Chobotnička

Historicky má první tiskem publikovaná povídka. Také první, která se umístila v nějaké literární soutěži: tehdy se to jmenovalo O permoníkův kahan, šlo o první ročník, a aby nebylo těch jedniček málo, Chobotnička získala první místo.
Tiskem vyšla v Dechu draka 3/2004.

Z okenních rámů se s hlasitým zvoněním vysypala většina barevné výplně, vyražené závěrečným výbuchem, ale aspoň ze zničené místnosti rychleji vyvanul hustý dým, jiskry i Eskirovy kletby. Znovu jsem se uvelebila ve starém odrbaném křesle, za kterým jsem se ještě před okamžikem zcela nedůstojně ukrývala před tápajícími slizkými chapadly démona, rozzuřeného k nepříčetnosti svým uvězněním v malé dámské šperkovnici, a se zájmem jsem sledovala, jak se Eskir pomalu vzpamatovává. Dlouhé blonďaté vlasy měl po vzoru válečníků ze Severních ostrovů spletené do několika copánků, z pohodlné domácí tuniky, nohavic a vesty mu zbyla jen kratičká bederní rouška. Z jelení kůže, jak jsem si stačila všimnout, než se cudně zakryl bohatě zřaseným pláštěm, vyčarovaným ze vzduchu.

„Nechtěl by ses konečně věnovat něčemu zajímavějšímu, než je tři dny stará pošta?“

Prudce zvedl hlavu, až mu v konečcích vlasů zajiskřilo zbytkovou magií. Dokonce na mne vyzkoušel dva nebo tři Pohledy, než si uvědomil, že na mne úšklebky typu „líbilo by se ti být žábou, nebo ploštěnkou?“ ani v nejmenším neplatí, pak se krátce zamračil:

„Před chvílí z tebe mohla být svačinka pro moje psy. Pro jednoho z mých psů,“ opravil se, „kdyby našel dostatek tvých kousků.“

Rozhlédla jsem se po původně mramorových, teď však zčernalých a popraskaných zdech pracovny. Nebýt stabilního ochranného zaklínadla, vetkaného do matérie křesla už při jeho výrobě, také by tu nestálo. Zmizelo by, stejně jako všechno ostatní, a já nejspíš s ním.

„No a?“

Jeho nový výraz mne pobavil ještě víc, než to památné přeřeknutí lorda komořího loni o zimním slunovratu.

„Nechci ranit tvoje city ani profesionální čest, ale jak dlouho se už snažíš najít Tiarmalogovo žezlo? Dva roky? Tři? Hledáš ho déle, než se my dva vůbec známe. Copak tě to ještě neomrzelo?“

„A tebe nenudí mít stejnou podobu každý den, když víš, jak lehce by ses mohla změnit? Nemáš někdy chuť podívat se lidem na ulici hezky zpříma do očí?“

Stačil mu jediný pohled. Na člověka chápe neuvěřitelně rychle.

„Omlouvám se,“ poklekl před křeslem s pokorně skloněnou hlavou. „Vím, jak je to pro tebe těžké…“

„Víš leda tak myší prd!“ vyjela jsem naštvaně. Bolelo to, a moc. Znovu mi připomněl, i když nechtěně, co bylo a mohlo být, ale nikdy nebude.

„Anfi,“ zašeptal něžně.

„Jdi mi z očí!“

Odešel, přestože já byla jen hostem v jeho domě. Nechal mne ve zničené pracovně, kde se ještě vznášela jemná vůně sedmilístku, máty a spáleného tamaryškového dřeva, o třiačtyřicet schodů později jsem slyšela Torquelovo „krásný den, pane“ a bouchnutí dveří.

Za soumraku jsem měla všeho tak akorát dost. Zkuste si trucovat, za úplňku a v přicházejícím jaru! Všechno vás táhne ven… tak jsem šla. Oknem po psím vínu, skrz starou zahradu a přes zeď dolů do ulice. Eskirův dům stojí v nejkrásnější části města, na nechutně velkém pozemku, který by mohl být samostatnou čtvrtí, ale dnes jsem měla chuť se bavit. A jak známo, v Goridimionu se nejlepší zábava takovým jako já nabízela dole v severním přístavu.

Nelu jsem potkala, když jsem za sebou měla větší část noci, dvě rvačky – hlavně ta se Stříbrným tichošlápkem zaváněla krví; asi jsem tomu fešákovi se šlechtickou korunkou natrhla ucho – a taky pěkných pár loků vína s místními povaleči, kteří byli tak opilí, že si ochotně povídali i se mnou.

„Vypadáš jako nějaká věc ze stoky,“ ohrnula svůj královský nosík, jen mě spatřila. „Och, a dokonce tak i smrdíš!“

„Upřímně, Nel: už tě omrzel život?“ našla jsem si hromadu zvlášť odpudivě páchnoucích odpadků, jen abych ji pozlobila. „Nebo jsi zapomněla, jak dopadl tvůj minulý výlet sem dolů? Jednooký ještě stále touží po své trofeji,“ couvla jsem. Ta rybí hlava páchla příliš silně i na mně.

„Může toužit dál, mám doprovod,“ zavrněla Nela pobaveně a z nedalekého stínu se vynořil ten největší, nejzjizvenější a nejnebezpečnější tvor, jakého můžete ve městě potkat.

„Ty se taháš se Psem?“

Nechtělo se mi tomu věřit. Nela, to ztělesnění šlechtické pýchy, se nechala vidět ve společnosti buranského rváče z ulice!

„Ven s tím. Co se děje? Král se znovu zamiloval? Lord komoří ukradl státní poklad?“

„Salwira odmítla nabídku Jeho královské Výsosti Dragomora a hodila mu zásnubní náramek k nohám. Slíbil jí strašlivou odplatu.“

„Ten žabí ksicht z tkulských bažin?“ zpozorněla jsem. „Kdy?“

„Tvůj slovník se od chvíle, cos přišla do města, ani v nejmenším nezlepšil,“ zamračila se Nela pohoršeně. „Divím se, že tě lord Nebevládce Dračí ještě nevyhodil z domu.“

Jeden z Pohledů, který jsem odkoukala od Eskira.

„Ano, sedmý královský syn,“ povzdechla si rezignovaně. „Už před třemi dny. Než opustil trůnní sál, přísahal, že jestli nebude Salwira jeho, nezíská ji žádný muž. Kruh včera vyhlásil poplach, protože už sedm jeho členů bylo napadeno, pět úspěšně. Ty nic nevíš?“

Odtud tedy pochází ten zrádný balíček, co odpoledne zlikvidoval pracovnu! Eskir také zasedal v Kruhu – spíš oficiálně, než aktivně – proto útočníci věnovali část pozornosti i jemu. Nemohli tušit, že ztrácí čas hledáním bájného ocelového žezla a poštu otvírá jen tak mimochodem během zaklínání. Eskirovi to zachránilo život a zničilo pracovnu, když démona pohltilo napůl hotové zaklínadlo hledání.

„Musím běžet!“ křikla jsem na Nelu už z opačného konce ulice. Jestli se nepletu, někdo se chystal Salwiru zabít, ale ještě předtím zlikviduje všechny čaroděje, mágy a zaklínače ve městě, aby nemohli zasáhnout. To zavánělo průšvihem víc než já shnilými rybami!

Už na Květinové třídě bylo jasné, že jdu pozdě. Kamenní strážci z Eskirovy zahrady se neuvěřitelně rychle oháněli zastaralými meči v bitce s davem skřetů, kteří napadli těch pár osamělých chodců, a bez milosti ty ohyzdné netvory zpracovávali na rybí návnadu. Nad střechami domů i kolem nejvyšších pater se proháněli okřídlení tarkalové v nepřehledné bitce s celou armádou harpyjí, ve vzduchu se mísily vůně snad všech rostlin, které kdy byly použity při zaklínání. V některých ulicích se po dláždění v hustých chuchvalcích převalovala zbytková magie jako důkaz předešlých tuhých bojů. Mágové, najatí uraženým tkulským princem, museli proti Eskirovi použít všechno, co dokázali ovládnout.

Než jsem se vůbec dostala k domu, několikrát jsem účinkem vysoké magické hladiny prošla částečnou proměnou. Za tohle mi někdo draze zaplatí! Bolelo mne celé tělo i každá kost a sval zvlášť, po těle mi bez přestání přebíhaly drobné ohnivé výboje, až jsem zářila jak rachejtle při oslavách králových narozenin. Zkuste si protáhnout se v tomhle stavu škvírou ve vratech, pobitých železem!

„Lady Anfiro,“ pozdravil mne na terase majordomus kývnutím hlavy. Uklonil by se jako obvykle, ale právě šermoval s černě oděným zakuklencem, který ovládal smrtící tanec lépe než většina jeho teď už bývalých společníků. „Pán je v Cedrové knihovně.“

„Díky, Torquele,“ prosmekla jsem se kolem něj do haly.

I tady leželo několik černě oděných těl. Pohledem jsem spočítala hlavy – jak znám Eskirovu smečku virindirských vlkodavů, žádná jiná část na podlaze nezůstane – a uznale jsem mrkla na hlídkujícího Strážce, usazeného u paty schodiště. Zlikvidovali celý přepadový oddíl obávaných Běsů dřív, než se některý z těch ubožáků stačil aspoň rozhlédnout.

„Jak se dostali dovnitř?“ přimhouřila jsem oči.

„Magie,“ zavrčel Strážce opovržlivě. „U jejich velitele jsem našel moc pěknou dýku.“

„Všechny zbraně nechejte tady, Eskir si je pak bude chtít prohlédnout. Všechny,“ zdůraznila jsem. Jen bohové vědí, čím si Běsové potírají ostří svých zbraní; jedna dýka a můžu odepsat některý z těch prastarých stromů v zahradě. Strážce sice patří k nejmoudřejším psům, jaké jsem kdy poznala, ale to se nedá říci o zbytku smečky.

Z kuchyně se náhle ozvalo hlasité zařinčení, smrtelný sten a zvlášť sprostá nadávka. Někteří útočníci se rozhodli použít zadní vchod a narazili na Bewu. V duchu jsem zabijákům popřála rychlou smrt. Bewa měla ve městě pověst nejlepší kuchařky a nejstrašlivějšího bojovníka, třebaže ji vlastně skoro nikdo ještě neviděl bojovat; lidé tak usoudili z věhlasu jejích protivníků, kterým pak šlo na pohřeb málem celé město. Všichni věděli, že bez Bewina souhlasu nikdo do kuchyně nesmí ani nahlédnout – tedy všichni až na Běsy, jejichž křik mne doprovázel až do prvního patra.

Eskir patří k největším čarodějům své doby, což s sebou přináší i mnoho darů od vděčných klientů. Pověstné Magické obludárium dole ve městě vzniklo díky tomu, že už neměl kam dávat své cizokrajné miláčky, Conrag je teprve druhým člověkem a rozhodně jediným králem, který se může pochlubit celým stádem čistokrevných tarkalů. Sveseressovu budovu, kde sídlí První trpasličí banka, drží na zemi jen tíha uloženého zlata, jinak by asi vzlétla vlivem Eskirových magických předmětů, zavřených v jednom ze tří obřích podzemních sejfů. Můžete se tedy divit, že jeho knihovna zabírá celé první patro a každá z místností má vlastní jméno, mapu a přilehlý vesmír?

Dveře do Cedrové knihovny ležely uprostřed chodby jako pomník padlým, jen lehce očazené kolem vyražených pantů. Ze zvědavosti jsem přičichla k prstům, vykukujícím z hustého vlněného koberce. Zbytek těla, pohřbený pod těžkými deskami, náležel jednomu z pomocných zaklínačů, možná i noha v legračně špičaté botě na opačné straně. Ne, takhle se normální člověk nemůže rozplácnout, ani když ho zavalí dva krát tři metry železného dřeva.

Takže minimálně dva, ale spíš tři: ten zelený cíp pláště v levém horním rohu patřil ještě někomu jinému. Holt měli hoši smůlu; když jsou některé dveře v domě zavřené, znamená to, že Eskir nechce být rušen. Kdo se přesto chce dostat dovnitř, musí počítat s následky.

Co se týče Eskirovy knihovny, má ještě další zvláštnost: vnitřní prostor se násobí. Do jedné místnosti se tak vejde celý dům i se zahradou, slušně rostlý drak, nebo pětina jeho obrovské sbírky knih, obrazů, svitků, kamenných desek a dalších cetek, které najdete v každé knihovně. Jenže podle rozzlobených hlasů, nepřehlédnutelného magického ohňostroje pod klenutým stropem a vzdušných proudů mezi policemi si ten můj hlupáček vybral za místo svého souboje zrovna střed Cedrové knihovny. Mám před sebou ještě pěkných pár metrů!

Čekaly mne ještě tři proměny – tentokrát tak dokonalé, až mi to samotné vyrazilo dech a vysvětlilo některé otázky, na které jsem předtím nemohla najít odpověď – než jsem se dostala až k bojujícím čarodějům. Eskir si hověl v mém křesle, přineseném ze zničené pracovny, proti němu stál vysoký, štíhlý muž s dlouhými bílými vousy i vlasy, na tmavém hábitu vyšité magické runy.

„Začínám se nudit, Nelexiale,“ prohodil zrovna Eskir líně, v levačce číši z narsialského mléčného křišťálu, zbarveného silným vínem do růžova. Vlasy měl ještě stále spletené do copánků, ale vrátil se ke svému obvyklému oděvu, přestože mu ta bederní rouška slušela mnohem víc. Škoda.

„Vzdej se, nebo se rozžehnej se životem,“ pozvedl druhý čaroděj štíhlé ruce nad hlavu. „Zlomil jsem Kruh, vpustil do tvého domu obávané Běsy a teď si vezmu tvé srdce!“

„Kdo tě učil vyhrožovat, pouťový herec?“ ušklíbl se Eskir pobaveně a prostým mávnutím ruky odrazil vražedné zaklínadlo. Magie nepřátelsky zasyčela, nejbližší police vzplála a vodní démonci, ukrytí v propracované řezbě, jasné plameny ihned uhasili. Věřte mi, že mít v tak obrovské knihovně požární ochranu je nejen praktické, ale i životně důležité, i když nás zrovna nepřepadnou tkulští mágové.

„Navíc si nejsem jist, jestli ti ještě nějaký Běs vůbec zůstal naživu. Torquel zásadně odmítá neohlášené návštěvy pustit třeba jen do haly, Bewa je trochu nevrlá a chlupáči rádi zahrabávají v zahradě různé věci. Předem roztrhané věci především,“ povytáhl Eskir jedno obočí, jak to umí jen on.

Na chvíli jsem zatoužila najít jedno z těch rozpadajících se zaklínadel, co mi pomohla projít proměnou, pak jsem si ale vzpomněla, co mi před hodinou řekla Nela.

„Jen tě zdržuje,“ obešla jsem jezírko roztaveného kamene a vyskočila Eskirovi na klín. Blíž se k němu nedostanu, ne v téhle podobě, ale stačilo to. „Jejich hlavním cílem je Salwira.“

„Její královská Výsost Salwira,“ opravil mne automaticky. „Co zase provedla?“

„Odmítla tu tkulskou krysu s žabím ksichtem,“ pozorovala jsem tvář bělovlasého čaroděje. Vrásky, předtím aspoň trochu zamaskované jednoduchým zaklínadlem, se mu poskládaly do legrační masky. Čím to? Že bych urazila jeho pána?

„Má můj ochranný amulet,“ nenechal se Eskir znepokojit.

„Myslíš tenhle?“ zaleskla se kousek nad Nelexialovou dlaní drobná náušnice z červeného zlata a zase zmizela.

„A do psí prdele!“

Když začne nadávat Eskir, je mi jasné, že jsme v pořádném maléru. Stěží jsem se ho stačila pořádně chytnout, zaklínadla se nás zmocnila se silou a nenávistí vichřice. Podle tichého výkřiku jsem mu asi zaťala drápy do ramene, ale pořád lepší, než dýkou do srdce, jak říká Daraxir. Nebo spadnout přímo na jednoho z těch odporně slizkých, studených démonů s hromadou ostnatých chapadel.

„Chraň Salwiru!“ křikl na mě Eskir, než sám začal odrážet útoky démonů i tří tkulských čarodějů zároveň.

Ihned jsem přijala životní sílu démona pod sebou, pak jsem odskočila stranou, abych nespadla do louže odporně páchnoucího fujtajblu, ve kterou se proměnil. Byli jsme v chodbě před princezninými komnatami, samotnou Salwiru jsem slyšela nadávat jen velice nezřetelně za některými z patera dveří. Skvěle, takže mě čeká další procházka. To nás Eskir nemohl přenést přímo k Její Vznešenosti Ostrému jazyku?

Už jste někdy zažili nápor životní energie tak silný, že jste přímo jiskřili? Ten první démon mne zbavil vyčerpání, další dvě zvířecí bestie nedobrovolně darovaly své životy ve prospěch roztrhaných a mnou zase scelených gardistů. Přesto toho bylo moc i na mne; jen jsem se protáhla škvírou ve vyražených dveřích do princezniny komnaty, Nelexial a další dva čarodějové si ihned přestali všímat Salwiry, zahnané do rohu vedle oken, a věnovali svou vzácnou pozornost mně.

Vypila jsem životy Nelexialových společníků dřív, než si toho vůbec stačili všimnout, ale ten bělovlasý prevít se přeci jen něco naučil. Viděla jsem, jak mu z prstů proudí silné zaklínadlo, příliš zákeřné i na Salwiřin ochranný amulet. Udělala jsem to jediné, co šlo. Skočila jsem proudu magie do cesty a spojila jeden ze svých životů s Nelexialovým.

Pokaždé to bolí, když se musím něčeho tak cenného vzdát. Teď ale pouhá bolest přerostla v něco mnohem většího. Svět se poskládal do hranaté kuličky, magie získala tvar a barvu a těsně před příchodem temnoty duše mi došlo, že moje tělo bylo příliš malé, aby dokázalo odrazit celé zaklínadlo. Salwira v tom byla se mnou.

V čem? Ve vodě, uprostřed Mlčícího oceánu, možná trochu na jihovýchod. Aspoň tam jsem se probrala na Salwiřině nahém bříšku, urousaná jako potkan, rozbolavělá a s prvotřídním bolehlavem. Oproti princezně jsem ale dopadla ještě dobře, měla jsem své obvyklé tělo. Salwira… ne, že by přišla o své krásné štíhlé nohy, spíš jich ještě pár získala.

„Ani nevím, kde jsme,“ mhouřila oči v marné snaze najít na obloze aspoň jedno známé souhvězdí. Plavala pomalu naznak, a abych byla spravedlivá, vyrovnávala se s nečekanou změnou situace i sebe samé velice dobře. Žádný hysterický záchvat, žádný křik, šílenství ani mdloby, jak by se dalo od šlechtické holky čekat.

Dokonce i fakt, že tam jsem s ní zrovna já, přijala bez zbytečných otázek. Už chápu, proč o ní Nela tak nerada mluvila: Salwira splňovala definici královské dcery jen v základním bodě. Dobře, ve dvou; nejsem tak ješitná, abych nepřiznala, že patří k nejkrásnějším ženám na světě. Teď i v oceánu, aspoň v Mlčícím ano.

„É, asi dva měsíce plavby od západního pobřeží,“ porovnala jsem Lučištnici s Nirtirlanem na jižním obzoru, „a zhruba pět dní od východního.“

„Ty patříš Eskirovi Nebevládci, že?“ dotkla se mne koncem jednoho z černých chapadel, ve která se jí proměnily její štíhlé nožky, zamyšlená i zvědavá současně.

„Zatím jsme jen přátelé,“ nahrbila jsem se.

„Nejsi na démona trochu malá a… obyčejná?“

„Ne, protože nejsem démon.“ A bylo to zase tady: teď abych jí pracně vysvětlila, že jsem úplně obyčejná kočka domácí barvy sametově černé a očí zelenošedých, pokud zrovna nemám chuť být lidskou ženou vlasů havraních a očí stříbromodrých… Tedy skoro lidskou; jako kočkodlak-samouk mám s proměnou ještě problémy.

„Ach,“ odmlčela se na chvíli. Po celou dobu se jí chapadla pohybovala v zapadajícím měsícem prozářené vodě jako velcí tlustí hadi. Budu si na to muset zvyknout, jinak mě princezna asi brzy utopí. Kočičí instinkty jsou někdy pěkně hloupé.

„Pět dní na východ?“ ozvala se pak. „Co je tam za země?“

„Ondhiera, řekla bych. Narsial je víc na severu.“

„A jih?“

„Černá země, území nikoho a všech, to závisí na momentální situaci. Myslím, že nejbezpečnější to bude vzhledem k vaší nynější podobě v Ondhieře. Sídelní město leží přímo na pobřeží a já se snadno dostanu až na goridionské velvyslanectví. Když počkáte schovaná na Stříbrných útesech, nikdo se ani nedoví, v jakém stavu jste přicestovala.“

„Už jsi v Elidoru byla?“ zasvítily jí oči.

„Několikrát. Bude se vám líbit, i když není tak velký a čistý jako Goridimion.“

Byl to zajímavý, i když dost vyčerpávající týden. Salwira využívala neuvěřitelnou sílu a rychlost svých chapadel i při lovu, já ryby kuchala a porcovala. Teď se mi hodilo, že jsem zatím neodhalila tajemství lidských nehtů, tak směšně slabých v porovnání s kočičími drápy. Nedokázala jsem možná plavat stejně rychle jako Sal, ale žraloci nás napadli jen jednou, víckrát se neodvážili.

Nevím, jestli to byla jen součást poškozeného zaklínadla, které mělo princeznu proměnit v démona, nebo se jí zkrátka zalíbila volnost. Každopádně se netvářila zrovna nadšeně, když jsme narazily na tu loď. Doslova. Celý předchozí den bylo pod mrakem, v noci jsme stěží zahlédly Nirtirlan a nad ránem dokonce padla mlha, proto jsme si Jasné hvězdy všimly až ve chvíli, kdy jsem si málem rozbila hlavu o její záď.

„Vidíš vlajku nebo aspoň erb?“

„Stříbrný jelen v modrém poli,“ přimhouřila jsem oči. „Moc se mi to nezdá, na palubě je příliš velký klid. Počkej tady.“

Kolem lodi na příď, po kotevním řetězu nahoru, proměnit jsem se ale nemusela. Kromě sedmi probodnutých námořníků a dvou bezhlavých těl v uniformách ondhierských královských gardistů na palubě totiž nikdo nebyl, podobná situace se opakovala i v podpalubí na přídi. Někdo si dal pořádnou práci, aby vyrobil tuhle loď duchů.

Na zádi jsem našla neklamné známky tuhého boje. Útočníci své padlé sice odnesli, ale krvavé skvrny mi prozradily celý příběh. V noci před dvěma dny se nějaký čaroděj soustředil na Jasnou hvězdu, vyklopil na palubu minimálně pětapadesát žoldáků, kteří odvedli svou krvavou práci, a zase je vzal domů. Ohavná záležitost a přinejmenším podivná náhoda, že jinak dobře vyzbrojená loď neměla ochranné zaklínadlo proti podobnému útoku.

„Anfi?“

Tiché zašramocení mě vrátilo zase na příď. Sal se vynořila z řídnoucí mlhy a elegantně se usadila na zábradlí. „Dobře se s nimi šplhá,“ zamávala mi jedním chapadlem, pak si všimla těl. Jen sevřela rty:

„Někdo živý?“

Copak mi dlouhou koupelí v oceánu už úplně změkl mozek? Nemusím přeci celou loď procházet, stačí se soustředit! Zavřela jsem oči, protože se mlha začínala zvedat, a začala jsem vyhledávat záchvěvy energie.

„Jen krysy. Ne, počkej,“ zpozorněla jsem náhle. „Kajuta na zádi!“

Kapitán a dva gardisté bránili dveře do posledního dechu, nepřátelských čepelí ale bylo příliš mnoho. Po špičkách – no dobře, po špičkách a po chapadlech – jsme vstoupily do zšeřelé kajuty. I tady byl zřetelně cítit pach krve, ale v okolní temnotě dosud plápolala drobná jiskřička života. Mlčky jsem ukázala na obyčejné lůžko v rohu pod okny na zádi.

V zakrvácených přikrývkách ležel polonahý hnědovlasý muž. Zřejmě už spal, když došlo k přepadení, ale při prvním náznaku poplachu se probral a sáhl po meči. Musela jsem mu zlomit dva prsty, abych ho odzbrojila.

„Potřebujeme obvazy,“ zamumlala Sal nepřítomně, pohled upřený do mužovy klidné tváře. Nemusela jsem se ani dotýkat její energie, abych věděla, co se děje.

„Najdi pitnou vodu, čisté přikrývky a nějaké šaty,“ sedla jsem si na pelest vedle zraněného, abych pohodlně dosáhla na jeho pobodanou hruď. „Div, že ještě žije. Taky brandy, koňak nebo aspoň silné víno,“ vzpomněla jsem si.

„Co chceš dělat?“

„Jsem kočkodlak,“ pokrčila jsem rameny. „Dívej se a čekej. Nemluv. Až skončím, budu potřebovat tvou pomoc.“

První krok: uvěznit duši, aby nemohla opustit tělo. Krátce se mi zazmítala v drápech, než ji stará ukolébavka mého rodu uspala. Druhý krok: donutit zraněnou tkáň, aby se uzdravila. Škoda, že je to čistě instinktivní záležitost, protože s vědomostmi o lidské anatomii, které bych jinak musela mít, bych se mohla měnit pouhým lusknutím prstů. Třetí krok: dodat potřebnou sílu k oživení těla a zároveň pustit duši zpět.

Snadné? Nedokázala jsem pohnout jediným svalem, natož Sal vysvětlit, co potřebuji. Naštěstí měla mnohem více rozumu, než se na princeznu ze starobylého královského rodu sluší. Nalila mi do krku trochu báječně sladké vody a opatrně mne položila vedle teď už zdravě spícího muže. Ta se bude divit, až jí povím, koho jsme právě zachránily! Ale nejprve odpočinek.

Ještě před dvěma lety bych po podobném zásahu do cizího života prospala několik dní. Teď mi stačilo slabých osm hodin, které Sal strávila prohledáváním lodi, úklidem kajuty, koupelí a přípravou skvělého oběda.

„Musíme je pohřbít,“ pronesla po jídle zamyšleně. „Mlha je pryč a slunce pere do paluby jako na poušti.“

„Samy dvě tuhle loď asi neuřídíme.“

„Kapitánův deník a mapy. Kousek na sever je silný proud, směřující přímo k elidorskému přístavu. Ani nebudeme muset vytahovat plachty.“

„Máš to promyšlené. Víš, čí je to vlastně loď?“

„Ondhierské válečné námořnictvo. Číst umím, kočičko.“

Rozesmály jsme se.

„Jsi vzácným exemplářem svého druhu, princezno Salwiro. Fajn, pustíme se do toho. Pohřbíme těla do moře, doplahočíme se do toho proudu a dorazíme do přístavu. Co dál? Vykráčíš s hrdě zdviženou hlavou na molo a budeš žádat nálezné?“

Tak o tomhle ještě očividně nepřemýšlela.

„Nemůžeme ho tu přeci jen tak nechat,“ zamračila se pak.

„Vždyť ani neznáš jeho jméno.“

„Ty ano?“

„Jestli neměl král Astrodarat levobočka, tak jsme dneska zachránily život Jeho královské Výsosti Neesanovi, korunnímu princi Ondhiery. Ale netěš se, ještě aspoň dva dny musí spát, aby se mu vyhojily všechny rány.“

„Och.“

Taky odpověď. Mávla jsem nad tím rukou, stejně bylo potřeba nejprve se postarat o spoustu jiných, většinou velmi nepříjemných a smutných věcí.

Ráno v mlze jsme si nevšimly, že za Jasnou hvězdou pluje přivázaná malá jola. Teď jsme do ní nanosily soudky s vodou, ovoce, listiny z kapitánovy kajuty a také přikrývky pro Neesana, nakonec jsme přestěhovaly i samotného prince. Také jsme připravily loď k její poslední cestě, jak jsme jen dokázaly, víc nešlo udělat.

Naposledy jsem se zaposlouchala, jestli jsem někoho nepřehlédla, pak jsme se odpoutaly od zádě Jasné hvězdy a zamířily na sever, já u kormidla, Sal v dlouhé košili na přídi, spící Neesan uložený ve středu pod plachtou proti slunci. Když jsme byly dostatečně daleko, Sal napjala luk.

Tiché zasvištění, kouřová stopa po letícím šípu. Plachty postříkané rumem ihned vzplály stejně jako smolou potřená paluba, zakrátko celou loď s hlasitým hučením stravovaly jasné plameny. Pohřeb vhodný pro statečné muže.

Plán byl jednoduchý. Připlujeme na dohled přístavu, Sal zmizí v moři a já v kočičí podobě počkám, až jola přirazí k molu. Najdu velvyslance, přivedu čaroděje a nejbližší lodí se vrátíme domů. Jenže počasí se neřídí lidskými nebo kočičími plány, takže jsme navečer vpluly do nechutně silné bouře, která nás málem stála život. Málem; oceán nás milosrdně zbavil jen vědomí.

Nejkrásnější a nejzajímavější sny se mi obvykle zdávají těsně před probuzením. Tentokrát jsem se ocitla v pohodlné posteli uprostřed vzdušné komnaty, sluneční světlo dopadalo na jemnou glazovanou mozaiku na podlaze skrz ozdobné zlaté mříže. Eskir seděl naproti mně na pelesti a usmíval se, i když se mu v koutcích očí ještě třpytily slzy. Vzduch voněl mořem a květinami, místo těžké nepohodlné přikrývky jsem přes sebe měla přehozené jen tenké chladivé plátno, zkrátka prvotřídní lenošivý sen.

„Už jsem se začínal bát.“

„Čeho?“

„O tebe, hlupáčku,“ zavrtěl pomalu hlavou.

Tak počkat, tady něco nehraje! Pomalu jsem se posadila, ale to jsem neměla dělat.

„AU!“

Bolavá hlava mi všechno připomněla.

„Stěžeň se zlomil.“

„Byli jste zamotaní do plachty. Držela jsi všechny tři duše v sobě, dokud jsme princeznu Salwiru a Jeho Veličenstvo nevylovili. Vrátila jsi jim život a pak ses zhroutila vyčerpáním. Prospala jsi skoro celé dva měsíce.“

Otřásla jsem se. Vzpomínky se vracely, i když bych většinu z nich ráda oželela, hlavně ty na vlastní utopení. Jestli někdy zatoužím spáchat sebevraždu, rozhodně se vyhnu vodě. Zažít podruhé ten šílený pocit naprosté paniky a bezmoci – ne, to není nic pro mě.

Ukázalo se, že nás hledali všichni přeživší členové Kruhu, hlavně kvůli nebezpečí princezniny proměny v démona. Milí lidé, tihle čarodějové! Sal by klidně nechali na mořském dně i s novým ondhierským králem, jen aby jí nemuseli pracně vracet lidskou podobu, a já málem skončila jako zákusek pro přístavní čokly, protože co se zdechlou kočkou? Ze strany jsem pohlédla na Eskira:

„Jak jsi je donutil změnit názor?“

„Mnohem rychleji, než se mi tě podařilo probrat natolik, abys dokázala oživit krále a princeznu.“

„Krále?“

„Astrodarat zemřel po úspěšném atentátu. Vojákům se sice podařilo spiklence najít, ale už se začínalo uvažovat o novém králi, když tě moře vyplivlo na pláž. Neesan se ujal vlády, ale se svatbou musel až doteď čekat. Nevěstina podmínka,“ zašklebil se pobaveně.

Tou nevěstou byla samozřejmě Salwira, moje chápavá společnice. Zamilovala se do Neesana na pověstný první pohled, i když tehdy v kajutě neměl jméno, království a málem ani budoucnost. Život už je zkrátka takový: lásku najdeme v těch nejpodivnějších časech a místech.

O týden později měl ondhierský lid svou královnu a sedm nových písní, opěvujících její krásu, statečnost a sílu, všechny vytvořené slavnými básníky. Rozhodla jsem se vrátit domů, než do toho zatáhnou i mně. Nic proti umění, ale umělci mají ve zvyku překrucovat všechny události, jak se jim to právě hodí.

Naposledy jsme se setkaly jen samy dvě, ačkoli mě Sal tentokrát mnohonásobně převyšovala – vrátila jsem se do kočičí podoby, abych nemusela chodit v šatech. Nesnáším je!

„Někdy bychom si to mohly zopakovat,“ nadhodila jen tak, pohled upřený k obzoru. Stály jsme na kraji vyhlídkové terasy, za zády královský palác, Elidor a celou zemi, před sebou jen konec strmého útesu a oceán.

„Chceš nového manžela?“ Ondhierská stříbrná koruna jí pevně seděla v černých vlasech.

„Líbila se mi ta volnost.“

„Něco za něco,“ švihla jsem ocasem. Zkuste si pokrčit rameny, když stojíte na rukou! „Stejně bys moc daleko nedoplavala. Nohy jsou dobré jen na chození.“

Beze slova nadzvedla svou širokou sukni. Holé bosé nohy se jí na okamžik pokryly černou vlhkou kůží a zmnožily se, ozdobené věnečky přísavek, pak zase nabyly přirozeného tvaru.

„Jak?“ vydechla jsem překvapeně.

„Stejně, jako se měníš ty. Myslím, že jsem se to naučila, když jsme byly spolu.“

Spolu – někde pořádně hluboko v mém topícím se těle.

„Ví to?“

„Musela jsem mu slíbit, že nebudu plavat moc daleko.“

Zasmály jsme se, naposledy naprosto upřímně, pak k nám dolehlo Neesanovo zdvořilé zakašlání.

„Dávej na sebe pozor, kočičko,“ pohladila mne něžně po hlavě a nebylo v tom nic z té něžnosti, kterou mají lidé vymezenou pro zvířata. Sal mi bude chybět.

„Ty taky, chobotničko.“

Mrknutí, letmý úsměv a Její Veličenstvo Salwira se vrátila spolu se svým hrdým manželem do paláce. Sbohem, Sal!

 ***

Během cesty domů jsem se několikrát změnila, pro jistotu vždy jen za zamčenými dveřmi Eskirovy kajuty. Můj čaroděj samozřejmě zůstával se mnou, většinou pohodlně uvelebený mezi rozházenými přikrývkami. Bavili jsme se, a skvěle, dokud si den před připlutím nezlomil při jídle zub. Odmítl mou pomoc, prý abych se zbytečně nevyčerpávala takovou maličkostí, takže se mu dáseň kolem zraněného zubu podebrala. Do Goridimionu přijel s horečkou a ve velmi nebezpečné náladě.

Toho si ovšem lord komoří ke své smůle nevšiml, když nás ještě na přístavním molu formálně obvinil z ohrožení života princezny Salwiry. Eskir se prý dopustil velezrady, protože jeho ochranný amulet nedokázal odvrátit celé zaklínadlo, a já nesla také svůj podíl viny, i když o něm se lord Landir blíže nezmiňoval.

Do paláce ve středu města jsme se díky nevyžádanému, zato pořádně ozbrojenému doprovodu dostali neobvykle rychle, ale z paláce ještě rychleji, jakmile Eskirovi došly v trůnním sále ještě před svoláním soudu i poslední zbytky trpělivosti. Mávnutím ruky proměnil všechny přítomné dvořany ve slušnou sbírku ptáků, kde převažovali pávi, straky a vrabci – každému podle zásluh – dalším gestem nás dostal z dosahu královských čarodějů i členů Kruhu. Na Holubí ostrov.

Půl roku vyhnanství na místě, kde většinu roku prší, pokud rovnou nesněží! Proklínala jsem lorda komořího, krále Conraga, lidskou hloupost i Eskira na každém kroku.

„Proč zrovna Holubí ostrov?! Proč ne Elidor?“ zuřila jsem. „Sal by nás na místě zprostila všech obvinění, i kdybychom vyvraždili celý Kruh, a Neesan by nám z vděčnosti zařídil pěkný palác někde na pobřeží! Nebo Narsial. Mírné klima, hluboké lesy, hodně zvěře a málo lidí. U všech bohů, i v Tkulu by bylo lépe než tady!“

Samozřejmě jsme se směli nakonec vrátit. Conrag si vysypal na hlavu celý kbelík popela, jakmile se Sal dověděla o našich potížích, několik dvořanů putovalo na velmi odlehlá panství na severu země a rybáři poprvé v životě zažili slunečný den, když za Eskirem přicestovalo osm nejpřednějších členů Kruhu. Čarodějové sice dokázali rozehnat mraky nad Holubím ostrovem, aby nemuseli moknout, ale proměnit obyčejné hejno ptáků zpět v královský dvůr ne.

„Dala bych si dobře propečené kuřátko,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem, když jsme zase stanuli před královským trůnem.

„Nejsi trochu pomstychtivá?“ sklonil ke mně Eskir hlavu. Nesl mne v náruči, abych se mu při práci nepřipletla pod nohy a „náhodou“ neobrátila zaklínadla proti němu. Dobře věděl, že mu ten výlet na Holubí ostrov jen tak neodpustím!

„Hladová,“ přimhouřila jsem oči. Ani jsem moc nepřeháněla; Bewina kuchyně mi už začínala chybět. Na Holubím ostrově jsem sice měla čerstvých ryb, co jsem dokázala spořádat, ale stačí týden takové diety a zatoužíte po suché kůrce.

„Jdeme domů,“ přikývl Eskir, jakmile se i poslední holubice proměnila v dvorní dámu. Nemohla jsem než souhlasit.

1 komentář u „Chobotnička“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *