dovolit.

„Ten nejlepší. Jeden z mých původních.“

„Bohové, až já ho dostanu do rukou!“ zasténal král a s Lostrisinou pomocí se posadil. S klidem jsem ho sledovala; já si svoji migrénu odbyla cestou do paláce ani ne před deseti minutami.

„Koho, Vaše Veličenstvo?“ rozhodil Eskir rukama. „Celé město hledá Chevara otcovraha, naši přátelé zase prověřují pohyb tkulských vojsk za hranicemi a vážený velvyslanec teď má nejspíš noční můry, jak se mu Ozri probírá vzpomínkami.“

„Ziraga, vy blázni!“ zaskřípal král zuby, až mne ty moje rozbolely. „Spolčil se s tkulskými čaroději a vyměnil Korligovo vejce za padělek s démonem, aby se konečně mohl ujmout vlády! Nebýt Chevara, už je dávno po mně, ta bestie vyfukovala jedovatý dým. Kde vlastně jsou mí rádci a dvořané?“ rozhlédl se Conrag a při pohledu na mne vytřeštil oči.

Lidé tak obvykle reagují. Na špičaté uši elfů si už zvykli a při pohledu na usmívajícího se upíra aspoň tady ve městě sahají po osikovém kůlu, jenže já mám obojí a k tomu ještě kočičí zřítelnice. Soustavně na své lidské podobě pracuji, ale při našem střetu s Mlžným lovcem před dvěma lety jsem přišla o část vzpomínek – právě o tu část, která mi zajišťovala lidskou podobu. Vidět mě král před sedmi měsíci, těžko by se rozhodoval, jestli jsem vůbec člověk. Co byste taky chtěli od kočkodlaka – samouka, zázraky?

„Ehm. Vaše Veličenstvo, má společnice Anfira. Poskytla vám jeden ze svých životů, když jste umíral,“ ozval se Eskir potichu. „Je kočkodlak a má schopnost přijmou či věnovat komukoliv život. Dosud jste ji potkával v podobě černé kočky, ale před necelou hodinou jsme svedli zápas s hadím démonem a ona se přitom změnila v člověka. Tedy víceméně,“ dodal, když si všiml mých povytažených drápů. Sice mne žádal, abych měla na veřejnosti lidské nehty, ale teď jsem se před užaslou Lostris a zachmuřeným králem necítila zrovna bezpečně.

„Ach… Tedy dobrá. Děkujeme ti, drahá Anfiro,“ propustil mě král zdráhavě a já se s radostí vytratila na balkon, kde trpělivě čekali tarkalové se spícím Chevarem ve vozíku. Jen ať čarodějové Conragovi vše vysvětlí, času měli dost. Teprve svítalo a v paláci takhle brzo vstávají jen skřivani v zahradách; s radostí jsem se přidala k tiše chrápajícímu princi.

 ***

U soudu mne z celé záležitosti na Eskirovu žádost vynechali. Proces jsem sledovala z pohodlí Conragova klína; vrátila jsem se totiž zpět ke kožíšku a čtyřem tlapkám, jakmile to šlo. Zůstat v lidské podobě, musela bych mimo dům nosit šaty, které nenávidím jen o trochu méně než vařený celer. Eskir byl také z věčného vyptávání soudců a smeček právníků obou stran příliš unavený, než aby dokázal zamaskovat všechny mé nelidské rysy na celý den. Takhle to bylo nejlepší pro nás oba.

Zirag byl zbaven titulu i veškerých práv korunního prince. Správně měl být popraven za velezradu a pokus o dvojnásobnou vraždu – plánoval přece i Chevarovu smrt prostřednictví křivého obvinění z královraždy. Na mou přímluvu však Conrag změnil rozsudek na doživotní vyhnanství. Zirag se při odchodu z trůnního sálu usmíval, zřejmě už plánoval svůj útěk a návrat do Goridimionu. Chudák ještě netušil, jaké vyhnanství jsem měla na mysli.

Kdo skutečně uprchl hned druhý den po vynesení rozsudku, byl Chevar. Uvědomil si o něco dříve než zbytek světa, co to znamená přímo pro něj, a vypůjčil si jednoho z Eskirových tarkalů. Královští zvědové ho našli o měsíc později na Holubím ostrově. Budoucí král si spokojeně žil jako další chudý rybář, ačkoliv ho vysílila infekce a horečka z nedoléčených ran, které mu způsobil hadí démon.

Chevar nás nejprve oba proklínal, že jsme neodjeli z města ihned po soudu. Eskir totiž po rozhovoru s navrátivším se tarkalem královským čarodějům poradil, kde by měli korunního prince hledat. A mě bylo proti srsti nechat později Chevara zemřít na hloupém lovu, když se na něj vyřítil z houští raněný kanec, jehož život jsem si drze přivlastnila, abych ten princův už zase zachránila. Časem si ale zvykl, možná i díky plaché bělovlasé princezně ze Severních ostrovů, kterou mu Lostris představila během oslav zimního slunovratu.

A já s Eskirem? Nic moc se nezměnilo. Jsme sice díky Conragově štědrosti o něco bohatší, takže zloději už začínají velice vážně uvažovat o návštěvě našeho domu navzdory Bewině pověsti, ale jinak trávíme dny stále stejně – já lenoším, nebo se toulám po městě, Eskir si pohrává se zaklínadly. Každou noc se dlouze milujeme, takže zvládám metamorfózu už bez mrknutí oka, a někdy zůstanu člověkem dokonce i po východu slunce.

Málem bych zapomněla. Conrag mi jako poděkování věnoval ono Korligovo vejce s dimenzionální kapsou, kde je mimo běh času uzavřen bývalý korunní princ. Mám šperk vystavený na krbové římse v ložnici hned vedle lahvičky se zbytky hadího démona. Obojí chrání před zloději Esirovo nejlepší poutací zaklínadlo a zvlášť silné lepidlo.

Jednou možná budeme Zingarův život potřebovat, ale řekněte sami: kdo by zabíjel takovou rozkošnou micinku? Hadího démona tkulští čarodějové navíc stvořili zvlášť pečlivě. Spočetla jsem si to; jestli se s Eskirem budeme vyhýbat nebezpečným situacím, mohli bychom společně žít ještě velice dlouho – pár dalších staletí určitě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *